Pethack

Obávám se, že toto dílko stojí jen asi o půl příčky pomyslného filmového žebříčku nad legendární Kněžnou Libuší (vlastně Pagan queen) a na tomto nadřazení má tak jako tak největší podíl Phill Glass. Nu co už, snaha byla, a možná si pak i americké publikum odnese z kina v hlavinkách představu o tom, jak hodní a milí byli za c. k. R.- Uska tajní policisté na iluzionisty a tak nějak všeobecně jak to v té exotické Evropě kdysi dávno vypadalo...

Nádherné divadlo, které přerostlo své nádherné kulisy.

Pět, tři a půl a tři a půl, průměr čtyři, půlky u druhé a třetí hlavně za Mastroianniho. Ferreri opět dělá chutě. Rizotem a lanýži.

Začínám mít dojem, že Ferreriho oblíbeným tématem jsou fatální hry lidí, kteří už neunesou být dospělí a dětmi už být nemohou... Hra na harém je navíc kongeniálně okrášlena hudbou, kterou bych v podobném filmu spíš nečekal. Dvě skladby tvoří geniální soundtrack a to se hned tak nepodaří.

Celý příběh je stylizován v hezky vitalisticko-naivně-bukolickém duchu, přičemž vitalismem zde myslím onen básnický směr z počátku dvacátého století. Fráňa Šrámek by mohl jen zamilovaně koukat - a měl by to i s velrybou! Jak je ale u Ferreriho zvykem, stylizovanost je pouze součástí jeho symboliky. Tentokrát se jedná o podobenství jakéhosi nedobrovolného vehnání do ráje, přičemž samotný příběh o tom, proč se to stalo se zdá být podružný, v zorném poli jsou hlavně Adam a Eva. A jejich hříchy (ano, příběh se odehrává až po snězení Jablka). Cino a Dora jsou bohužel poměrně všední archetypy, není zde rozehráváno žádné rafinované psychologické vztahové drama, čímž se hlavní devizou filmu (téměř se chce říct bohužel, ale tohohle bůh nemůže želet) stávají obrazy. Atmosféra. Absurdno a bizarnosti. A zde Ferreri nemůže zklamat,-) A propos snad ještě v žádném filmu nebyl k vidění tak brutální konec. Nebudu spojlerovat, to se musí zažít.

Co si myslet o této karikující transpozici bitvy u Little Big Hornu do času a místa, kdy a kde už si všichni mysleli, že perzekuce etnických menšin je problém hodný toliko akademické diskuze? Nechybí zde Ferreriho smysl pro rafinovanou kritiku tehdejší moderní doby, opět nechává vyrůst ony květy zla, před kterými mnozí zavírali (a zavírají, "poselství" je časově značně univerzální) oči. Nechybí zde Mastroianni, kterému se za celých 100 a něco minut nezazrcadlí na tváři snad ani jediná emoce - vyjadřuje je zbytkem těla a komplementární Picolli - ten je zde tím, komu naopak nějaká grimasa z tváře po celou dobu nezmizí, ačkoliv jsou to všechno jenom masky. Pokrytectví třikrát sláva, jakož i všem stylizacím. Mimochodem tento film by měl být povinně promítán všem milovníkům country a westernu. Této části, resp. z tohoto úhlu pohledu není co vytknout, ale mám choutky strhnout minimálně jednu hvězdu za přílišnou dávku mně osobně nesympatického funésovského "humoru", všechno to šaškování Tognazziho a Reggianiho, jenže tak nějak se to zdá být v souladu s "überplanem" filmu, s předloženou zde konfrontací dvou kultur. Asi jako když nějaký umělec pracuje s kýčem a výsledkem je...ehm...umění. Takže lze udělit i tu pátou *, a kdyby ne jen z všeobecné mé obliby Ferreriho děl, tak kvůli portrétům Nixona určitě ano.

