Vencisak

Screwball masterclass.

Skvělé! Film od Allena, o Allenovi, ale co je nejpodstatnější bez Allena. V takovém případě jsem se opravdu dočkal příjemné, nostalgické komedie odproštěné od typických pseudointoušských žvástů.

"It's only movie, Ingrid. " pravil Hitchcock a Pedro by mu jistě přitakal. Almodóvarova démonizující poloha stavějící na jeho klasických tématech osamění a sexuální identity je ostatně Hitchovým či Langovým přitakáním ani ne tak námětem jako provedením. Pedrův rukopis je citelný a díky za to, jelikož málokomu by se nepovedlo udělat z multižánrového filmu celovečerní frašku. Vtipálek zůstane vtipálkem, i když kontruje melodramatem. Kůže je skvostně nasáklá Iglesiasovou hudbou, temnou a dramatickou, podtrhující artové a designové vězení, vlastně dvojité vězení (dům i vlastní tělo). Nešlo si rovněž nevšimnout odkazů na tvorbu Louis Burgeoise. A to nemluvě o klasické kostýmní spolupráci s Gaultierem. Jediné, co mi chybělo a nač jsem si až příliš zvykl, jsou perfektně vyvedené úvodní titulky, které Kůži chybí. Ale co už, v Mině se určitě divák dočká. :)

Atmosférický noir, ve kterém za měsíčního svitu září nejenom skvostná Bette Davis, ale především chladnokrevná povaha "kata-mstitele" Mrs. Hammond. 40's Hollywood se vším, co k němu patří.

Jaký klenot válečného dramatu se z Morituri vyloupl! Jakoby divák sledoval šachovou partii, kde pozice, role a logické tahy jsou jasně dány. Přesto se dočká řady nečekaných zvratů, ovšem směřujících ke konečnému patu. Výkon Yul Brynnera lze označit za naprosto brilantní záležitost, obzvláště s domněnkou, že tento herec není takových psychologicky dramatických výkonů schopen. Naopak Brando klasicky dává vyniknout svému umu dramaticky chladnokrevné individuality, jež filmové snímky vyšperkovává k dokonalosti. Navíc ta kamera! Ta se sakra povedla.

Nesmírně milý, upřímný a zároveň absurdní snímek, který posouvá pohled na westernový žánr zase o kousek dál. Nicméně Roy Bean a jeho svět si diváka omotá a už nepustí. Celý film jsem čekal, kdy se Soudce dočká své zbožňované modly Lilly Langtry, a byť očekávání bylo naplněno trochu jinak, přec dostavila se jako správná dáma - in natura.

I Bergman může rozesmát.... kdo by to čekal? Já rozhodně ne. O to více jsem byl z Úsměvů letní noci unešen. Nemluvě o fabulozní Evě Dahlbeck. Pokud má někdo rád inteligentní, intelektuální komedie posazené do mravné společnosti 19. století, tak by si tuhle záležitost neměl nechat ujít.

Brilantní psychologický thriller, ve kterém dvě filmové hvězdy dokázaly přetransformovat svou osobní nevraživost do sesterského soužití. Aldrichův majsterštyk posazený do dvou pólů, které se stejně přitahují jako odpuzují. Jak Crawford, tak Davis předvedly velice uvěřitelný, živelný výkon. A co Bette Davis, v té době pohasínající hvězdě Hollywoodu, rozhodně nelze upřít je fakt, že touto rolí nejenom oprášila svůj herecký um, ale nasadila ztvárnění ženského hnusu naprosto novou a doposud nepřekonanou zářivou korunu. Její šoupavou rychlo chůzi jsem si prostě zamiloval. :))

Z Almodóvara ve druhé dekádě 21. století už úplně vyčpěla campová estetika, ale pořád je to starý dobrý Pedro, který točí, jak nejlépe umí. Paralelní matky čtu předně jako poctu Penélope Cruz, která si zopakovala volverovská putování z města na vesnici a zase zpět. Rossy de Palma je kouzelná jako vždy!

Soňa Červená je ohromující a její život si zaslouží pozornost, o tom nemám pochyb. Nicméně a bohužel se mi vkrádají pochyby o dokumentu samotném. Paní Sommerová začíná vykrádat sama sebe. Dokument je nástavbou dokumentu Moje 20. století a zase tolik nového nepřináší. Nepřináší nový pohled na Červenou a jen doplňuje drobné mezery či časové etapy v jejím životě. Neviděl-li někdo Moje 20. století, nejspíš si dokument užije, v opačném případě je člověku spíše líto, že dokumentaristka prostě recykluje již hotový materiál a nabývá pocitu, že Červená, přes svůj pestrý devět dekád trvající život, vlastně již nemá co dalšího říct.