pisty

" Je jedno,kde jsem,nikdy nenajdu Luger". Slyším tu spojitost s Band of brothers. Rovnou rikam,že mě Assault on hill 400 příliš nenadchnul. Válečné filmy v originálním znění mám rád z mnoha důvodů. Obvykle mají jednoduché dialogy a nemusím si lámat hlavu s překladem. Je tomu tak,i v tomhle případě. O poznání horší je absence kvalitních akčních scén, jenž by kompenzovaly právě ty dialogy. William Baldwin důvěryhodně zahrál amerického vojáka, který se nebojí epického monologu směrem ke svým spolubojovníkům. WWII je nevyčerpatelným materiálem pro filmové plátno. V tomhle případě jen **

Objektiv Heleny Třeštíkové ho poprvé zachytil v sedmnácti letech před rokem 1989. Měl na sobě roztrhané džíny a pod budnou probitou skrz na skrz cvoky, měl tísíckrát přepraný triko. Od té doby René Plášil zestárl o dvacet let, které strávil někdy mezi svobodou a mřížemi. Nedokázal se smířit se svým místem u pásu ve společnosti kde má žít a pracovat jako člověk. Začal ji nenávidět a jeho líný život se ponořil do posrané šedi, přesně jako se nekvalitní tetovací inkoust během let vpíjel do jeho kůže. Za svůj život udělal kolem sedmdesáti bytů včetně toho Heleny Třeštíkové. Omluvil se, ale litoval přiznání. Lidé ho za to nazívají nevděčníkem a hajzlem. Díky Třeštíkové, která z Reného svou kamerou udělala aspoň něco, vydal dvě knihy o bezvýznamném bloudění sobě vlastním. Hotová pop-person českých věznic vyjíždí na svoje tour Valdice-Pankrác-Bory-a zpět, kruh nemá konce. Vztah zloděje a absolventky FAMU v přímém přenosu je kuriózní případ. Kdo koho využíval když si nechával do hotelu o jediné hvězdě na Borech, posílat balíky s prášky a cigaretami? A nebo to byla Helena Třeštíková, když Renému po aféře s jejím bytem zapůjčila kameru. Aby natočil autentické záběry z prostředí ve kterém žije. Takřka obratem tenkrát dostala dopis v němž ji René informuje že je opět ve vazbě, kameru použil na nátáčení nějakého porna, ale už ji prodal. Tahle scéna je typickým příkladem Reného přístupu ke všemu. A neméně pak někdy až sarkastickou profesionalitou paní režisérky. A nebo jsou všichni ex-minystři a politici tak tupý že jsou svolni půjčit kameru za několik tisíc kriminálníkovi? Naopak vtipným způsobem jak dát filmu bez konce děj aby z něj byl dobrý dokument bylo, promítat Reného skrze plátno a mříže paralelně s významnými událostmi ČR. A Reného score? Pokus o útěk v době kdy byli bachaři opiti svobodu sametové revoluce. Chvíli se dokonce zdálo že Havlova amnestie předznamenává americký happy end v životě napraveného recidivisty. René ale vstooupil do EU jako podprůměrný zlodějíček po kterém by bez Třeštíkové a její vytrvalosti až vypočítavosti neštěkl ani pes. Otázkou zůstává jestli poté co odtečou poslední tytulky, ztratí se v černé obrazovce osud člověka který neumí žít. A jestě dál za plátnem z jeho života postupně zmizí i žena jež mu dala alespoň zdánliví smysl života.

Pějme Píseň Dohola se na první pohled může zdát jako stupidní film ze stupidní doby. Režisér OndřejTrojan jistě není jediným kdo má zkušenosti se skautskými tábory a vši. Mírně lechtivou zápletkou v prostředí mladé generace nepřišel s ničím novým, neboť v roce 1964 poodhalil téměř totožným způsobem tabuizované téma Ladislav Rychman ve filmu Starci na Chmelu. Ale zápletka je zde až na druhém místě, pouze drží film tak nějak pohromadě. Rozdíl je v pohledu na inkriminovanou dobu. A slovo inkriminovaná je na místě, alemnohem těžší by bylo někoho obvinit. Noblesní Hanka a intelektuální Filip vyloučeni z chmelové brigády odjíždí s hlavou plnou lásky, hrdosti a amorálnosti vůči učitelské radě starců na chmelu. Naopak osazenstvo skautského tábora vydrží až do konce a vrací se domů s hlavou plnou vší, poznamenané hravými nápady vedoucích tábora. Pohled na období skautských táborů a chmelových brigád se různí. Jakoby pachuť suchého houskového knedlíku s univerzální hnědou omáčkou v táborové kuchyni pod taktovkou tlusté vousaté kuchařky zapil trochou hořké ironie. Pokud se na film díváme jako na retro komedii, nikoliv jako na socialistický realismus je z něj cítit výsměch a pohrdání. Nadsázku v něm nehledejte. Tak to prostě bylo.

Ironická komedie v čele s roztomilou brýlatou tvářičkou Abigail Breslinové alias sedmileté Olive, se snaží být odlehčující podívanou pro všechny rodiny, které se zrovna ocitají ve fázi rozkladu a vzájemného nedorozumění. A to jsou občas všechny i ta vaše. Šestičlenná rodina sune starou ponorku od WolksWagenu s vervou kterou by jim záviděl kdejaký hipík. Nejen že jsou namačkáni v malé dodávce, k tomu je ještě tlačí čas, který mají na cestu přes půl Ameriky, aby jejich malá miss zazářila v soutěži talentů. I když malá Olive je spíš protikladem jakýchkoliv nároků kladených na dětskou královnu krásy. V tom stresujícím okamžiku na cestě je mnoho absurdních situací, které si lze v obměněné podobě představit v mnoha jiných rodinách. Proto je film Jonathana Daytona a Valerie Faris plný lidskosti a lásky k bližnímu svému. Dlouho se zdá, že rodina drží pohromadě pouze díky náklonnosti k malé Olive, rozdíly v charakterech členů rodiny jsou patrné v prvních minutách filmu. Bez nich by to totiž byla nuda. Otec (Greg Kinnear) který se chopí volantu, aby zdánlivě s jistotou udával směr v rodině navzdory svým neúspěchům v práci, je optimistou s citem pro řečnictví a tak se nebojí vysvětlit, kde všude byl a co všechno zná, zejména v situacích kdy je to nejméně vhodné. Jeho žena (Toni Collete), matka malé Olive by moc ráda utužila rodinné vztahy, ale její představy o tom jak pomoci svým blízkým jsou ztracené v kolotoči ironických až morbidních životních situací. Naopak dědeček (Alan Arkin) který byl vyhoštěn z domova důchodců, nikoliv kvůli svému téměř mladistvému elánu, ale kvůli závislosti na heroinu. Šokuje vulgaritou a tanečními kreacemi, které naučil Olive a také způsobem jakým zasáhne do průběhu celého příběhu. Aby toho nebylo málo, na zadní sedačce vedle vzpruzeného a mlčícího teenagera (Paul Dano) kterého ještě svět ani jeho rodina nepochopili, sedí další životní krize v kruhu krize rodinné, jako bratr rodiče po neúspěšné sebevraždě. Osazenstvo dodávky vypadá jako Best of prdel, ale nenechte se zmást a těšte se, kam vás tahle neobvyklá podoba road movie doveze.

