Recenze (289)
Vlny (2024)
Důkaz, jaký progres udělal v posledních letech Mádl nejen jako herec, ale především jako režisér. Velice vyspělý film, na kterém se projevila nejen dlouhá a poctivá příprava, ale také propojení s možnostmi, které současná technologie nabízí. Z hlediska propojení natáčených a skutečných historických záběrů film dost připomíná Volhu, tento pocit také podtrhuje v obou počinech skvěle hrající Majer. Řemeslně je film světový, hudba enormně přidává na napětí, kamera je dynamická, také ozvučení je na velmi dobré úrovni, což v posledních letech není u českých filmů standard, protože někteří herci mladší generace příliš neholdují pořádné artikulaci. Tady to ale není problém a nenastal žádný moment, kdy bych měl problém s porozuměním. Mádl se s filmem opravdu trefil do černého - vybral si poměrně neznámý úhel pohledu na srpnové události, které jsou přitom natolik ohrané, i tak to ale nevadí a film je velmi napínavý, že se divák nestačí nudit. A troufám si říct, že by se nenudil, ani kdyby byl film ještě o půlhodinu delší. Žádná scéna není příliš dlouhá, pomalá či dokonce zbytečná, opravdu vás nenapadne podívat se na hodinky. Gradující napětí bylo zřetelné i v beznadějně vyprodaném sálu kina, kdy všichni seděli nejen jak přikovaní, ale také při emotivnějších momentech bylo slyšet ze všech stran dlouhé a hluboké "trpící" nádechy a výdechy, z čehož bylo patrné to, jak je celá záležitost pro náš národ bolestivá - a jak film dokázal tuto skutečnost skvěle reflektovat. Všem zapojeným na tomto veledíle vzdávám hold, v porovnání s tímto napínavým dramatem vypadají Pelíšky najednou jako trošku prostá a přihlouplá komedie, ze které se stala legenda spíše už věkem a neustálým vánočním opakováním - Vlny si ale zaslouží rovněž takovou pozornost, ne-li větší. Po posledních letech, kdy tuzemská seriálová tvorba kvalitativně převyšovala tu filmovou, se konečně jedná o stěžejní průlom, který doufejme ukáže cestu i dalším ambiciózním počinům mladých talentovaných tvůrců, nikoli těch, kteří jsou po dlouhá léta za zenitem a tvoří spíše ze setrvačnosti. Ocenění na Lva je jasné, teď je otázka, co Oscar - film pocitově naplňuje všechna nejpřísnější měřítka pro to, aby mohl získat ocenění, nicméně se obávám, že ačkoli je toto téma pro nás stále citlivé a historicky důležité, v zahraničí tolik netáhne a nezajímá.
Marťanské lodě (2021)
Někdo se pokusil o artový film zahraničního stylu, ale hodně se to nepovedlo. Mezi hlavní dvojicí není patrná vůbec žádná chemie, spíš jen hrají vedle sebe, vůbec jim tu lásku nejde uvěřit - a to je u love story zásadní problém. Křenková nehraje špatně, více u této postavy nejspíše nebylo možné udělat, protože byla špatně napsaná. Podstatně horší je ovšem to, co předvedl neherec Kyšperský, to bylo něco otřesného. Tak prkenný výkon, to se jen tak nevidí; Kyšperský dokázal zahrát jen 2 emoce, jinak byl statický, nudný, nicneříkající a vlastně i dost nesympatický. Zatímco v jiných filmech u vedlejších postav obstál, tady je jasně vidět, že na hlavní roli nemá. Jeho postava nedisponuje žádnou jiskrou, charakterem, že ani není patrné, díky čemu si mohl Elišku vůbec získat. Vztah Martin a Elišky jako nosný pilíř romance může být nominován na nejhorší vztah ve filmu, neboť není mezi nimi patrná žádná láska, emoce, radost z blízkosti toho druhého - jednoduše jen hlavní dva protagonisté přežívají vedle