Mara97

Limits of Control, jeden z nejnovějších filmů Jima Jarmusche, nebyl kritikou moc dobře přijat. A stejně tomu bylo i u diváků, kteří byli většinou tímto filmem zklamáni. Najde se pouze pár opravdových fanoušků tohoto snímku a patřím mezi ně i já - tady se pokusím vysvětlit celý děj a poselství, které mě napadá při každém dalším zhlédnutí filmu. Už hodněkrát jsem viděl napsáno, že film nemá žádný děj. A to nejen u samotných diváků, také v recenzích uznávaných serverů. Ale vždyť to není pravda, film má děj, dokonce velmi jednoduchý - hlavní postava, Isaach de Bankolé, je nájemným vrahem a má za úkol najít a zabít Billa Murrayho. Přesněji nevíme, o co vlastně jde, čemu Bill Murray velí, není to ani příliš podstatné.--- Ohromně důležitý je úvodní rozhovor na letišti. Je třeba poslouchat vše, co je vrahovi zadáno, nejdůležitější je věta: "Použijte vaši představivost a schopnosti" - to je samotným klíčem k úspěchu. Muž, který zadává podstatné informace, je nejspíš velitel celé akce. Po celou dobu rozhovoru drží v ruce gumu - to lze chápat, že se jedná o někoho velmi důležitého, protože všechny tajné kódy, které jsou později předávány a následně polykány, jsou psány tužkou. A tužku může guma snadno smazat. Hlavní hrdina dostane klíče, doletí do Madridu a musí čekat. Během celého filmu si k samotáři sedají nejrůznější lidé a sami se sebou vedou monolog. Jejich mluvení vždy začíná slovy: "Nemluvíte španělsky, že?" Bankolé španělsky opravdu neumí a když na něj někdo takto promluví, odpoví pouze "ne". Proto je i dost možné, že je právě tím americkým gangsterem a vrahem, za kterého ho považovaly děti v Seville. Neruzuměl jim, proto odpověděl záporně, ale to, že je gangster, nevyvrátil. Ale vrátím se zpět k monologům. Pro někoho jsou zase nesmyslné, ale přece mají význam. Vedlejší postavy mluví o tom, co patří do života, co ho nějak tvoří, ať už to je hudba, film, věda, způsob života... A navíc dodají myšlenku, proč je pro ně dané téma zajímavé a i samotné diváky nutí k přemýšlení nad proneseným výrokem - např. dřevěné nástroje si pamatují, co se na nich v minulosti hrálo a tóny dodnes rezonují v molekulách dřeva, filmy jako způsob poznání života v minulosti atp. Ještě jsem si všiml, jak Tilda Swindon zmiňuje zničeho nic hudbu Franze Schuberta. Proč ho zmiňovala, se dozvíme až o něco později, při monologu Johna Hurta o bohémech. Franz Schubert je přeci typický tím, že žil velmi bohémským životem. A zmínění hudebních nástrojů, že si pamatují, co na nich bylo kdy hráno, určině souvisí se starou kytarou, ze které si samotář vezme jednu strunu jako nástroj k vraždě.--- Během celé délky filmu si jednotlivé postavy vyměňují krabičky od sirek. Nejsou v nich však jen sirky, nýbrž papírky s tajnými kódy, nebo diamanty (ty jsou právě na začátku zmiňovány jako předměty, které jsou nejlepšími příteli žen). Totiž celá tato operace, která vede k zabití, se skládá z několika lidí. A právě Isaach de Bankolé má tu funkci nejdůležitější. Každá z postav má nějakou funkci, postavy si navzájem předávají tajné informace, které jim pomáhají k plnění úkolu. Informace, nebo vlastně kódy, jsou velmi tajné a musí se ihned spolknout - operace je totiž velmi tajná a všichni jsou sledování ať už autem, které zajme a odveze Tildu Swindon, nebo vrtulníkem, který doprovází diváka celým filmem.--- To, že má Isaach de Bankolé v každém ze tří měst jiný oblek, byl nebral až tak jako příliš podstatné. Za důležité bych určitě uvedl muzeum v Madridu, kam hlavní hrdina chodí každý den. Vždy si prohlédne jen jeden obraz, potom zase odejde. O tom, jaký obraz má hledat, je pravděpodobně v těch kódech, které dostal v krabičce od sirek. Obrazy vedou k tomu, aby věděl, co bude následovat v den, nebo za nějakou chvíli. Jednou uvidí housle - další den za ním přijde muž s houslemi, uvidí nahou ženu, kterou pak bude mít v bytě a která ho má odvést od práce - tady musí hrdina prokázat opravdu silné hranice ovládání. A nebo, na konci filmu, uvidí samotář prázdné, čistě bílé plátno, to znamená pouze jediné - už nic následovat nebude, práce je splněna.--- A proč tedy musí dojít k vraždě? Napadá mě jen jedno možné řešení. Několikrát ve filmu zazní píseň s opravdu zajímavým textem, který vede k zamyšlení: "Kdo si myslí, že je víc než ostatní, musí jít na hřbitov. Tam uvidí, čím svět skutečně je, je jen hrstkou hlíny". Proto si myslím, že byl Bill Murray, který je na konci filmu zabit, se asi hodně povyšoval nad ostatní - toto docela i potvrzuje jeho chování a povaha, kterou ve filmu ztvárnil. A to, jak se samotář dostal do přísně střežené "pevnosti", bych moc neřešil, na letišti mu bylo řečeno, aby použil svoji představivost (navíc ještě obdržel půdorys budovy), potom ji tedy použil, přesně, jak mu bylo zadáno...--- Isaach de Bankolé má opravdu výjimečné hranice ovládání. Když pracuje, nenechá se ničím znervóznit, odradit, jen nějaké problémy má s dvěma šálky v kavárně, když se číšníkovi ho nedaří obsloužit, jak by si představoval - to bych přisoudil tomu, že i sám samotář, vrah, má občas s tím ovládáním problémy a bojuje s tím - dá se říct, že úspěšně. Možná jsem to napsal příliš chaoticky a bude se v tom těžké vyznat, jedno ale je jisté - tento film je jeden z nejgeniálnějších, co jsem kdy viděl. Každý ho může chápat po svém, já si při každé další projekci všimnu něčeho nového, a také určitě obsahuje nějaké poselství. Film vlastně zobrazuje život jako takový - můžeme ho brát jako jakýsi návod, jak se máme chovat a čemu se věnovat, nebo jen myslet na to, že ve světě probíhají stovky, možná i tisíce takových plánovaných akcí a shledání, které vedou k dosažení určitého cíle - kdy si hodně lidí pomáhá, doplňuje se navzájem a nakonec jeden má rozhodující úlohu.