Sympatický obtloustlý Mexičan Guillermo del Toro svým v pořadí sedmým režisérským počinem Faunův Labyrint, setřel všechny doposud existující hranice mezi filmovými žánry. Gillermo del Toro který v Česku natočil část Hellboye a Blade II na základě komiksu, také při tvorbě Labirintu neupustil od inspirace výtvarným uměním. Sám Gillermo del Toro o filmu říká, že je hororovou pohádkou pro dospělé a netají se inspirací z dílny malíře Goyi. Mrtvolník se kterým se Ofélie setkává při plnění druhého úkolu je inspirován Goyovým obrazem Saturna. Děj filmu je stejně jako del Torův Princ bez Království zasazen do doby občanské války ve Francově Španělsku. Zasněná dívenka Ofélie (Ivana Baquero) přijíždí se svou těhotnou matkou Carmen (Ariadna Gil) do hor do zdánlivého bezpečí pod záštitou svého otčíma kapitána Fidala (Sergio Lopez), fašisty posedlého lovem komunistických partyzánů, kteří se ukrývají v okolních lesích. Při sledování jsem byl mnohokrát plný očekávání a těšil se, co číhá za dalším pohybem kamery. Herec Doug Jones si díky svým úctyhodným dvěma metrům výšky, zahrál v del Torově Labyrintu hned dvakrát. Ztvárnil naturalistickou postavu kouzelného Fauna a Mrtvolníka, tyto postavy jsou důkazem kvality kostýmů a efektů celého filmu, za které získal film Oscara. Oslňující jsou nejen postavy ale také citlivý způsob, jakým se prolínají reálný a pohádkový svět. Ačkoliv děj filmu je někdy poněkud líný, atmosféra celého filmu je ponurá plná deště a krve nebo brutálních scén. Vidíme rozmlácenou hlavu lahví od vína a krev stříkající od ukousnutých hlav malinkých roztomilých víl. Velkou část této práce má na svědomí kapitán Fidal. Sergio Lopéz je pravděpodobně navzdory vynikajícímu hereckému výkonu odporný a slizký i ve skutečnosti. V soutěži o nejodpornější a nejzákeřnější bytost žijící kdesi na severu Španělska se na prvním místě umístil fašistický důstojník Fidal, na druhém tlustá ropucha zákeřně sedící na prameni a konečně na třetím nemotorně běžící Mrtvolník. Ofélie neměla čas se zúčastnit, protože měla spoustu práce s pokusem o záchranu matky a malého bratříčka, aby záhy zjistila, že v dětském světě se stejně jako ve světě dospělých za dobromyslnost platí stejná daň a existují stejná pravidla. Zda je Ofélie opravdu princeznou či se v labyrintu toulala jen ve svých snech nebo bludech ve stavu bezvědomí, je otázka pro snílky.

Blade Runner Ridley Scott Philip K. Dick v roce 1968 jistojistě netušil, na jak dlouho se mu knihou Sní androidi o elektrických ovečkách? Podaří zaměstnat producenty filmu Blade Runner. Byť trvalo čtrnáct let, než se knize dostalo Ridlyho zpracování a další desetiletí než se filmu dostalo opravdového uznání. Při prvním uvedení do kin nebyl snímek s rozpočtem osmadvaceti milionů amerických dolarů, přijat příliš vřele. O filmu se ve všech typech medií vyskytují tuny textů. Šlo prý o nelehké natáčení : Harrison Ford( Rick Deckard) údajně nesnášel svou filmovou partnerku Sean Youngovou a štáb si nechal vyrobit trička, na nichž vyjadřoval nespokojenost s porušováním natáčecího plánu. Těžko říct, jak by film vypadal v pojetí jiného režiséra, v roce 1969 se o zakoupení práv zajímal Martin Scorsese (Skrytá Identita). Pokud jde o hlavní roli, mluvilo se o Dustinovi Hoffmamovi. Pravděpodobně hlavním důvodem pověsti kultovního filmu je hned několik verzí díla. Režiserské sestřihy někde přidali, jinde ubrali. Zmizel americký happy end a Deckardův hlas. Scéna ve kterém Batty zabije Tyrella měla další variantu, v té Batty sice zabije Tyrella, ale vzápětí režisér nastoluje otázku, zda šlo opravdu o Tyrella, anebo o nějakého klona. Konečně samotný Deckard by mohl být replikantem – zmutovaný android, přestrojený za lidské bytosti. Přes tohle všechno a jiné (http://dokina.tiscali.cz/clanek/blade-runner-ruzne-verze-1331) je Scottova utopistická verze L.A. v roce 2019 jako neony nasvíceným městem s přeplněnými ulicemi a všudypřítomným kyselým deštěm těžko překonatelná. Snímek je napěchovaný symbolikou a vzbuzuje tím v každém z nás polemiku o všech možných tabuizovaných a problematických tématech dneška i minulosti. Postava Tyrella (Joe Turkey) který je tvůrcem replikantů by snadno mohla reprezentovat Boha. A replikant Hauer (Roy Batty) který si prorazí ruku hřebíkem je možnou narážkou. Hádejte na co? Batty která zabila Tyrella, skutečně mohla zabít replikanta, ale bůh ví, dnes píšeme rok 2010.

