TD

Téma je v pohodě, herečky a Kinnear taky. Mbatha-Raw je dokonce skvělá. Škoda, že se ten film tak urputně snaží být roztomilý a pokud možno nikoho neurazit. Distributor by měl dostat nějakou cenu za český název, něco tak debilního se jen tak nevidí. Víc tady (anglicky): https://perplexedtranslator.wordpress.com/2020/11/24/misbehaviour-the-conundrum-of-respectable-radicalism/

Vynikající. Technicky výjimečný film, který se nepředvádí, ale prostými prostředky vypráví srozumitelný příběh. Střih občas nechá vzpomenout na nejlepší montáže z Roegových filmů. Víc zde: https://wordpress.com/post/perplexedtranslator.wordpress.com/149.

Že se něco nepovede, v tomto případě variace na „light“ Hitchocka (To Catch a Thief?), nebo prostě odpočinkový letní retro film, to lze pochopit. Takže mi tolik nevadí nuda, duté dialogy, hluché vtipy, apatický Depp apod. Co mám von Donnersmarckovi za zlé (keywords): zlato, rukavičky, umělohmotné tváře, hnusná Jolie, hnusný Depp, zlato, fetiš, chlípnost, snobství, šperky, křišťál, makeup, manýra, pozlátko, náhrdelníky, zlato. Tzv. romantický film, kde se dojatě vzdychá nad skříní plnou luxusního šatstva a démantů (a je to takřka nejvýraznější projev emoce za celou stopáž). To vše bez nadsázky (přítomné v TCaT) nebo exemplárního stylistického cvičení (-//-). Pokud v tom byl škodolibě-kritický odstup, nenašel jsem pro to jediný doklad. Hloupý, cynický film. Škoda snaživého Bettanyho a z okna diamantové jachty ostentativně rozhazovaných peněz.

Kdo si pustí film s názvem "České Pulp Fiction a Blair Witch", musí být po zásluze potrestán.

Dlouho se zdá, že je to zase jeden rozklad osobnosti. Pak začne být znát, že je to možná trochu jinak. A nebo ještě jinak. Chytře rozmístěné (nejednoznačné) nápovědy; pohrávání s rychlostí mi nepřipadlo samoúčelné (jde přeci o čas). Asi by se to celé hezky řešilo přes psychoanalýzu, to vlastně film nabízí sám, opakovaně. Ukázková práce s malým prostorem, rozpočtem, očekáváním. Překvapilo mě, nakolik je film podobný novému The Box, jehož strohé odmítání je pro mě nyní ještě méně pochopitelné.

Příběh postavený na absurdních náhodách, nesmyslném jednání postav a, mimochodem, taky na rasistických stereotypech. Latinos od vedle nezavolají policii, i když najdou u sousedů rozpáraného pána, protože nemají rádi policii. Namakaný černoch samozřejmě ví, jak se zbavit mrtvoly, protože to asi negři normálně dělají, resp. skoro každej někdy někoho voddělal, že jo, vždyť víme, co je to za zvířata. _________ Sociální kritika: vše, co film říká je, že lidi jsou zlí (kromě obětí). Film se odehrává v nečitelném prostředí, není tu nijak naznačeno, proč v těchto zabydlených, tichých ulicích nikdo neslyší, když se u baráku několikrát po sobě vystřelí z pistole (zároveň není žádný důvod se domnívat, že jde o záměrně pokřivený obraz skutečnosti). Stokrát opakovaná klišé z podobných filmů od Baby Jane dále. Dějové zvraty slouží jako záminka pro oddálení závěru a další gore efekty. _________ Pokud příběh něco ilustruje, něco o společnosti říká, tak mě zajímá, co. Že i pečovatelka může být svině? Neřeší se prostředí, sociální ukotvení postav, jejich myšlení, motivace. Míří kritika na postavy- typy, na maloměstské prostředí, na nefunkční sousedské vztahy? Ne, nemíří nakonec nikam; misantropie není sociálně kritický postoj. A i kdyby byl, tak kritika společnosti bez zobrazení společnosti samotné je naprosto nefunkční.

předně: není to thriller, ale klasické konverzační drama. Celkem obyčejný příběh je tu spíš jako záminka pro naznačení střetu několika "duchů doby" a pro vykreslení ospale povrchního světa, jehož typickým produktem je právě hrdina. Sebejistý, uhlazený, mírně aristokratický gay, který se zoufale snaží dodržovat všechny konvence (a proto se za svou orientaci cítí provinile) je tu konfrontován jednak se svým vyrovnanějším, moderně smýšlejícím partnerem, jednak s velmi nehezkými věcmi, který jeho svět drží v chodu, zajišťují jeho stabilitu. Taky zajímavá stylizace: formálně je film dost "retro", ale odehrává se v přítomnosti, tím je dosaženo dojmu světa, který žije mimo čas, sám pro sebe, jenom svým starým, spolehlivým povrchem. Pod ten se nedstaneme, protože tenhle způsob života a myšlení je nezničitelný, každý se nakonec vrátí do jeho objetí, než aby zbytečně dělal potíže. Dost zajímavé, bohužel Schrader víc myslí na to, jak výsledek učinit myšlenkově podnětným, než aby divákovi zprostředkoval uspokojivý zážitek. Je to na jednu stranu sympatické, na druhou stranu je výsledek odsouzený k relativnímu nezájmu, zapadá přinejlepším do kategire "zvláštních malých filmů". Ale asi mu to nevadí, když tak točí už třicet let.

