lineker

Americká krása v seriálové podobě. Směska ras, osobností, sexuálních identit v rámci jedné rodiny. Do toho trochu toho nadpřirozena, které je spíš pouze start packem pro další vztahový vývoj postav. První díl mne bavil a navnadil.

Debilní pořad s debilním moderátorem v debilní televizi pro debilní publikum.

MOTM (nefandové fotbalu odpustí vypůjčenou zkratku) je zde zcela jasný a je to James McAvoy. O několik parníků za ním jsou ostatní protagonisté i tvůrci filmu. Nechtěl jsem a nehledal jsme nějaké podprahové, skryté režisérovi spojitosti. Film jsem si nastavil jako psychologický thriller s jedním vynikajícím hereckým výkonem a jako takový si ho i dokázal užít, byť určitá retrospektivní kolísavost mne několikrát zabolela. Vše důležité se odehraje v ultimativní poslední půlhodině. Pointa pro mne vcelku jednoduchá. Dva v dětství podobné těžké osudy, které však do dalšího života přináší rozdílné důsledky.

To takhle vezmete bájnou legendu o jednom kultovním meči narvete do ní tunu LSD a vyleze vám z toho amfetaminová záležitost na který budete rádi ujíždět. Možná až příliš hnané dopředu, ale když na tuhle podivnou hru Guye Ritchieho přistoupíte, po čase si zvyknete a nemůžete být zklamáni. On to přece stejně jinak ani neumí. Velký plus za hudbu a přírodní scenérie.

To jako vážně? Co je to za lidi, kteří se rozhodli vyjevit svůj nesporný talent v téhle dramatické taškařici?

Nikoliv Mozarta, nebo Beethovena. Tohle byl koncert Alicie Vikander. Herecký. Ve dvaadvaceti letech předvést takový výkon! Neuvěřitelné. Mimochodem. Strašně depresivní film.

Jedna celkem zvláštní rodinka ukrývající jedno velké nepěkné tajemství. Zabaleno do krásné lokace Argentinské přírody a opravdu dobře hrajících herců. Ten samotný příběh, až na samotné rozuzlení ovšem přísnější měřítka nesnese.

Tak jako ve většině hororů, jsme z filmem neměl problém, dokud mne držel v napětí neodhaleného. Po trochu kostrbatém vysvětlení bohužel začíná šablonovitá část, která se navíc bůh ví proč snaží i o komediální podtext. Vše do té doby slušně budované najednou vyprchá. Film i tak obsahuje několik opravdu dobrých strašících pasáží.

Vražda v Orient expresu je co by geniální předlohy natolik provařené téma, že film lze hodnotit pouze z hlediska zpracování, neboť co se týká zápletky, znalý divák již ví co ho v podstatě čeká a tuší, že vrahem nebude zahradník. Branagh zvolil formu silně osobní, ale pouze k postavě, kterou sám ztvárnil. Hercule Poirot, je v jeho podání možná trochu více člověkem než detektivem, což pro mne ovšem nebylo vůbec na škodu. Co mne však mrzelo je to, že ostatní postavy se v tu chvíli staly jen komparzem na šachovnici, které v silně inviduální partii světové detektiva trpělivě počkali na veliký mat. Vzhledem k hvězdnému obsazení to samo sebou trochu mrzí. Plusem budiž technická stránka filmu, lokace, samotný vlak, hudební doprovod, téměř dokonalé.

Jak jednoduše a přitom účelně dokáže Tykwer točit. Stačí mu vzít dva lidi z periférie společnosti a postavit trnitou, nelehkou cestu k jejich vzájemnému sblížení. Možná chvílemi v jednotlivostech zdlouhavé, ale nakonec si uvědomíte, že to vše mělo nějaký význam, přesah, který do celkového filmového obrazu dokonalé zapadá. Posledních dvě-tří minuty za doprovodu jednoduché klavírní melodie si nenechte ujít.