thommas

Poctivě odvedený dokument jako výtečná ukázka tisíce rozporů, které přináší historické i současné přístupy k ekologii a ochraně přírody. Zatímco invazivní nutrie devastovaly Louisianu a její mokřady, necílené kampaně proti chovu kožešinových zvířat přidusily poptávku po kožešině a celý proces dramaticky uspíšily. Svižná studie hlodavce a člověka ve společném ekosystému, na pozadí apokalyptické devastace fascinujícího kusu země a svérázné komunity. Trochu natural history, trochu etnografická sonda.

Osobitý akční velkofilm o středoškolském učiteli chemie, který si doma vyrobil atomovou bombu a stal se tak devátou jadernou mocností světa. Způsob, jakým Kazuhiko Hasegawa promíchává dynamickou akci (od tuctových autohoniček až po nekonvenčně prostříhaný heist) s drsně poetickým zamyšlením o dopadech a kontextech atomové (bez)moci v reáliích země, která má s atomovkou hluboký prožitek - tak to mě absolutně odzbrojilo. Navíc s takovým preosmdesátkovým soundtrackem. Jo! Alternativní čtení: možné negativní dopady podfinancovaného školství na národní bezpečnost.

Snímek o migraci z perspektivy těch, kteří zůstávají na břehu. Mati Diop za bezkonkurenčního soundtracku Fatimy Al Qadiri volně korzuje od sociálního dramatu k detektivce, romanci i mysteriózní revenge-duchařině, a přitom ještě otevírá mnohá palčivá témata moderní Afriky, od ústřední migrace až po feministické obrození. Film, který zpočátku mate tělem suchého sociálního dramatu, si diváka nakonec utopí v magickém realismu. Neočekávaný zážitek.

Recenzent časopisu Variety po projekci na Berlinale napsal, že dělení do tří částí mu nedává smysl – prý není jasné jak a nakolik se od sebe části liší. Vnímá totiž NeonBoy jako melancholický snímek o degeneraci vztahů v internetovém věku. Takto úzké chápání je velmi limitující. Hypertextové vztahy nejsou hlavním tématem – hlavním tématem je naše obsedantní touha sledovat a přitom zůstávat ve stínu. Touha, která vehnala Pedra do spirály odcizování se, samoty a socializačních (panických) ataků. Všechny postavy, včetně těch minulých, ho totiž sledují a zároveň si zachovávají svou anonymitu – ať již doslova, jako náhodní lidé v oknech města nebo chlípníci na Cam4 – nebo obrazně, jako postavy, které se sice dívají zblízka a ukazují tvář, ale vždy sledují jen své cíle a nakonec odcházejí. Na celku je znát jistá tvůrčí rozháranost: NeonBoy se snaží tematizovat jak šikanu a násilí, tak hledání vlastní identity, první milostná vzplanutí, odtažitost vztahů a města, samotu nebo depresivní stavy, které se dědí v rodině – to vše se ale řeší pod dohledem přiznaných i skrytých voayerů, kteří se nechtějí účastnit, jen se nerušeně a z bezpečí dívat. V takovém kontextu pak hrají zásadní roli i maličkosti, jako dívka se psem nebo fakt, že Pedro nosí ven trika zásadně naruby. Dá se tomu vytknout mnoho: třeba město, které mělo zjevně hrát mnohem větší roli, ale režisérům se nepovedlo zachytit jeho upadajícího ducha i nějak jinak než skrze historky o nestabilní navážce. Nebo závěr, který je s ohledem na aktuální stav Pedra poněkud nepravděpodobný a který tak relativizuje dvě hodiny atmosférické analýzy na prostoduchou lovestory o lidech, kteří odešli, ale navždy nás změnili. Ne, Pedro musí měnit sám sebe, zevnitř. Ale přiznávám, že ačkoliv je to příliš náhlé a artové procitnutí, nedá se tomu vytknout jisté příjemné divácké mrazení. Geniálně vybraný je hudební podkres a fabulózně dravý zvukový design, který boří hranice plátna hlavně v momentech, kdy se Filipe Matzembacher a Marcio Reolon suverénně noří dál do dvou hodin stopáže pomocí absolutní nepředvídatelnosti i nečekaně využité thrillerové vsuvky. Osobitý, atmosférický a proklatě přitažlivý film s neonovým vizuálem.

Řešit krizi mužství a mužů v moderní společnosti sice frčí až poslední roky, v Dánsku ale očividně měli k tématu co říct už na začátku devadesátek. A hned hezky od podlahy: selhávající rodiče, nechápavé feminizované ženské partnerky, neschopné otcovské vzory a náhražky, které nedokáží přinést mladému chlapci s dobrodružnou povahou víc než papundeklové cetky zbraní a plastikové indiánské stany. I přes přídomek "rodinný" žádné lepení za nedořečenost, pěkně hezky seversky na dřeň. Variace na dobrovolný Stockholmský syndrom a hodinka kvalitní práce přímo k jádru věci. "You're nobody 'til somebody loves you, you're nobody 'til somebody cares."

