RasputincZ

Kambodžská Noc a Mlha, která je podobně silná a místy poetická, ale k dokonalosti by přeci jen mohla být poněkud kratší.

Tak trochu Perfect blue, tak trochu satira o krizi kinematografie, tak trochu Matrix, a tak trochu film, který v mých očích dorovnal, ne-li převýšil kvalit Valčíka s Bašírem. Perfektně pojatá halucinogenní jízda, kde se opět prolíná animovaná část s částí hranou. Max Richter předvedl po Lore další parádní soundtrack, který obzvlášť silně rezonuje během scény "prozření", který má podobný šokový efekt jako scéna s mrtvou holčičkou ve Valčík s Bašírem. Silný zážitek, který si dám určitě znova.

Civilně pojatý začátek připomínající například Cloverfield bohužel brzy pomine a Forster rozjede velkolepou zombie řezničinu, která mě postupem stopáže ubíjela svoji stupiditou, byt´ hloupostí nadmíru zábavnou. Pojetí zombie, jakožto nemrtvé bytosti, jejíž jediným cílem je rozmnožení se, nikoliv nasycení se, mi přišlo přinejmenším neobvyklé (ačkoliv mám v zombie subžánru výrazné mezery). Dost také zamrzí absence krvavých scén (šílený rozpočet se musí zaplatit, ale zde je věková hranice skutečně na škodu) a digitální zombie, připomínající spíše v současnosti stále dost aktuální povodně, než-li neživé jedince. Většina mých problémů se Světovou válkou Z je ale v osobní rovině, zkrátka nechápu a nelíbí se mi Forsterem nastavené pravidla, to nic nemění na tom, že je to film, který si ideálně divák v rozmezí 12-16 let musí náležitě užít!

Během sledování debutu britského režiséra Dannyho Boyla jsem si hned několikrát vzpomněl na první filmy režisérů Joon-ho Bonga (geniální Pes, který neštěká, nekouše) a Ji-un Kima (The Quiet family). Jak Bong a Ji-un Kim, tak Boyle si hrají s žánrovými pravidly a diváka tak uvádí do rozpaků. V Mělkém hrobě se dají vypozorovat prvky, které budou provázat celou Boylovu kariéru (černočerný humor, fascinace násilím), zde navíc perfektně využívá energické herectví mladého McGregora a scénář, který během 92 minut neustále graduje.

"War crimes are defined by the winners" Silný zážitek, který se pár minut po zhlédnutí těžko popisuje... Myslím si, že příběh hlavní postavy Anwara Konga není stěžejní. Samotné "prozření" v průběhu filmu považuji za slabší článek dokumentu, ačkoliv se nejspíš skutečně jednalo o spontánní reakci. Nejzarážející scéna snímku je určitě talkshow v národní indonéské televizi. Nechci moralizovat, ale když moderátorka v přímém přenosu oslavuje masového vraha pro "efektivní vypořádání s komunisty - omlouvám se, pokud neparafrázuji doslovně", je něco špatně. Ona je jedna věc hodnotit situaci v Indonésii z pozice zhýčkaného Evropana se zakořeněným liberálním smýšlením, ale postavení společnosti v Indonésii k jejím přešlapům z minulosti shledávám za naprostou etickou dezintegraci bez ohledu na geografický či historický kontext. Silný zážitek, který byste měli vidět!

To, co Papoušek pojal v Ecce homo homolka s českou sebeparodií a humorem (řečeno s menší nadsázkou), Ozu rozpracovává jako celovečerní film navíc v japonském, silně hierarchistickém prostředí, jež je narozdíl od kultovní české komedie "klukovským" dramatem. Nutno podotknout, že japonský ekvivalent k bratřím Formanům je naprosto odzbrojující. Narodil jsem se, ale... je pro mne největším utvrzením v tom, že už mladý Jasudžiru Ozu byl vyzrálý filmař, který byl schopný odvyprávět plnohodnotný a silný příběh i s absencí zvukové stopy.

Další krásný příspěvek "ženského režiséra" Mizogučiho do světové kinematografie. Mizoguči se k natočení filmu neinspiroval jen povídkami od Akinariho Uedy, ale paralelní příběh plebejce Tóbeie a jeho družky Ohamy vznikl na základě povídky Vyznamenání od francouzského spisovatele Guy de Maupassata. Ačkoliv se může zdát, že se film točí především kolem mužských postav, myslím si, že stěžejní jsou pro příběh právě postavy ženské. Obě hlavní hrdinky zde mají symbolizovat dva archetypy, Mijagi (milující matka a věrná žena), stejně tak Wakasa (neodolatelná svůdnice, duch zemřelé šlechtičny). Obě mužské postavy si prochází vývojem, za své sobecké jednání musí zaplatit daň a divák tak dochází k lehce mýtickému morálnímu vystřízlivění. Obzvlášt zajímavá je nepříjemná hudba (tuším, že to byla flétna) během scén s Wakasou, která navozuje mnohem strašidelnější atmosféru než všechny duchařské horory za posledních deset let dohromady.

Zklamání. Audiovizuální šlehu nahradil futuristický design a Cruise. M83 Daft Punk bohužel nedorovnal. Škoda...

Samurajský film spojený s prvky žánru noir a obohacený o režiséra a autora scénáře T. Matsumota, jehož režisérské uchopení vytváří sugestivní až surreálnou atmosféru, která se zaryje pod kůži. Konfrontace pokřivených (nikoliv černobílých) vedlejších postav s hlavním hrdinou, který jedná čistě pudově, je naprosto devastující filmový zážitek. Klenot obsahem i formou...

Geniální věc, která pobaví i po více jak sto letech. Williamson byl neskutečně kreativní člověk, během první projekce jsem ten drobný prostřih s nahrazením notorického čtenáře za figurínu vůbec nezaregistroval.