Jíha

1/ Představte si, že vás kamarádka pozve domu na večeři. Uvítá vás u sebe doma a vy jí, udiveni tím, co vidíte, začnete říkat "Ty tu máš ale zakouřeno, jak tady můžeš dýchat, co jste mi to uvařili, tohle já jíst nemůžu. Tak pořád spolu, jo? Stojí vám to za to? Připadá mi, že se mu jenom prodáváš za trochu pohodlí. Proč jsi tak namalovaná, stejně ti to nepomůže. A vypněte tu televizi." Uvědomí si potom to děvče svůj strašný omyl, a změní svůj život k lepšímu? Přibližně takhle delikátní a účinný je tento film ve svém sdělení. Nehledě na to, že o chorobnosti některých jevů (zdobivost, věrnost za zabezpečení) by se dalo diskutovat, což se zde samozřejmě nepřipouští. První důvod, proč mě film, který je mi jinak názorově milý, zklamal. 2/ Daniel Quinn v knize Ishmael přirovnává civilizaci k létajícímu stroji. Vynálezce ho sestrojil, sjel s ním z útesu, zdá se, že stroj letí, lidé tleskají, dokud gravitace nepřemůže setrvačnost a stroj nezačne padat. To, že byl tenhle létající stroj postavený na špatných principech a tím pádem nefunkční ovšem neznamená, že nelze poznat správné principy a sestrojit funkční letadlo. Pokud jde o mne, je návrat na stromy, tak jak je ve filmu prezentován, nesmyslný (proti směru evoluce) a nepřirozený (u globálních jevů se dá říct, že přirozené je z definice to, co nastalo). Napsal bych i nelidský, kdyby mi na takových věcech záleželo a kdybych měl pocit, že jim rozumím. 3/ Myslel jsem si, že exkurze osvícených hipíků do současné, duševně vyšinuté civilizace a jejích potrhlých zvyklostí bude hrozně vtipná. Tak ani ne. Další zklamání. Celkem něco přes 50 procent a +/- 10 procent podle momentální míry skepse a mudrlantství.

Dlouho jsem byl poněkud překvapenej, proč je taková celkem nudná komedie (i když jsem si na komedie v těhlech HK snímcích celkem zvykl) přirovnávaná k mnohem působivějšímu Love to Kill. Ve filmu pro mě vážně skoro nic nefungovalo, tak jak by asi mělo. Ale je tu pár (když pominu ostrý rozjezd v prvních minutách) momentů, pro které Red to Kill stojí za to vidět - předlouhá scéna oběti ve sprše je vážně k pláči a závěrečnej souboj hrdinné sociální pracovnice s šíleným monstrem je nevídané zvěrstvo. Ten herec mě celou dobu nebavil, zřejmě si to nejlepší nechal na konec...

Tento seriál je tak realistický, že naprosté nerozřešení snad všech zápletek na konci jeho první a poslední řady působí skoro přirozeně. Život taky nikdy nijak nedopadne. Seriál nabízí skutečný dramata, hlavně pro postavy homosexuálního Rickyho a víceméně nešťastnýho, ale nakonec skvělýho Briana, ale asi nejlepší je na něm jistý nadhled a subtilní humor. Hlavní hrdinka Angela je totiž tak naivně a přitom bystře hlubokomyslná a ten její vyvolený tak absurdně krásnej a mentálně retardovanej, že se to těžko dá brát úplně vážně. Kromě toho tu máme kromě teen dramatu i sociální horror - snad nikdy jsem neviděl v televizi takovou kreaturu, jakou je tady Angelina matka. Představa, že se taková osoba pokouší vychovávat děti, a že tyto ji dokonce mají rády, dokládá tragiku lidské zkušenosti. Nakonec je třeba zmínit borce Tina a jinak asi docela zapadlou herečku A. J. Langer v roli Angeliny největší, praštěný kamarádky, na kterou je vážně radost pohledět. 90 %.

Proč je Undefeatable supr film: 1/ Godfrey Ho - muž, jenž si vytvořil jméno desetitisíci kungfu filmů se slovem ninja v názvu. Filmy jsou nudné a směšné, a těch je většina, až boží a směšné, a takový je Undefeatable 2/ Cynthia Rothrock - několikanásobná světová mistryně kdovíkolika kdovíjakých umění má drsné příjmení a jak není kdovíjak pohledná, tak je prostě vtipná a to je nakonec lepší 3/ Padouch s úžasným účesem ztvárněný hercem nesporného talentu! 4/ Všichni umí kungfu! Cynthia nejlíp, Rejnok skoro nejlíp, potom ten druhej chlápek a ostatní se taky snaží! 5/ Last but not least v jiných komentářích zmiňovaný a odkazovaný závěrečný souboj - Rejnok a ten druhej chlápek na sebe koulí očima, olizují nože a strhávají ze sebe trička, aby dali vyniknout sošným mastným tělům a nakonec přiběhne Cynthia se zlomenou rukou a přemůže padoucha ručníkem. - Je to tak, navzdory tomu, že nikdo z přítomných nenosí čelenku s nápisem NINJA (bohužel), je Undefeatable nejlepší film od Ho, jaký jsem zatím viděl.