Gilliama to asi vážně moc nezajímalo, tak si užívá různé brouky, pavouky, chodící stromy, všemožné divné obludy a nechutnosti v mezích fimu pro mládež. Je to docela infantilní legrace, některé triky jsou pěkné a vtipné. Na druhou stranu příběh je poměrně jednoduchý, není co domýšlet, protože buď je vývoj předvídatelný, nebo zvrat přichází s tím, že někdo dostane stromem přes hlavu. Motiv hrdinů ocitnuvších se v jejich vlastním příběhu nevyužit přímo trestuhodně. Ke konci žánrová klišé už trochu otravují, zvlášt když jsou špatně použita: je hezké, že nesympatická, komicky nechutná postava nakonec projeví svou lepší stránku, ale to by během příběhu mělo být naznačeno, že nějakou má, nebo by mohla projít aspoň miniálním vývojem. Takhle je to celý film nechutná svině a pak najednou docela sympatický, srandovní strejda.

Hry prachu se ani nesnaží být objektivní. Tvůrci mají přiznané a pochopitelné sympatie vůči (nenásilně) protestujícím, nicméně politický postoj ve filmu vyjádřen není. Autoři zachycují jednotlivé situace, zdůrazňují to, co je na nich směšné, absurdní, nechtěné, paradoxní. Samozřejmě jde o způsob výběru materiálu, způsob kladení otázek apod., v tom jsou Hry prachu stejně tendenční jako jakýkoli jiný dokument. Přesto myslím, že skutečnost, že někteří čeští organizátoři a novináři mluví jako by pronášeli improvizované projevy, nelze vyčítat autorům. Tyto scény jsou vtipné zejména tím, jak sebevědomě a arogantně dotyčné osoby vystupují. Jistě jsou výroky vytrženy z kontextu rozhovoru- jak by také mohly nebýt? Pokud se představitelé moci a médií projevují jako idioti, je to problém jejich, ne přítomných filmařů. _______________ Podstatnější je, že film nestojí na tom, že se v něm někdo chová jako idiot. Situace jsou nějakým způsobem zajímavé: reportér se vzteká, že ho někdo natáčí, tajný policista dělá tlumočníka mezi skupinou demostrantů a těžkooděnci, Havel pronáší další ze svých všeobsahujících morálních apelů zatímco venku zuří bitva a podobně.________________ Samotní delegáti nijak negativně zobrazeni nejsou (Karlsson je vyloženě sympatický). Nelze navíc od výsledku oddělit kontext, ve kterém film vznikal. Zasedání MMF a SB bylo ostře sledováno všemi významnými médii, z nichž většina se tradičně zaměřila na demonstrace, množství, hluk a dlažební kostky. Mareček a spol. cíleně zvolili osobní přístup, zeměřili se na (někdy zdánlivé) drobnosti, podtrhují směšnost hysterie, která zasedání předcházela i provázela. I na tu dlažební kostku dojde, ale trochu jinak.

Konvenční scény zlatokopova dobrodružství, případně zahnilého života člověka, který už nemá o co se ucházet a propadá se do pozlacené prázdnoty jsou proloženy horečnatými obrazovými konstrukcemi a excesy. Uprostřed hledání zlata si někdo vystřelí mozek (detailní záběr, jednou zopakovaný), hrdina se rozpadá ve svých představách, aby po zbytek života byl mučen absencí představivosti. Alespoň záchvěv života ucítí až ve chvílích smrti, kdy je s rozbitou hlavou opékán plamenometem. V rámci tohoto metafyzického běsnění se nachází například Russella připomínající voodoo orgie a řada hysterických výstupů. Pro hrdinu je legitimní jít na dceřina snoubence se sekáčkem na maso a pak ji prosit, aby se k němu vrátila domů. Chování postav se tu vymyká věrohodnosti, jde o film založený na symbolech, kdy je symbolem i celá postava, dějiště filmu, zápletka. Film přeskakuje v čase, má zdánlivě rozbitý styl vyprávění, vrství symboly od očividných po skryté, postavy neustále dokresluje a zkresluje, takže některé jsou až nepochopitelné. Zejména se nedrží zavedených kategorií: střídá doslovnost a kýč s překvapivými a netradičními nápady, přehnanost na hranici trapnosti s chladným odstupem. Svým způspbem je velmi poctivý. Snaží se otázky když ne zodpovídat, tak alespoň klást pokud možno co nejzodpovědněji. Eurece by velmi slušel rozumný režisérský sestřih, místy se opravdu skoro rozpadá a přetéká myšlenkami a emocemi, až se stává bizarně směšnou (závěrečný soud je už opravdu jen hysterický a víceméně zbytečný), nicméně je rozhodně výjimečná, minimálně díky autorově odhodlání vypustit takový sebezničující projekt. Zpetně se totiž nelze vůbec divit, že to byl takový průšvih, naopak je s podivem, že od toho Hackman neutekl. // Poznámka na okraj: původně poměrně drahý film s řadou tehdejších hvězd distribuční společnost po zkušebním promítání nechala na dva roky zavřít do trezoru a poté jej pustila do distribuce v minimálním počtu kopií a bez propagace.