Jíha

Tento seriál je tak realistický, že naprosté nerozřešení snad všech zápletek na konci jeho první a poslední řady působí skoro přirozeně. Život taky nikdy nijak nedopadne. Seriál nabízí skutečný dramata, hlavně pro postavy homosexuálního Rickyho a víceméně nešťastnýho, ale nakonec skvělýho Briana, ale asi nejlepší je na něm jistý nadhled a subtilní humor. Hlavní hrdinka Angela je totiž tak naivně a přitom bystře hlubokomyslná a ten její vyvolený tak absurdně krásnej a mentálně retardovanej, že se to těžko dá brát úplně vážně. Kromě toho tu máme kromě teen dramatu i sociální horror - snad nikdy jsem neviděl v televizi takovou kreaturu, jakou je tady Angelina matka. Představa, že se taková osoba pokouší vychovávat děti, a že tyto ji dokonce mají rády, dokládá tragiku lidské zkušenosti. Nakonec je třeba zmínit borce Tina a jinak asi docela zapadlou herečku A. J. Langer v roli Angeliny největší, praštěný kamarádky, na kterou je vážně radost pohledět. 90 %.

Na druhou stranu: Ten film je strašně nudnej, na to, co by se dalo s tím starým zámkem udělat, nemá skoro žádnou atmosféru a herecké výkony jsou strašné (ne zas tak aby to bylo vtipné, to se povede jen jednou). Příběh (nemluvil bych o myšlence, není to nic velkýho) je poměrně zajímavej. Když je hlavní hrdinka zrovna po jídle a celá od krve, tak je docela roztomilá. Přibližně 50 %.

Mika je zasněné trdlo, které se k ničemu příliš nehodí a nic příliš nevnímá. Před necelým rokem jí tragicky umřela po všech směrech úžasná starší sestra Chizuko. Ta se nyní sestřičce začne zjevovat jako duch a průvodkyně na cestě životem a udělá z ní šikovné a nezávislé děvče. Film je ještě sirupovitější, než jiné režisérovy snímky (viděl jsem Tenkosei, Toki o kakeru shoujo a potrhlý Hausu) a 2,5 hodiny jsou vskutku zkouška trpělivosti, ale opět se odehrává ve fotogenickém Onomichi, překvapivě často v něm prší, lahodí oku a občas baví hudbou (Joe Hisaishi). Obayashiho filmy, alespoň pro mě, představují úplný kulturní šok. Nemyslím, že bych byl schopen kterýkoliv ze shlédnutých úplně docenit a to nejen pro jazykovou nevybavenost a příliš stručné anglické titulky. Toki o kakeru shoujo jsem nepochopil vůbec a povedlo se mi ztrácet se i v nekoplikovaném příběhu Futari. Nejspíš je to emoční paletou nevídaných odstínů. Přibližně 70 %.

Spin-off X-Files, který se od nich odlepil v tragický 8. sézoně a který se, přestože byl mnohem zábavnější, než to, co X-Files předváděly ve svých posledních cca čtyřech sezónách, dočkal jenom jediné řady. Na menším prostoru nerozvíjí žádný praštěný mytologie, který by stejně nemohl dotáhnout uspokojivě do konce, nepouští se do metafyzických spekulací, což je pole na kterým X-Files selhávaly od samýho začátku a pokud sklouzne k patosu, tak není trapnej, ale tak akorát dojemnej. No a taky je vtipnej. --- POZOR SPOILER --- O tom, jak mimo Akta X ke konci byly, svědčí ukončení The Lone Gunmen, který se odehrálo v rámci jejich poslední řady a kde hrdinové umřou! Celkem asi 75 %.