Mika je zasněné trdlo, které se k ničemu příliš nehodí a nic příliš nevnímá. Před necelým rokem jí tragicky umřela po všech směrech úžasná starší sestra Chizuko. Ta se nyní sestřičce začne zjevovat jako duch a průvodkyně na cestě životem a udělá z ní šikovné a nezávislé děvče. Film je ještě sirupovitější, než jiné režisérovy snímky (viděl jsem Tenkosei, Toki o kakeru shoujo a potrhlý Hausu) a 2,5 hodiny jsou vskutku zkouška trpělivosti, ale opět se odehrává ve fotogenickém Onomichi, překvapivě často v něm prší, lahodí oku a občas baví hudbou (Joe Hisaishi). Obayashiho filmy, alespoň pro mě, představují úplný kulturní šok. Nemyslím, že bych byl schopen kterýkoliv ze shlédnutých úplně docenit a to nejen pro jazykovou nevybavenost a příliš stručné anglické titulky. Toki o kakeru shoujo jsem nepochopil vůbec a povedlo se mi ztrácet se i v nekoplikovaném příběhu Futari. Nejspíš je to emoční paletou nevídaných odstínů. Přibližně 70 %.

Celkově sestupná tendence v hodnocení této beztak nedoceněné trilogie (62-55-50%) by sváděla k vynechání posledního dílu, ale to by byla škoda. Třetí díl je, narozdíl od ještě jakžtakž koherentního a coby komedie i funkčního druhého dílu, tak laciný a pitomý, že opět baví. Zvlášť pokud dokážete ocenit i Pamelu Springsteen v hlavní roli. Osobně trilogii hodnotím spíš 85-75-75%

Příběh pána ve středním věku, který se po rozvodu a vyhoření v kariéře ocitá na prázdném místě v životě a v paneláku. Nakonec tedy tráví léto ve společnosti duchů svých rodičů, takových jaké si je pamatuje z dětství, než mu umřeli, a v objetí tajemné milenky od vedle. Společnost ze záhrobí mu však nedělá po zdravotní stránce příliš dobře a stagnaci tedy není možné protahovat do nekonečna. Celé je to nejspíš poněkud jinotajné. Mezi Obajašiho snímky jistě slabší kousek, bez mládeže, a z nehostinného prostředí velkoměsta. Necelých 70 %.

I když tohle bude vedle "Kdo probudí Pindruše?" a "O Bílém Augustinovi a Černé Józe" jedna z mála studiových pohádek, co se mi v dětství vyloženě líbily a i když si ji pamatuju jako solidní horror, takže svůj účel coby pořad pro děti zřejmě splnila, tak prostě po dalším shlédnutí po dvaceti letech nemůžu hodnotit líp. Hrozné a hrozně nalíčené děvče v roli hrdinovy milé, Trávníček, hrozně napsaný rozhovory, otravnej zvoneček, co zvoní dobrým lidem, ty neuvěřitelný kulisy (papírový kolečka na zemi coby kamenné dlaždice v japonské zahradě? papundeklový schody jako do Jednoty na zápraží chýše lesního boha?), maňáskovitý masky, očividně plátěná a plastová kytka na větvi dvakrát ukazovaná v detailním záběru, pomoc. Nevím, no, dětem to asi stačí, možná dokonce vyhovuje, ale z dnešního pohledů mi to připadá trochu jako podvod.

Pět hvězdiček, protože ten film si nezaslouží jenom 81 %, možná 85, nebo i 90. Je správně úchylnej, jak by člověk od americkýho filmu z roku 1985 čekal, herci skvěle hrajou, je dost humornej a přitom na vážný téma. Dětem ve filmu se v kritickém věku dostalo zásadního poznání, že všichni jsou v podstatě stejný.

Nakonec uděluju 5 hvězdiček, a tak trochu zvedám průměrné hodnocení ze 60 na 63 procent. U filmu jsem se moc nebavil, možná i proto, že jsem ho sledoval s párou u pusy zabalenej do svetrů a peřin na vymrzlý chatě . Nicméně je natáčený v nádherných industriálních prostorech skládek, továren a stavenišť. Je plný úžasných zjevů, za zmínku stojí krásná motorkářská zviřátka, kteří jsou dejme tomu hlavními hrdiny, pokud to u filmu bez děje je vůbec možný říct, potom šílený důchodce v uniformě, neskutečně drsnej šéf gangu s terováním DEATH z kriminálu vzadu na hlavě a všichni šíleně nalíčený punkáči z kapel i z publika. Podstatným prvkem filmu, pro kterej je možný odpustit mu ledacos, je dokumentace první punkové vlny v Japonsku s kapelami jako The Stalin a Inu. Nemyslím si, že by situace mezi nespokojenou mládeží v Japonsku kolem roku 1980 vypadala až takhle zběsile, nicméně v Burst City je čistá esence japonský punku tý doby dovedená do totálního extrému. A nic jinýho. Všechno vrcholí snad půlhodinovým riotem proti policii (v jejích řadách jsou i jacísí nehybní stormtroopeři s raketomety), kde punkáči a gangsteři rozpoutají hotový peklo. Nedokážu si představit kolik práce a filmařskýho génia je třeba k natočení něčeho takovýho takhle přesvědčivě. Celkem třeba 70 %. Dalším punkovým filmem, který Sogo Ishii natočil o tři roky později je (víceméně) komedie Crazy Family (Gyakufunsha kazoku), která je narozdíl od dvouhodinový (a jako takový poměrně nudný) exploze Burst City výtečně gradovaná, vtipná a má o něco silnější závěr. Tímto ji velice doporučuju, stejně jako Ishiiho krátkej utíkací film Shuffle z roku 1981.