Jastřabík

Jastřabík


Student sociologie

4 body

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (1990)

    Stoppardovu hru jsem zneužil ve školní práci pro popis svázanosti pravidly, i přes jejich neznalost. Bourdieu užívá koncept "illusio" pro popis "vsazení do hry" (illusio tedy neznamená nepravost, nebo neskutečnost), jde o zájem hrát hru, respektovat pravidla a usilovat o možné zisky (kapitály - peněžní, symbolický (tj. úcta, uznání)). R&G ale přišli o illusio - nemají zájem na hře samotné, nerozumí ji - přesto z ní nemůžou vyjít. Hamlet si může dovolit cokoliv, protože Ví, může rozehrávat a působit mimo pravidla. R&G takovou možnost nemají a jsou Hamletem zesměšňování pro jejich poddanost. Označit nějaké illusio za iluzi není „zadarmo“ a vzniká tak kontrast mezi tím, jak R&G nerozumí hře a tápou, zatímco Hamlet hraje hru ve hře. A často právě myšlenka, že „vysoké hry“ jsou hodnotné, protože jejich hráči ví něco jiného a ví více, zabraňuje, aby byly těmi, kdo ví, že neví a nemají na nich zájem, považovány za iluze. ... Vedle toho je zajímavé, jak se původně "absurdní drama" mění při změně "formátu a média" v žánr "mysteriózní film".

  • poster

    Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007)

    Zločin a trest, vina a sláva. Film vůbec připomíná nějaký "velký román" (total novel) 19. století. Realismus je tady navozen dokumentární přístupem, monologem vypravěče, což pak romantizují archetypické vztahy (starší-mladší bratr), velké motivy a témata (kromě zmíněných i zrada a spravedlnost) a poeticko-lyrické obrazy. Důležité je pro porozumění nesnažit se "sympatizovat" s hlavními postavami, jak filmy od diváka normálně vyžadují. Tady by to radikálně zjednodušilo význam příběhu. Důležité je, že se to stalo a stalo se to tak, jak se to stalo - život postav nemá smysl, není jim nabídnut žádný otevřený konec, naplnění osudu, poznání, nebo uspokojivý a spravedlivý odchod. Prostě se to stalo a takovým způsobem, že až dohromady a až s odstupem to vytváří smysluplný příběh. Tragika spočívá ve vztazích a v nich i hloubka a neštěstí, ale všechny postavy jsou vlastně navýsost surové, slabé a jednoduché. Ani s Jessem, ani s Robertem není možné v plném smyslu sympatizovat, nemá smysl snažit se rozumovat nad tím že "on to byl vlastně dobrej člověk", atd. Nikomu se nedostane žádné rozřešení a snažit se něco takového definitivního vložit do postav bude násilné zjednodušení, nebo taková snaha ztroskotá a film pak bude působit nudně a odcizeně. A to by byla škoda, protože jde o dojemný a nešťastný příběh nešťastných lidí.

  • poster

    Princezna Mononoke (1997)

    Etický ideál Dobra a nejlepší popis Zla. Dobro zde znamená nenásilí, není to Západní "fight back" motiv a hrdina, který vesele masakruje pro Ideál od sebe nerozeznatelné stvůry. Dobro je jednak naivita ospravedlněná odvahou a jednak odpor k nenávisti. Zlo pak není výlučně konkrétní zájem, nebo aktér, ale je to nové prostředí, důsledek konfliktů zájmů přežít, řetězců odplat a nenávistí zakonzervovaných skrze hrdost a neústupnost. Je to těžký opar, černá améba, která má život o sobě a která chce růst. A to zde není pouze poetická metafora, ale systémová povaha (tzn. život) ideologií nenávisti, které prahnou po všem, co je posílí, mají tendenci se množit a trousit spóry (to mě napadá, když vidím na autobusové zastávce načmárané "Nenávidím cikány." - Jaký jiný smysl může mít takové patetické sdělení?). Co může, to zahubí (tzn. zneviditelní, utiší) - každý drobný čin, který by nenávist mohl utišit. Mononoke není ekologický brainwashing, protože zde je příroda zobrazena krutě a její neoddělitelnou součástí je smrt, zatímco Eboshi, která chce násilím rozšířit Železné město na úkor Přírody, pomáhá těm, kteří by jinak nenašli ve společnosti místo - malomocní a prostitutky. Konec není smír, hegemonie (dominující jednota), ale vykoupený mír - a snad i uznání - mezi nesloučenými stranami .... Snad je zřejmé, jak je vůči tomuto sdělení takový Avatar primitivní.

  • poster

    Ghost in the Shell (1995)

  • poster

    Rocky (1976)

  • poster

    Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (2001)

    Po zhlédnutí prodloužené verze jsem si zamiloval především úvodní epizodu v Hobitíně - Dno pytle, představení Hobitů, příjezd Gandalfa, večerní slavnost a především první představení Prstenu. Nádherný kus filmařského řemesla a pravá láska k dílu, k příběhu. Vůbec zajímá je samotná estetika Prstenu, která má dle mého názoru původ v tom, že Prsten není nijak zásadně "funkční", dohromady "nic nedělá" na to, jak je monumentálně významný pro příběh. Schopnost neviditelnostij e jen vedlejší schopnost, která mění aktéra, ale Prsten zůstává neměnný. Jinak je Prsten spíše čistý symbol, tajemství, které neříká a neukazuje, v čem přesně moc spočívá. To muselo nutně vést od snah o vizuální manifestace schopností, něco jako "blesky a energie", jako jsou třeba ve filmových interpretacích hůlek Harryho Pottera, ale ke vznešenější a ''umělecky konzervativnější" hodnotě - estetiku bez nadpřirozené pomůcky "Hele, ono to jiskří". Příkladem je hlavně zvednutí zlatého Prstenu ze sněhu - a to je něco tak jednoduchého a geniálního, že si to pamatuji už z ukázek v Kinoboxu :). A takhle by šlo napsat ještě několik stran.... Film, kterému přály hvězdy - vše, co mohlo dopadnout pouze náhodou, dopadlo náhodou dobře a kde šlo o záměr, tak tam záměr dopadl výtečně.

  • poster

    Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964)

  • poster

    Muž na laně (2008)

    WTC byl odcizujícím monumentem, který si nad sebou člověk postavil: "Té jeho královské štědrosti, s níž obmýšlel věci, aby ochudil sebe a cítil se bídným!" (f.n.), aby jej pak dvakrát překonal: nejdříve uměním ("man on wire"); definitivně náboženstvím ("falling man"). Dvě formy emancipace člověka a pokud jde za mě, budu vždy volit a hájit první možnost. Takže tento dokument je pro mě něco jako evangelium, dobrá zvěst, humanismu.

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace