capka

Rozhodně film, který podnítí k přemýšlení, možná i přehodnocování. Zůstává mi po něm zvláštní pocit toho, že vlastně nevím, co si myslet, ale že je to asi přirozené. Ta situace prostě není jednoduchá, ani černobílá. A je složité na ni cokoli černobílého aplikovat, ačkoliv i to je asi přirozené a nutné? Filmu bych vytkla určitou nevyváženost v tom, že vlastně všechny postavy z oblasti Krymu byli s anexí spokojeni (nebo vůči ní byli lhostejní) a popisovali ji jako pokojný, až demokratický akt. Ale holt když to tak tyto konkrétní postavy měly, těžko to vyčítat.

Bála jsem se, že to bude jen uměle vykonstruovaný doják bez valného obsahu, ale nakonec to bylo i docela podnětné. Uvědomila jsem si pár souvislostí a kontextu, o kterých jsem dřív nepřemýšlela. Trochu jsem si skrz film tu sérii prožila znovu, ale hlavně jsem si ji poprvé prožila jakoby v kůži jejích postav. Jak moc se někdy smazává hranice mezi hercem a postavou je... fascinující.

Skyfall a No time to die mě vtáhlo, drželo, umělo překvapit. Tady jsem se spíš nudila.

Právě jsem film shlédla znovu po mnoha letech. Tehdy jsem ho hodnotila na čtyři hvězdy, dnes bych hodnotila asi stejně. Zároveň nutno říct, že s tím odstupem mnoha let jsem si z něj nepamatovala zhola nic. Tak uvidíme, co řeknu o pár dalších let později. Zda ve mně tentokrát zůstane nějaká stopa, nebo opět nic. Tipuju spíš nic. Podívaná to byla vtahující a fascinující, ale zároveň v ní nebylo nic, co by se mě někde vevnitř dotklo a zapsalo se do mě, proměnilo mě, podnítilo cokoli nového, přínosného. Tím pádem zvážím snížení hodnocení.

Sledovala jsem před rokem přímý přenos z tohoto vystoupení a bylo to pro mě velkým a komplexním zážitkem, mimo jiné i díky zajímavému kamerovému a komentátorskému zpracování. Tento film ten zážitek částečně přináší a přenáší znovu, zároveň ho obohacuje o trochu širší náhled do příprav. Byla jsem spokojena, film mě vtáhl a nepustil, podobně jako přímý přenos... který je doufám stále k dispozici online a určitě doporučuju ke shlédnutí.

Zajímavé téma, ale za mě zpracované příliš povrchně a řekněme "americky agitačně," se zaměřením na vyvolání emocí. Jsou v něm cenné ideje, ale taky dost těch, které jsou až bolestně zkratkovité (např. "hrozný je ten farma průmysl"). Osobně bych víc než tu zkratkovitost ocenila třeba užší, ale zato hlubší zpracování. Pokud je cílem filmu hlavně rozpoutat diskuzi o tématu, budiž. To nejspíš plní a jsem za to ráda. Vidím ale, že také u mnohých vyvolává až nekritické nadšení... což nesdílím. Ve filmu jsem viděla podnětná místa i místa pochybná a jako celek mě osobně nijak zvlášť nezaujal.

Film jsem viděla poprvé před mnoha lety... a s odstupem můžu říct, že jsem si z něj nezapamatovala vůbec nic. Prostě mi neutkvěl. Teď jsem ho viděla znovu, asi se mi osvětlilo, proč mi tehdy neutkvěl - je mému světu příliš vzdálený, až nereálný. Uznávám možnost, že toto realita vztahů a lidí do značné míry je, ale já se s tím (díky bohu) ve svém vlastním životě nesetkávám. Sama jsem zvědavá, jestli film v následujících měsících a letech dokonale zapomenu zase. :)  Mimochodem svým způsobem podobné téma řekněme "povrchnosti vztahů a skrytých bolestí zdánlivě dokonalých lidí" zpracoval nedávno film Parazit. Ten mi z hlavy doteď nevypadl. I ten závěr je v něčem podobný.

Pro mě z filmu vyzařovala prostá krása, klid, uvnitřnění. Bavil mě jeho jemný humor i náhledy. Některé výroky jsou pro mě tak zajímavé, že jsem si je musela zaznamenat, abych se k nim později mohla vrátit. Film mě tedy pohladil a zároveň obohatil a bude ve mně dlouho doznívat. Děkuju za to.

Proč vás ten film a příběh tolik dráždí, dámy a pánové? Na jakou bolístku či touhu vám to ťuká? I to je úloha filmu. A nejen to na něm oceňuju.

Naprosto souzním s komentářem PetrPan. Ve filmu mi chybělo porozumění a přijetí těchto dětí. Ne jako někoho, kdo je náročný, nezvladatelný, nemocný. Ne jako někoho, kdo neumí komunikovat a neumí se chovat. Ale jako někoho, kdo perfektně komunikuje každým svým pohybem a zvukem, každou svou činností a chce jen, abychom ho milovali, snažili se ho chápat, vycházeli vstříc. Věřím, že každá z rodin se o to snaží, seč může, a že chybějící péče a povědomí jim to rozhodně neusnadňuje. Souhlasím, že je třeba změnit přístup k péči a podpoře těchto rodin. Ale myslím, že ta změna se musí odehrát hlavně v našich hlavách a srdcích. Proč tolik lpíme na "to se nedělá", že přes to nevidíme člověka a jeho emoce? Proč si myslíme, že projevy těch "dětí" jsou přehnané, neadekvátní - jen proto, že nerozumíme jejich příčinám? Obávám se, že je to odraz toho, jak přistupujeme sami k sobě. Všechny emoce bychom rádi uměli zdůvodnit a pokud možno je neprojevovali - je přece třeba se chovat co nejvíc "normálně" a nedávat příliš jasně najevo, co cítím, protože "co by si lidi pomysleli". Tyhle "děti" to mají jinak. A my se ve filmu můžeme pohoršit nad ženou, která "úplně nepochopitelně" dává věci několikrát denně pod postel a má při tom čirou radost - to považujeme za projev "nemoci". Zato ženu, která ty věci zpod postele několikrát denně vyndavá, protože trvá na tom, že to musí být "uklizené", je u toho zpruzená, ale dělá to zas a znovu - tu považujeme za zdravou, normální, to se nám zdá být správné a pochopitelné. Vážně?