Bukiet

Vskutku neuchopitelný a proto mnou milovaný film. Pleskání neexistujícího tenisového míčku. Mladička Vanessa Redgraveová. David Hemmings odhazující nepotřebný krk rozbité kytary, o který tak urputně bojoval. Neopakovatelná atmosféra v parku, šustící listoví keřů, jež jsem slyšel i ve chvíli, kdy se fotograf nad sušícími se fotografiemi snažil přijít na kloub záhadě.

Spolu s Mechanickým pomerančem a Dr.Divnoláskou je to pro mne nejzajímavější Kubrickův film. A pro SF žánr je to film zásadní, neboť do té doby béčkový žánr uvedl do třídy A. Přitom je to film, z něhož lidé utíkali, protože je nebavil. Málo akce, podivný příběh, nic nevysvětleno a tripová sjížděčka na konci. Knížku jsem četl ještě před tím, než jsem viděl film a ze závěrečných pasáží, kdy se hlavní hrdina mění v Kosmické dítě, jsem byl docela mimo. Vizuální podoba mne už potom tak nevylekala, neboť jsem byl připraven. Pro vysvětlenou jen dodávám, že film vznikl na motivy Clarkovy povídky a Clark až podle scénáře napsal román. Ohromující jsou filmové efekty, které dodnes patří k tomu nejlepšímu, co jsme mohli v éře před počítači v kinech vidět. A nemám ani tak na mysli záběry z volného vesmíru, jako spíše záběry uvnitř lodi, kdy zaznamenáváme točivý pohyb paluby za plynulého pohybu kamery apod. Je to jeden z nejzásadnějších filmů vůbec. Film zjevení.

Tenhle příběh a jeho nálada, mne dostaly už když jsem četl Mannovu novelu. Smutek nad nedosažitelností dokonalosti. V čemkoliv. Touha dotknout se něčeho krásného a nemoci to udělat. Sice je to podle Monty Pythonů jen příběh o „staré buzně“, ale myslím, že každý kdo se nechá tímhle příběhem omámit, pochopí, že hledání absolutní krásy nemá nic společného s hrdinovou sexuální orientací. Aschenbach byl asi sám překvapen, že dotyk čehosi božského se pro něj zračí v dokonalé tváři chlapce, ale nemyslím, že to vnímal sexuálně, či eroticky. Nejosobnější Viscontiho film.

Úchvatný film z období, kdy byl ještě Spielberg hravý a zábavný. Všichni bez rozdílu věku fandili malému ošklivečkovi z vesmíru, pánové tajně utírali zrazující slzičky a dámy nepokrytě řvaly v našem náručí, když obludka měla umřít. Pro mne i jedna milá vzpomínka na to, jak jsem musel celý film šeptem číst titulky do ucha svému tehdy šestiletému synovci, který už sice chodil do první třídy a číst uměl, ale ne zas tak rychle. Také tenhle film chápu jako rozloučení s dětstvím. Bylo to naposledy, co jsem cosi podivně tajemného cítil při pohledu na noční hvězdnou oblohu a uvědomoval si, že mi už nikdy nebude dvanáct a stanu se mužem s klíči. Nezapomenutelná hudba Johna Williamse a okamžik, kdy kolo vletí do rokle a vznese se do večerního šera. Údiv i strach malého Elliota, když čekal v noci před domem a hleděl na besídku, v níž se cosi skrývalo. Zoufalství, když Elliotův starší bratr našel našedlé tělo malého mimozemšťana ležet v potoce a zuřivost i zloba nad vpádem „ zodpovědných úřadů“ do intimního světa Elliotovy rodiny. Film, který šel nad rámec dětského filmu v tom, že nám všem ukazoval, jak by mohlo být ve vesmíru fajn, kdybychom se snažili si navzájem rozumět i bez znalosti řečí, zato s otevřeným srdcem. Obnovená verze přináší několik nových veselých okamžiků s mimozemšťanem a bohužel i „umravňuje“ některé scény. Příjezd prchajících chlapců k policejním zátarasům měl s puškami v rukou policistů mnohem větší smysl než nová verze s korektními vysílačkami.

Tak tento film je prostě dokonalý. Dokonalý příběh, dokonalá hudba. Vynikající režie a skvostná kamera. Úchvatná výprava a kostýmy. Vynikající herci a božská Audrey. I když vlastně sama nezpívala. Příběh G.B.Shawa plyne tak lehce a vesele a ani nám nepřijde, že jde opět o známé téma války pohlaví. Je lepší žena, nebo muž? Higgins toho hodně namluví o báječném stavu staromládenectví, aby si v jediném, žárlivostí i zlobou prodchnutém okamžiku uvědomil, že s odchodem Lízy cosi důležitého ztratil, pohled na její tvář. A je to i krásný a tak nevelikášský způsob vyznání lásky, kdy už to není o prvotní začátečnické zamilovanosti, ani o ubíjející všednosti stále stejného prožívání vztahu, ale jen o tom, že si zvykl na její tvář. Protože bez pohledu na její tvář už nikdy nebude celým mužem. Jen jedna věc mne trápí u tohoto filmu a to úplný závěr, kdy jednak Líza dvakrát vstoupí do místnosti, což je chyba střihu, nad kterou mohu mávnout rukou, ale pak udělá něco, čemu nerozumím. Uchopí pohozené Higginsovy trepky a úslužně mu je položí k nohám, jako by se mu vzdávala. A Higgins si lebedí v křesle jako pán tvorstva.