Takto už jsem se dlouho nebavil. Už titulky mě rozesmály, začátek v jiném poměru stran, ukradená a přerušovaná hudba z Indiana Jones, pohřbívání pískem vysokým 2 cm, neuvěřitelný dialogy, meč ze dřeva a nakonec rozpůlení čaroděje, který měl na každé straně nos. Výborná komedie, jenže toto měl být žánr sci-fi a dobrodružný!

Ať mi ještě někdo řekne, že francouzština je hezký a libozvučný jazyk. Vždyť ta Angelique dokonce jednou zachrochtala! Zajímavý realistický výlet do nepříliš bohatého a elegantního francouzského prostředí, jak je nám představováno až vnucováno z většiny filmů.

Skupina třinácti mužů (na začátku, poté jich časem ubývá) putuje gruzínskými horami, kde společně s prezidentem unikají před nebezpečím během občanské války. Někde se usadí, potom ovšem zjistí, že se o jejich pobývání na určitém místě ví, proto musí pokračovat někam dál. Takhle by se dal stručně vyjádřit obsah filmu, jen s tím, že tento scénář se opravdu neopakuje jen jednou či dvakrát, nýbrž snad osmkrát. Gruzínská kinematografie sice nezklamala, na film se koukalo dobře, po technické stránce nemám co vytknout, dokonce jsem se i něco přiučil z historie, jen ten stále opakující se mustr trošku lomí filmu vaz.

Nečekal jsem, že bych někdy došel k takovému názoru, ale i Ben Rivers by to natočil líp, ba víc, to je námět pro něho jako dělaný. Bohužel, Portugalci se ještě mají co učit.

Jak může tak zkušený režisér jako Soderbergh natočit toto? To bylo horší jak debut od nějakého nováčka z FAMU. Zmatené, nepřehledné, narace je prostě vedena šíleným způsobem. Přitom ten námět je tak zajímavý, je škoda to takto promrhat. Důležité věci byly řečeny jen stručně či mezi řádky, zbytečné kecy a nesmyslné vnitřní monology dostaly naopak prostoru až moc. Hudba katastrofální - jako by se jednalo o nějakou bláznivou komedii s Lesliem Nielsenem, to by potom bylo ok, ale tady? Vůbec se to tam nehodilo, vždyť to přeci nebyla komedie. Toto je exemplární příklad, jak se film točit nemá.

Je škoda, že to tady je společně s dokumentem Češi na cestách, alespoň pro Hanzelku a Zikmunda. Zatímco první dokument o našich nejznámějších cestovatelech byl celkem slušný, ten druhý se nedal. Opravdu nepříjemné, nelíbilo se mi to...

Po dvou slušných projekcích v rámci prezentace současné tvorby FAMU v rámci Varů přichází kruté vystřízlivění. Už ve scéně odehrávající se v kavárně jsem začal tušit, že je něco špatně - na sledování na slovo skoupých pražských kavárenských povalečů opravdu nejsem zvědavý. Pointa, že myšlenky mezi některými jedinci jsou slyšet, je divákovi předávána jako něco neuvěřitelného a úžasného - přitom vše jako celek působí otravně a rádoby umělecky. Přání hlavní postavy při padající hvězdě mě jen utvrdilo v tom, že jsem udělal obrovskou chybu při ochotě zůstat v kině do zbytku projekce.

Svižné, dynamické, strašně příjemně se na to dívalo, divák se nestihne nudit ani minutu. Zápornými hrdiny na obou stranách se jedná o jednoduchý, ale fungující scénář, díky moc za ten konec, kdy to pro hlavní hrdinku dopadlo tak, jak si zcela zasloužila. Soundtrack velmi výrazný, a to výborný. Hvězda dolů jen za sled událostí, který byl v některých momentech stěží uvěřitelný - ale to je obecně častý problém u (jinak skvělých) thrillerů na Netflixu.

Konečně jsme se u nás dočkali filmu jak od Kaurismäkiho, role Karla byla pro Krobota snad přímo napsána. Non-stop lahůdky jsou zábavné, skvěle se na ně dívá, i když chvílemi je až otravné, jak se hlavní postavy stále "náhodou potkávají". Právě náhodná shledání a až naivně propojené příběhy jsou hlavní slabinou filmu, protože působí strašně prvoplánově. A Lenka potkala za večer revizora častěji než já za celý život.