Ang Lee soudě podle kladných ohlasů na jeho osobu a také dílo, už na sebe upozornil o mnoho dříve před zpracováním této staré čínské legendy. Z těch nejznámějších je třeba uvést Rozum a cit nebo Ledovou bouře. Díky Tygru a Drakovi se tchajwanský režisér Ang Lee mohl projít po červeném koberci Filmové akademie s cenou za nejlepší cizojazyčný film. O tom zdali se jednalo o správné rozhodnutí poroty filmové Akademie nebo šlo porotcům jen o to aby trofej stála někomu na poličce se můžete přesvědčit sami. Stačí jen pustit si stopu s kouskem čínské historie. Li Mu Bai je bojovníkem hledajícím azyl a pochopení v klášteře Wudan, kdesi ve starobylé Číně. Jeho poklidnou pouť mu však zkříží Nefritová lyška se svou tajemnou žákyní. Li Mu Bai si jistě velmi přeje aby potyčky s Nefritovou Lyškou byly posledním násilím na jeho cestě. A tak posílá Shu Lien do Pekingu zbavit se posvátné zbraně. Udělá to velmi lstivě, neboť ji věnuje guvernérovi. Tady se Shu Lien setkává s guvernérovou dcerou. A právě při setkání Shu Lien s guvernérovou dcerou Jen Lo se děj ještě o trochu víc zamotává. A nekonečné řežby nejen s meči a všemožnými středověkými nesmysly které mají alespoň jednu ostrou hranu mohou začít. JUPÍÍí !!! Nad celým sálem se po dobu promítání vznášela tajemná atmosféra "zeleného osudu". Ačkoliv posvátný stejně tak smrtící meč se svou mocí dotýká všech co s ním přijdou do styku. V jedné chvíli je klidným ochráncem, přítelem a za okamžik krvavým vrahem lačnícím po pomstě. Li Mu Bai je nepřízní osudu zatažen do kruhu v němž stříká všude kolem krev, jen v divákovi by se v jí nedořezal. Zdá se být tím tuctovým prototypem hrdiny, který přes všechny morální hodnoty a vnitřní rovnováze, bere zbraň do rukou aby spasil. Samotná technika bojů s prvky, jak jinak než čínských bojových umění, ať už na prosluněném nádvoří kláštera nebo za svitu měsíce na střechách chatrčí středověkého města, je dobrou bytkou s dovolenými litry krve jakou má akční film mít. Nadpřirozené schopnosti umožňují hrdinům vzlétnout , takže to vypadá jako by tančili. To dodává filmu magickou atmosféru, ta je ale odvyslá také na tom, že při mávání zbraněmi, vypadají postavy spíše komicky než-li nadpřirozeně. K tomu ale musím podotknout že z dnešního pohledu a tehdejší techniky je film doveden téměř k úplné dokonalosti. Dobrá stránka věci jsou charaktery postav a to jak díky hereckým výkonům, také samotným dialogům. Vezměme například Len Jo, ta v o okamžiku kdy je odhalen zloděj zeleného osudu už není tou nevinou dívenkou která je podle všech v pubertě, postupně ale odhaluje nebezbečnou povahu a úmysly. Do poslední chvíle jsem nevěděl co si o ní mám myslet. A co Vy? Je opravdu rozporuplnou postavou a neřekl bych že je úplně zlá. Ale chtíč a touha po moci je silnější než její mysl. A jestli se mi to líbilo? Doslova mě oslnili některé záblesky meče, byli jako rána pěstí. Ale posud´te sami, jestli by jste stáli na nohou kdyby vám někdo dvě hodiny dával pěstí.