sebe, mají toho pramálo společného a čas v jejich vztahu spíše jen plyne. I řemeslně jsou Marťanské lodě jednou velkou tragédií - o ostudném zvuku zde již bylo v jiných komentářích napsáno mnoho, kromě toho mě silně iritovaly nešikovně provedené střihy i naprosto zmatečná narace. Střihy jsou nevhodně provedené, rušivé, oddělují scény, které na sebe nenavazují a celkově působí velmi nepřirozeně. Vyprávění děje je neméně podivné - o postavách víme extrémně málo informací, ale na rozdíl od jiných artových filmů to tady dost vadí, protože film je celkově prázdný, jinak nemá co nabídnout, nemá jinou symboliku či cokoli jiného, co by chybějící naraci nahrazovalo. Artové vyznění nejspíše po vzoru skandinávských filmů taky není ideální, protože v našem prostředí působí nepřirozeně, tady takoví lidé nejsou. Pokud se chceme inspirovat zahraničím, nemůžeme ten film vzít zcela 1:1. Děj je extrémně prostý, během celého filmu přijde jen jeden zvrat, který nastane stylem jen tak mimochodem, jak je nenápadně uveden a nepovedeně zahrán. Další zvrat nenásleduje, i konec byl očekávaný k předchozímu dění filmu, takže snímek už jen nesplňuje základní pravidla filmu, jak běžně vyprávět děj, aby byl nějakým způsobem pro diváka uchopitelný a atraktivní. V něčem vázne i samotná logika filmu - podle průběhu jsem pochopil, že Martin se do Elišky tak náhle a vášnivě (a to umí dobře zahrát, že) zamilovat, že proto opustil svoji stávající přítelkyni. Ok, toto se dalo pochopit, ale proč poté v průběhu filmu během jednoho střihu byl se svou bývalou přítelkyní zase? A pokud to mělo nějaký význam, proč se v té souvislosti tomu nevěnovala nějaká scéna před či po, aby si z toho divák mohl něco odnést? Otázkou také zůstává, zda měl Martin Elišku vlastně rád. Jeho výraz to rozhodně nenaznačoval, navíc promluva sám pro sebe v nemocnici, ať už jí konečně něco najdou, není jen projevem jakési odevzdanosti, ale spíš předstádia rozchodu nebo i celkové absence lásky, která nikdy nepřišla. Jelikož pocházím z regionu, ve kterém se film odehrává, měl bych být z lokalit nadšený - samozřejmě se mi příjemně dívá na Brno či zatopený lom v Blansku u trati, ale jen samotné exteriéry nedělají film. Pokud film jinak nemá vůbec co nabídnout, film si jen zneužil lokalitu pro svoje záměry, ale to nijak film nezlepšuje, naopak to je takové laciné. A stejně laciná byla i reklama na Muchu - jasně, víme, proč tam byla, ale opravdu její provedení a takové umělé zasazení do filmu je projevem opravdového zoufalství. Závěrečná pachuť po filmu je opravdu silná, tolik řemeslně i dějově nepovedený film se dnes jen tak nevidí, opravdu není divu, že film neproměnil žádnou nominaci v rámci udělování filmových cen.
Zápisník alkoholičky (2024)
Progresivně natočeno, střihy do budoucnosti a potom i do minulosti přidávají na větší dynamice snímku, hudba skvělá, Ramba téměř bezchybný výkon hodný Lva. V porovnání s Úsměvy smutných mužů ovšem o něco slabší, neboť boj s alkoholem i vnitřními démony není vykreslen tak poctivě a realisticky, jak by bylo vhodné. Narace je příliš jednoduchá, velmi rychle se do závislosti vklouzne a pak se z ní i dostane, nicméně to napravení stavu se zdálo až příliš jednoduché. Trochu mi tedy chybělo lepší popsání toho boje člověka sám se sebou, kdy má nutkání se napít, jak vzdoruje, jak podlehne - vždyť toto bylo lépe demonstrováno i v komickém seriálu Skoro na mizině.