McCarthyho předloha se mi zatím nedostala k přečtení, takže srovnávat Cestu a Cestu tady nebudu, ostatně už to udělali jiní. O filmu samotném lze říct tolik, že opravdu masivní apokalypsa zde byla použita jako prostředek pro zestručnění amerického snu, odkrytí všech jeho kostí a vnitřností - těch práchnivých a prolezlých cholerou a mrzkými červy zvrhlé (ani se nechce psát zvířecké) krutosti, bezhlavého a nade vším (především nad Ústavou) vítězícího pudu sebezáchovy, jakož i těch lepších, těch, které vyztužují pozemské tělesné schránky goodmenů. A v tom je právě ten háček, který mi brání udělit i poslední hvězdu - kromě pastvy pro oči (za tohle se snad nemusím cítit provinile, ne?) a vkusně naservírovaného thrillu a beznaděje (jen kdyby divák neměl tu hroznou jistotu, že dítě SPOILER!! přežije KONEC SPOILERU!!. Achjo.) Cesta vlastně nemá zas až tak moc co nabídnout. Ačkoliv je nasnadě, že to, co zbude muži putujícím se svým synem totálním peklem bude zredukováno jen na vzájemnou synovsko-otcovskou lásku. A vzpomínky - dejme tomu, ačkoliv dle mého skr. n. by mohl být divák bez oněch flashbacků (gimme my flesh back!) ještě víc zmaten, resp. nevědoucí a tímpádem víc otevřen beznaději. Jistě se nedalo očekávat drama ve stylu Času vlků, ačkoliv vlčí potenciál lidí zde byl několikrát velmi jasně předestřen. Bylo-li už tolik lidí mrtvo, pak se dal čekat minimalismus, jenže zde očekávání trochu zklamalo.

Přespříliš poetický až patetický příběh, na tohle mě asi nedostanou, ale animace a především hudba mají něco čtyřhvězdičkového do sebe.

Na to, že většina scén ve filmu se odehrávala ve snech bylo lze očekávat fantastičtější obrazy, interiéry a exteriéry. Ano, ulice složené do krychličky byly vcelku impozantní, ale nepředstavujete si snové vize tak trochu bližší např. těm, které jsou vyobrazeny v Nauce o snech? Obávám se, že pokud by se takovými sny nechali inspirovat surrealisté, pak by byl svět ochuzen o spoustu podnětných obrazů. Chápu tuto nedostatečnou snovost jako součást režisérova záměru navodit nejistotu ohledně uvědomění si, zda se jedná nebo nejedná o realitu, ale ta by se přece měla týkat jenom té roviny, která je ve filmu jako realita prezentována a o níž pochybuje Mal. Ty ostatní bych si představoval mnohem více "osobní" či bizarní, podobně jako v Matrixu - tedy co se týče odlišnosti obou světů, realit či rovin vědomí. ------- Vpodstatě souhlasím s těmi, kteří v Inception vidí spoustu nevyužitých nápadů. Proč se například stav beztíže (mimochodem souboj bez gravitace je poměrně povedená scéna) a otřesy promítly jen do první snové roviny a ne do všech ostatních, když podvědomí by realitu mělo cítit a v hlubších vrstvách to bylo právě podvědomí, které mělo čím dál tím víc navrch? A s časovým posunem - signální hudba by se mohla hezky natáhnout do příjemného ultrazvuku a pomalé otřesy by v hlubších vrstvách by byly smíšeny se stavem pomalé beztíže... A rovněž souhlasím s těmi, kdo vidí trhliny v logice příběhu, či ve struktuře cest do snových hlubin - proč se například snaží najít úplně vespod někoho, kdo snad ani nebyl v předcházejícím snové vrstvě napojen, vlastně ani nespal? Byly tyhle nepřesnosti na úkor akce a atrakce? Možná - nedokážu se ubránit pocitu, že např. Tarkovski by z daného scénaře dokázal vytvořit docela příjemné filmově-snové peklo, které by zanechalo v myslích diváků daleko hlubší jizvy, než již vychválená rvačka v beztížnu.

Nemohu dáti odpad, neboť tvůrcům se zaplať p.b. podařilo překonat hranici mezi normálním špatným filmem a vtipně špatným filmem. Totiž - překonat ji tím zábavnějším směrem.