Bubble74

Au hasard Balthazar je „Crème de la Crème“ všeho, co jsem zatím měla tu čest jako filmový divák zažít. Krutý a zároveň křehký, jednoduchý příběh je vrcholem ryzí kinematografie. Oslík Baltazar je příkladem panenské pokory, snášející tíhu lidského zaslepení. Dobro, se kterým se lidé od nepaměti rodí je zahubeno zlem, hříchy a sobectvím, jež se snadno zakoření a neposkvrněná duše nemá šanci na přežití. Primární smysl humánnosti upadne v zapomnění. Bresson byl unikátním filmovým srdcařem, který natáčel věrný své životní filozofii a podle svého nejhlubšího přesvědčení, bez jakýchkoliv myšlenek na finanční profit nebo uznání. Ve všech jeho mistrovských filmových básních na nás dýchá čistá upřímnost a přirozená moudrost.

Upřímný film o první něžné lásce, která se nebála vstoupit do rozbouřených vod náboženských a kulturních rozdílů. Adam´s Wall se nesnaží zbavit svět rasových předsudků, lidé i nadále budou po sobě házet bomby, ale film skromně naznačuje, jak by se dalo alespoň malým krůčkem našlápnout směrem porozumění a tolerance. Nádherné, poetické záběry zimního Montrealu.

Kdo by to byl do Poirota řek, že umí tak šmrncovně drandit na velocipédu.

Zápletka sice není ani extra napínavá ani plná překvapujícich zvratů, zato rozhodně jeden z nejvtipnějších dílů. A co je roztomilejšího než naprdnutý Poirot. „No, no, no, no... thirty-six times no!“

Poirot má často do činění s vykopávkami, hlavně ty seschlé britské přináší divákovi pramalou atraktivitu. Což ale neplatí o těch skutečných, obklopených pradávným tajemstvím v prostředí dálného východu, kde náš malý Belgičan nestíhá svůj kvítek v klopě zbavovat dotěrného písku. Přidávám se k ostatním, že tyto příběhy z vlasti faraónů patří i mezi moje nejoblíbenější.

Plymouthský expres utkví v paměti vcelku nelítostným zobrazením vražedné scény, které nebývá v poirotovských příbězích zvykem. Běžný není ani podivně smutný nádech, který se vystupňuje především v závěru. Jenom ony pověstné šedé buňky tradičně makají spolehlivě jak se na ně sluší a patří, aby žádný neřád nemohl uniknout svému trestu.

Za koho se převlékne Poirot na maškarní bál? Že nevíte? Ale vždyť je to tak snadné...

Dřív než Jean-Claude Van Damme spatřil světlo světa, zářily na belgickém kinematografickém nebi jiné hvězdy. A Poirot je samozřejmě fandou z nejvěrnějších.

Fascinující výprava a kostýmy, excelentní režie, působivý soundtrack a k tomu naprosto přesvědčivá Rachel Weisz. Hodnotím odvahu Amenábara, že se nebál píchnout do vosího hnízda. Patří mu též dík za to, že nás zavedl do světa a doby, kam si kromě zanícených historiků obyčejný smrtelník nenajde čas ani chuť se podívat, přestože by tím hodně získal. I přes fakt, že historickou přesnost lze už jen stěží dokázat či vyvrátit. Jedno je jisté. Je smutné pomyšlení, kde by až mohla naše civilizace dnes být, kdyby vzdělaní lidé jako Hypatia nebyli po staletí likvidováni ve jménu boha tupými, šovinistickými ignoranty, kterým šlo jen o vlastní zisk. Víra je důležitá a nezbytná, ale náboženství její vlastní podstatu neúnosným fanatismem a zaslepenou netolerancí ubíjí, což je bohužel stále aktuální. Po zhlédnutí se budu nadále držet svého atheismu a navíc budu pyšná, že jsem ženská.

Další z řady dojemných, okouzlujících romancí, natočená v nenapodobytelném stylu, jak to dokáží jen Jihokorejci. Tentokrát ale mě mnohem více než milostný příběh ústřední dvojice upoutal nádherný vztah mezi matkou a dcerou. Byl tak vrchovatě naplněn láskou, přátelstvím, štěstím a hlavně humorem, kterým obě statečně bojovaly s nepřízní osudu. Některé scény působily svým vtipem opravdu jako osvěžující odlehčení a u mě to vytáhly na plné hodnocení.