Hlavními postavami Windersova díla z roku 1987, jsou dva andělé, kteří bdí nad obyvateli Berlína. Zasněný Damiel jemuž propůjčil tvář Bruno Genzem a Cassiel jehož zahrál Otto Sander pečují o zdeptané oběti všedních dní. Stjně jako lidé, vidí slyší a k tomu jsou ještě obdařeni křídly, které však vidí jen děti. Pro ostatní jsou na pohled obyčejnými lidmi. A ještě jedna vlastnost je s obyvateli Berlína sbližuje. Touží po všem co nemají. Přáli by si vychutnávat hořkost kávy a cítit vůni tábákového kouře, vznášející se všude kolem. Během dne se starají o své ovečky a ve volných chvílích se společně schází a stejně jako lidé sní své sny. Večer pak se strhanou tváří, obtěžkáni sebevraždami a tragickými autonehodami svých svěřenců bloudí ulicemi Berlína. Ale není anděl jako anděl, Damiel jako Cassiel. Damiel svou zasněnou povahou připomíná nivního chlapce naopak Cassiel při pohledu na zem jako by si přál aby vše skončilo. Rozdíl je velmi patrný ve scéně kdy Peter Falk alias Peter Falk „cítí” Damiela a o několik minut později Cassiela. K oběma přátelsky promluví „nevidím tě sice, ale vím, že tu jsi”. Zatímco si snílek Damiel „potřese” s Falkem rukou, Cassiel o několik minut později ruku odmítne. Falk jako vysloužilí anděl tak trochu svádí Damiela do pozemské říše. Moc se mi líbila scéna v klubu kde Nick Cave, jehož hlavní myšlenkou při koncertě je : „Hlavně ne tu o holce”, následně do mikrofonu říká „a teď jednu o holce”. Film na mě působil celkově smutným dojmem, třeba psychedelická kapela Bed Seeds je sama o sobě emotivním zážitkem. A ve filmu Tomu není jinak, jenže pocit prázdnoty ve mě v té chvíli snad nebyl ani pocitem. Scenář je původně sladkým „love” textem Petra Hendkeho a v podání Wima Wenderse romantickou černobílou pohádkou. Která na plátně v očích skeptika vypadá jen jako nespojitý sousled srdce rvoucích epizod. Mohlo by to být zarážející že v době kdy barevný film je skoro něco nového, natočil Wenders film téměř celý černobílí. Ale dosáhl tím dvojího rozměru filmu. Vnímání světa lidí a andělů. Kameraman Henri Alekan by sám mohl být andělem. A to od úvodního průletu nebem nad Berlínemaž k právě zmiňované „dvojbarevnosti” . Myslím že v případě Nebe nad Berlínem je filmová tvorba pro Wenderse více odrazem společnosti, jejích dogmat, přání a andělů, než zábavou.