Od Guiraudieho filmu očekávám, že bude výsostně podivný, a na Rester vertical jsem se proto těšil už jen z podstaty oné radosti, že sledujete cosi neuchopitelného, co si ale zároveň udržuje neochvějnou vnitřní logiku. Jenže Rester vertical není žádné cvičení v tvorbě alternativních společenských vesmírů. Rester vertical lze číst jako krutou alegorii o životních rolích, sociální normativitě a neschopnosti si pevně vystát svoji identitu tváří v tvář smečce. V úvodu potkáváme Léa (optimálně vykulený Damien Bonnard), který přijíždí na pastviny hledat vlky, kteří ho tak přitahují. Rozlehlé pláně, které Guiraudie zneužil už v středometrážním Du soleil pour les gueux, hostí stádo ovcí a pastýřku Marii, která vlky nenávidí. Léo se nechá Marií svést a přivést do stavu otcovského. Ačkoliv se snaží hrát svoje nové i současné role (profesní, otcovské, přátelské, lovecké) správně a za sebe, není si nikdy pevný v kramflecích a neustále pendluje mezi venkovem a civilizací. Všechny ostatní postavy jsou zbaveny jednoznačné sexuality, jsou přirozeně pansexuální a vytváří sociální pouta tak, jak se jim to hodí a jak to cítí - na rozdíl od Léa, který se bojí. Navíc je očividné, že v Jean-Louisovi dříme stejný zmatek a strach jako v Léovi, jen po letech obrany před smečkou už o něco militantnější. Magický závěr je metaforou, která dává Léově alegorické cestě od srabáctví a sociálních zábran smysl a vrací ho zpátky na začátek, k sobě: nalezl co hledal, jeho touha po konfrontaci s vlky se naplnila, možná by dokázal navázat i křehké spojenectví - teď už si to musí jenom pevně vystát sám před sebou. Ačkoliv se u Stát pevně neubráníte pocitům jisté sebestřednosti a snahy naplnit očekávání po hypnotickém L'inconnu du lac, je to stále onen kvalitní metaforický queer art s možností různorodých čtení, který Guiraudie umí tak osobitě a přístupně.

Netuším, jak to Ozpetek znovu a znovu dělá, že z tak sladkobolné povídačky vytáhne to nejlepší a donutí mě se do každého jeho dalšího filmu zamilovat. Dokope herce i k poslední emoci, co tam ještě mají, okatě do toho naseká humor, pohraje si s retrospektivou, přidá pár technicky perfektních scén beze smyslu (změna směn v kavárně) a rozjede kolem hlavních postav další osudy, k jejichž dořčení mu mnohdy stačí i jeden záběr. Rosamunde Pilcher hadra. Ferzane, jdi už do háje!

Tisícihlavá bestie má geniálně rozkročeno mezi svižný thriller o boji s byrokratickým molochem, minimalistické drama s hlubokou lidskou tragédií (ta největší se odehrává zcela mimo záběr) i formálně velmi experimentálním filmem s podpisem osobitého kameramana i zvukaře. Rámování přes zrcadla a skla a střídání hloubky ostrosti konstantně přepíná diváka mezi pozicemi účastníka a náhodného kolemjdoucího, voice-overy ze soudního jednání pak dohrávají jinak stopáží velmi úsporný snímek až do hořkého konce. Skřípání pneumatik na hladkém betonu parkovacího domu ještě nikdy neposunulo hlavní postavu tak, jako precizně odehranou roli matky na krvavé cestě za vyrovnáním se se smrtí svého muže. Mimořádně kvalitní artový crowd-pleaser.

Komorní zfilmování vlastní participativní divadelní hry, ve vlastním bytě, s plakáty na vlastní filmy, s sebou a svou rodinou v hlavních rolích. Všední a mírná, zároveň jasně a pevně vedená a odvedená exhibice emocí a hodnot, která se sice občas snaží otevírat až příliš mnoho dveří, ale v jádru se nakonec mile dotýká opravdovosti. Jsem naprosto šťastný, jen si to asi někdy úplně nepřipouštím.

"Máš v životě i jiné plány, než strkat pod lidi prdící polštářky?" Bravurně odehraná skladba vesele bolestivých situací, spojená geniálním střihem (smrt psa - usednutí v zahradě - čekání v lobby). Zatímco ostatní by skončili u scény v klubu a u náznaků smíření, Maren Ade nekončí a teprve rozjíždí své zkoumání sdílené deprese v dalších dvou hodinách feministicko-korporátní fresky, která může být jak utahanou komedií nebo lidským dramatem dvou odcizených osob se společným jádrem, tak širokým komentářem k naší době a metastázujícímu kapitalismu. "Jsi ty vůbec ještě člověk?" Zvláštní, ale totálně pozitivní zážitek.