Kukačky (2021) (seriál)
Seriál pro celou rodinu těžící z atraktivního námětu, nicméně ve skutečnosti se už o takový koncert nejedná. Počet dílů přestřelený, stačilo by deset, možná ještě méně; kvůli rozvleklé stopáži už mě s nadsázkou ani nezajímalo, jak to celé dopadne s výměnou dětí - až tak se lze ponořit do vedlejších příběhů, které jsou v některých dílech naprosto dominantní, což není dobře a nemělo by se to tak stávat, pokud seriál nemá ambici stát se novou Ulicí či Ordinací. Psychologie postav je napsaná dobře, některé herecké výkony jsou již horší. Kritický musím být také k rozklepané kameře - ano, jedná se o trend, ale když už takovou kameru chceme mít, dejme ji třeba do kriminálek či něčeho dynamického, ne do takového seriálu jako jsou Kukačky. Bohužel špatné je i poselství seriálu, kdy je hodně důrazu kladeno na dobrotivost postav a jejich negativní činy jsou až příliš bagatelizovány, protože to přeci všichni zamýšleli dobře.
V exekuci (2023) (seriál)
Příliš jednostranné a neobjektivní. Jak se lidé dostali do exekucí, není zcela patrné, dlužníci říkají jen to, co se jim hodí, ačkoli je jasné, že neříkají vše a některé důležité okolnosti zamlčují. Paní sice může mít vystudované 3 vysoké školy a skvělé znalosti cizích jazyků, to všechna čest, ale pokud jí nestačí důchod ani na základní potřeby, je něco špatně - buď se během pracovního života pohybovala v šedé zóně, nebo opravdu se o sebe nedokázala adekvátně postarat, je tak na pováženou, zda někdo takový si zaslouží být jinde než tam, kde zrovna je. Detektivní část vždy platila za vrchol každého dílu, bohužel často se nic nezjistilo - je snad pochopitelné, že v práci při vymáhání dluhů nelze mít po letech praxe soucit, že ty výmluvy a lži dlužníků se jen opakují, také to je jen práce jako každá jiná. Ve smlouvách k nevýhodným půjčkám bylo vždy všechno explicitně uvedeno. Ano, tyto vysoké úroky už jsou lichvou, avšak to kompenzuje vysokou rizikovost pro věřitele. Proč se všichni vymlouvají na nevýhodné smlouvy? To neumí číst nebo tomu nerozumí? Vždyť každý na tyto podmínky přistoupil dobrovolně bez jakéhokoli nátlaku, zcela podle svých finančních možností si mohl předem spočítat, zda na splátky má či nikoli. Prodávání zabavených věcí v Přerově jakožto událost, kde se rovněž prodává drobné občerstvení - nerozumím, co by na tom mělo být špatně, snad si tvůrci nemyslí, že zájemci by na takovou akci měli přijít s pokleslou náladou a v černém oděvu jako na pohřeb. Systém "dluhového labyrintu" v současné době v České republice rozhodně není ideální, je dobře, že se jeho problémy akcentují v rámci společenské debaty, ale také se již vykonalo dost, viz milostivé léto, teď už jen dlužníci musejí sami chtít, prokázat vůli a něco udělat sami od sebe. Velké zklamání byl poslední díl, jak změnit systém - celou dobu si Hábl hraje na zachránce dlužníků, který poctivou analytickou prací zjistil úskalí systému, se všemi na ministerstvu se zná a ustavičně pracuje na změně legislativy. A konkrétní návrhy? Pouhé dva, přičemž jeden z nich o jediném exekutorovi měl být samozřejmostí. A není to málo, když už byla o tom natočena celá dokumentární série? A bude to vlastně stačit, aby lidé opravdu nepadali do dluhových spirál? Dle vybraného vzorku dlužníků "nešťastníků" jsem tohoto dojmu nenabyl. Hlavně se na to napijme a půjčme si trochu na dovolenou, to SE někdy přeci splatí.