Mefisto nebo Mefistofeles je v původním významu fiktivní démonická bytost objevující se hojně v evropské literatuře, například v legendách o dr. Faustovi, a potažmo v dalších kulturních odvětvích. Filmová adaptace románu Klause Manna, odráží napjaté vztahy herců Hitlerovského Německa. Režisér István Szabó obsadil do hlavní role Klause Maria Brandauera, zahrál si významného Německého divadelního herce Hendrika Höfgena. Höfgen je alespoň částečným odrazem osoby Gustafa Gründgense, který udělal velkou kariéru za Výmarské republiky, pak v době nacismu a nakonec znovu po osvobození Německa. Jeho parádní rolí byl právě Mefisto. Stejně jako hlavní hrdina, i řada dalších postav má předlohu v tehdy žijících osobách, včetně Marlene Dietrichové, samotného autora nebo jeho otce Thomase Manna. Samotné vydaní knihy Klause Manna se neobešlo bez komplikací. Krátce před smrtí se autor dozvěděl že se Mefisto nepodaří vydat. Za zablokováním stál sám Gustaf Gründgens. Hendrikova kariéra se odvíjí od konce dvacátých a poloviny třicátých let ve Výmarské Republice, pomalu zpracovávané nacionálním socialismem. Tehdy si ještě ortodoxní bolševik Höfgen svou pílí a šarmem získává publikum Hamburského Uměleckého Divadla. Není to ale jen věc osobního kouzla, Hendrik je arogantní vůči ostatním a zvláště k těm kteří mu jsou z hlediska jeho kariéry bezcení. Nenávidí nacisty a tím pádem také jednoho z herců HUD, Hanse Miklase který je rozhodným přívržencem NSDAP. Po jedné potyčce v divadle, Höfgen přemluví ředitele, aby byl Hans vyhozen. Hádka vznikne z toho, že Höfgen se vyjádří o herečce Lotte Lindenthalové, přítelkyni jednoho z nacistických pohlavárů, že je "blbá kráva". Později se ožení s Barbarou, dcerou Německého tajného rady Brucknerem. Ale celou dobu po kterou žije a hraje v Hamburku ji podvádí, s černoškou Martensovou. Dora Martinová žena č.1 tehdejších Německých jevišť, domlouvá řediteli Vídeňského a Berlínského divadla a ten nabízí Hendrikovi angažmá ve státní činohře v Berlíně. Höfgen sklízí velké ovace, hlavně ve Faustovi kde hraje Mefistofela. Role v tragédii je mu velice blízká a zvládá ji perfektně , ale setřením make-upu v šatně, Mefistovi výstupy nekončí. Chová se tak i v běžném životě. Stává se nejpopulárnějším hercem společně s Dorou Martinovou. Přestává se starat o lidi kolem sebe jde pouze po své slávě. Snímek vykresluje úskalí tehdejšího Německa, chod věcí a společnosti v režii nacistů. Je zde odkaz na klasické čistky diktátorských režimů (Miklas který se rozchází se smýšlením nacistů a stojí za peticí v divadle, umírá při "autonehodě"). Norimberské zákony se nepřímo dotýkají i Hendrika dík starým známým z divadla a černošské milence.

Kreslená pohádka z prvky hororu o lásce jež je silnější než čarodějovo prokletí je pohádkou o citech, pevné vůli, radosti a trošce strachu. Je to tak trochu klasika, utkává se zde dobro a zlo neboli černá a bílá magie. Zeman si zřejmě na sklonku díla v ponurosti liboval. Krabat, čarodějův učeň, který se na prahu dospělosti přiblížil temným silám a je jimi fascinován, dokud nepozná, že jej mohou zahubit, se v různých obměnách objevuje v literatuře mnoha zemí. Lužickosrbskou legendu z přelomu 17. a 18. století převyprávěl v animovaném filmu v roce 1977 Karel Zeman. Vycházel z knihy Otfrieda Preusslera. Jako dítě jsem se u této pohádky při maminčině čtení bál a při skřehotavém volání mlynářského mistra „Krabateee“ se mi vybavovaly vzpomínky z dětství. S odstupem času nemohu s jistotou říci zdali se mi víc líbilo mámino čtení nebo Zemanovo zpracování. Některé scény jsou až cynické například scéna kopání vlastního hrobu. Pohádka pro všechny hodný i zlobivý děti. Prostě paráda, vřele doporučuji.