Dlouho jsem byl poněkud překvapenej, proč je taková celkem nudná komedie (i když jsem si na komedie v těhlech HK snímcích celkem zvykl) přirovnávaná k mnohem působivějšímu Love to Kill. Ve filmu pro mě vážně skoro nic nefungovalo, tak jak by asi mělo. Ale je tu pár (když pominu ostrý rozjezd v prvních minutách) momentů, pro které Red to Kill stojí za to vidět - předlouhá scéna oběti ve sprše je vážně k pláči a závěrečnej souboj hrdinné sociální pracovnice s šíleným monstrem je nevídané zvěrstvo. Ten herec mě celou dobu nebavil, zřejmě si to nejlepší nechal na konec...

Upozorňuju, že zde uvedený obsah filmu je silně zavádějící. Better than Chocolate není "příběh o dvou atd...", ale úsměvný romantický film s množstvím postav, končící klasicky tak, že si každý Jeníček najde svou Mařenku. Coming out Maggie před vlastní matkou má daleko k hlavní linii příběhu a všemožné způsoby, kterými Maggie tají svou orientaci, se omezují na to, že se trochu snaží být při sexu potichu. První půlka je dost nijaká, naopak druhá, kdy jsou zápletky zapleteny a má přijít rozpletení, je dost výživná a bezstarostnej happy-end moc pěknej. Lehce, jako ostatně všeho, se film dotýká netolerance k transkám i uvnitř LGBT komunity, to nebylo ani v The L Word. Přes 75 %.

Esther ze začátku působila spíš jako antihrdinka, nadané děvče mstící se světu, který vidí plný násilí, křivd a lží. Kdyby se film s chytrým scénáristou vydal tímto směrem, možná by všechno bylo ještě lepší. Esther se však vyprofiluje jako obyčejné sociopatické monstrum. To je taky dobrý. Zvlášť když je to takhle působivý. S logikou a pravděpodobností si nikdo hlavu moc nelámal, ale na škodu to je jen málo. Malý plus za estonský původ psychopatky. Tyhle zápaďácký exkurze do postkomunistické ciziny jsou vždycky fajn. Bezmála 80 %.

Loupežník z hor si z práce domů přivede za ženu krasavici, které zavraždil manžela. Ukáže se, že krasavice je mimořádně malebný a vrtošivý sociopat. --- MILD SPOILERS AHEAD --- To je k vidění začátkem filmu, který je ovšem barvitý až oči přecházejí. Hrdina filmu také není zrovna společenský typ, takže mu ženiny rozmary příliš nevadí a tak následují různé peripetie při jejich upokojování. Život ve starém Japonsku, krásná příroda, všechno tak trochu ve snu, a nakonec ty květy sakur a nádherný závěr. Takové to asi je, když se člověk zblázní. 80 %

Dočkal jsem se tedy něčeho dost jiného než jsem od filmu čekal. Film rozhodně není akční, dokonce to víceméně není ani drama a už vůbec ne drasťák a pochybuju, že by ho někdo za takový měl i v roce 1973. I když jsem moc takových neviděl, řekl bych, že je to prostě pár místy mírně násilný a dost komediální pinku, přičemž grotesku obstarává hlavně úplný debil coby hlavní postava a drama a velkou část erotiky si musí dodat divák sám podle své představivosti. Taky by se mohlo jednat o komentář k zpředmětnění ženy v mužských touhách i praxi, obrázek jednoho případu Stockholmského syndromu, či o rannou reflexi enviromentální krize. Jak totiž říká Christina na útěku od debila dementům v klubu, měli zrovna o tom ve Švédsku konferenci a bylo to moc zajímavý. Film je pěkný na pohled, těch pár dialogů je roztomile pitomých a i když je nejspíš úplná blbost, můžu si říct jak jsou tyhle japonský pinku oproti zápaďáckejm eroťákům mnohovrstevnatý a oduševnělý.

Je fantastický, jak je možný jenom díky geniálně jednoduchýmu nápadu udělat z protagonistů klasický sbližovací romantický komedie trosečníka a hikikomori, a charakterizovat je víceméně pouze tím, vytvořit univerzálně platnou alegorii partnerského vztahu a umožnit tak ztotožnění s hrdiny komukoli a "osamělým" zejména. 90 %