Svatá (2024) (TV film)
Trojice Strach-Epstein-Bohdalová je zavedená a divákovi slibuje slušnou zábavu, nicméně tentokrát se již nejednalo o tak suverénní počin jako poslední Klec. Námět je sice zajímavý, inspirace Sosnarovou zřejmá, děj byl vyprávěn dobře a i pozdější nepřekvapivé prozrazení pointy nebylo proti věci, přesto bych měl několik výhrad. Strachova tvorba jako by se zastavila v čase, některé prvky se jeví již zastaralé, ne každý vtip je vtipný a zejména kamera příliš nešla s dobou. Opakující se záběry z dronu se stále stejným úsekem silnice u stejných domů byly spíše rušivé. Hudba od Kocába nebyla vyloženě špatná, ale na můj vkus byla příliš dramatická a osobně se mi jeví vhodnější hudební doprovod od Brzobohatého, který byl právě se Strachem spojen u posledních filmů a Labyrintu. Ačkoli se film snaží diváka přivést k úvaze, jak se postavit k otázce lži a pravdy (což je samozřejmě v pořádku), obávám se, že než tato zralá úvaha je zřetelnější poselství filmu, kdy lež je prostředek vedoucí k pravdě. Toto ospravedlnění lži vidím jako velmi nebezpečné až alarmující poselství, které bohužel shazuje celý film. Reflex si v žádném případě neudělal pozitivní reklamu, a nejsem si jist, zda si to jeho představitelé uvědomují. Tady byla jednoznačně porušena novinářská etika a určitě by bylo vhodnější, aby byl časopis uveden pod nějakým smyšleným názvem. Mohu opravdu celou situaci s domnělou přeživší gulagu chápat jako novinářka (která nějakým zázrakem najednou otočila o 180 stupňů, její vysvětlení s návštěvou přednášky je spíše úsměvné a těžko uvěřitelné, toto se scénáristovi opravdu nepovedlo), že lež nám poslouží k pravdě, ale kdo vlastně poté určuje, co je pravda? Který politický režim je správný? Není samozřejmě pochyb, že gulag a komunismus je špatný a demokracie správná, to jsou příliš extrémní případy, ale v některých ohledech není konflikt názorů a protipól situací tak jednoznačně vyhraněný. Pokud můžeme se lží manipulovat pro cíl vyšší pravdy, kterou stanovuje kdosi, jedná se o propagandu, která až paradoxně může vést k totalitě, proti které se snaží příběh Sosnarové i tohoto filmu bojovat. Pokud už chceme politický či společenský podtext aplikovat do uměleckého díla, lze to realizovat rafinovaněji a morálněji. P.S. Nechápu, proč odškodnění za držení v ruském gulagu proplácí český stát.
Sladký život (2024)
Nejhorší český film posledních let, takto mě vytočila snad jen přihlouplá "komedie" Grand Prix. Vyloženě hloupý film pro hloupější publikum, kdy děj nedává smysl, jeho další směřování se vyvíjí až téměř náhodně či dadaisticky, obecně scénář působí jako sepsaný dvanáctiletým dítětem. Film v některých momentech jako by trollil sám sebe, vše působí jako špatný vtip nebo snad nějaká hloupá sázka. Buzna Cina v roli otce opravdu nepřesvědčí; myslím, že do jeho role by lépe pasovala persona jakéhokoli jiného herce, přeci těch normálních tady máme stále dost, ne jako na sousedním Slovensku. Závěrečná rekapitulace scén z filmu při hudbě Chinaski byla jedním z nejvíce wtf momentů české kinematografie. Zkrátka: všechno špatně. Je mi líto peněz vynaložených na vstupné do kina. Radím všem, ať neudělají stejnou chybu.
Adikts (2024) (seriál)
První dva díly vynikající, poté už kvalita upadá. Jak je u Sedláka již zvykem, námět je aktuální, zpracování velmi progresivní, skvělá kamera i soundtrack, herecké výkony slušné, nicméně děj trochu pokulhává. Postavy jsou všechny nesympatické, což nemusí být vždy nutně negativní, zejména u této tematiky, některé momenty vyloženě nechutné. Ačkoli je seriál vytvořen ve spolupráci v Českou asociací pojišťoven či PČR, nepřijde mi, že by seriál tolik odrazoval od požití drog, v některých případech se obávám, že to může dokonce lákat. Rozumím, že byla snaha vytvořit antidrogovou osvětu i pro mladé publikum, aby to plně zasáhlo cílovou skupinu, ale je stále možné, že se toto úsilí mine účinkem. Nebo snad se alespoň mýlím. Tvorba Sedláka mě baví, ve své progresivní tvorbě je opravdu na světové úrovni, ovšem by už bylo fajn opustit feťácká témata a vydat se zase jinam do neprobádaných vod. A evidentně scénář přenechat někomu jinému, protože ten bývá u jeho počinů tím nejslabším - a soustředit se jen na režii.
Tancuj Matyldo (2023)
Není příliš obvyklé debutovat v kinech s celovečerním filmem téměř v 70 letech, a to takovým způsobem, který je více než důstojný. Petr Slavík překvapil a do svého snímku zachytil vše, aby z diváka vyždímal emoce na maximum. Ačkoli se ve filmu nachází několik míst s prvky černého humoru, rozhodně se primárně nejedná o komedii, nýbrž drama. Fantastická kamera dokáže zobrazit a přenést právě prožívanou emoci, střihy i způsob vyprávění jsou mnohdy značně minimalistické, což však pro pochopení bohatě postačuje, naopak divák nedostane vše předloženo jednoduše jako na talíři. Jedinou kaňkou je to, co se týká snad 95 % českých filmů současnosti, a sice obsazování Slováků, ačkoli se často jedná i o ryze český film, nikoli v česko-slovenské koprodukci. V tomto případě se sice Kanócz snaží mluvit česky, ale ten slovenský akcent prostě nezmizí a obrovsky to ruší. To máme tak málo českých herců?
Sedm schodů k moci (2023) (seriál)
Po prvním trošku ospalém a nudném díle byl rozjezd velmi slušný, toto politické bahno baví nejednoho diváka. Dialogy i machinace byly chytré, očekávat se některé daly, některé nikoli, a strašně zábavně se na to dívalo, celý seriál jsem hltal snad v rekordním tempu. Herecké výkony jsou skvělé, Josefíková/Podzimková se divákovi před očima mění z naivní vesnické holky přes lehce asertivní pražskou kariéristku až po mrchu první kategorie, která nejméně v posledních dvou dílech už není k vydržení. Scénáristé ví, z čeho vycházejí, že takové věci se prostě dějí, ať už se do vlivných pozic dostane takřka kdokoli, to jsou prostě lidské slabiny. Přemýšlel jsem, zda to bude skrz tu velkou atraktivitu seriálu stačit na plné hodnocení, ale nikoli – příběh byl přeci jen trochu přitažený za vlasy, byl založený příliš na náhodách, kdy už mnohým nešlo věřit, ať se jedná o investigativu na Coufalovou, kdy se vyplatil naprostý vabank v poslední chvíli, nebo fakt, že šmeliny v poslanecké kantýně bude vyšetřovat sám ministr kultury. Konec byl velmi uspěchaný, neboť ještě 5 minut před koncem jsem byl nervózní z nevědomosti, z čeho je naše Anička vlastně obžalovaná. To všechno by se ještě s přimhouřením oka či dvou dalo prominout, ale k plnému hodnocení lámou seriálu vaz ty šílené postelové scény, které jako by se sem přenesly omylem z nějakého kanálu pro plnoleté.