Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Sci-Fi

Poslední recenze (622)

plakát

Boku wa imóto ni koi o suru (2005) 

Nejdřív si neodpustím veledůležitou poznámku, že jsem byl ke shlédnutí přiměn virtuálním kabedonem :-) Mé jediné aktuálně přijemnější pocity jsou ty, že jsem evidentně neshlédl mnoho podobných křiváren, tak se mi vybavily jen ony zapamatovatelné dvě: Vztahem hlavních postav Yosuga no Sora a úvodníkem do chování hlavního hřebce ve stylu všemi nenáviděným Makoto Itou ze School Days. Upřímně, ať je téma zakázané lásky mezi sourozenci masivně tabuizovaný, nejsem taková konzerva, aby zajímavější pojednání/vyprávění nevzbudilo ve mně drobnou zvědavost. Jenže Boku wa imóto dvakrát nezná hranice slušného a na každou vážnější chvilku to naoplátku přetáhne do 10 nepřípustných nebo cringe hnusů, abychom snad nenabyli dojem, že je to i myšleno seriózně. Jakmile (dle vzhledu ve škole tak 3x propadl) hlavní hrdina se snaží vypudit obscesi vůči sestře neudržením svého poklopce na pokoji, je nerozhodnější jak nejrozmazlenější Kardashianka u výlohy kabelek a pak z toho vybrušuje hůř co nechválně známý poslanec, tak už Vás jakékoliv důstojné snahy o navození romantiky či dojetí míjí bez účinku. Duo zavlečených, notně pomatených holčin tomu nijak nepomáhá a probrečí kvůli bručounovi řeky. Kostelní scéna s naštvanými anděly mě málem zadávila, ale teprve CLOVER slovní hríčka mě poslala v křečích válet sudy po pokoji. Snímek toho za tu chvilku moc nemůže stihnout a jako kdyby závěrečná scéna v rychlíku symbolizovala, jakým stylem se s tématem tvůrci popasovali. Chudáci skladatelé a animátoři se pak mohli jen přetrhnout přidáváním různého blyštění a dramatických šmrdlání housliček k navození sladké atmošky, které ve výsledku mělo naprosto opačný patetický efekt. Je na snadě uhádnout, ze mi tato výprava nic nepřinesla a figurativně se při příští koupeli pořádně vypucuji, aby mě nějaká vzpomínka nepřiměla z ničeho nic udělat další bolestný kotrmelec navíc.

plakát

Trese: Strážkyně světů (2021) (TV seriál) 

Alibistické, rádoby hustodémonsky krutopříšně cool noirové poameričtělé béčko z Filipín, kterému viditělně chybí finance, takže nechává zkracovat tak všechny možné příběhové zatáčky, nechává si utéct framy a unylí dabéři (až na opravdu pár výjimek) monotónně čtou ty mizerně napsané žblepty z papíru alá Jaden Smith. Hlavní hrdince Alexandře Trese tvůrci naoperovali ksicht, aby znala jen jeden věčně nakvašený výraz a pokud nemá zrovna svou rodinnou dýku v rukou, tak ji dle jejího chování musí mít schovanou hodně vysoko ve své zadnici. Každý, kdo jí potká na ulici, u boxovacího pytle nebo na toaletě, tak si nemůže odpustit poznámku, jak je podobná svému "kiritsuguvskýmu" otci anebo jak by na ní byl pyšný. Jelikož otec byl badass, tak Alex musí být taky přirozeně drsná jak šmirgl papír ze sekáče, z klobouku vytahuje jedno zaklínadlo za druhým a každá užitečná bestie z jinak kreativního manilského obludária ji nesmyslně nadbíhá. Mytologie anime mi nepřijde špatná, jenže tvůrci jsou ryzí businessmani, smrskávají vysvětlování do mizerných 6 dílů, aby měli matroš na další série, přitom v této sprostě vysvětlí úplný prd a poradťe si sami! Budiž důkazem této autorské křeče poslední díl, který namísto boje s bossem musí epizoda obětovat 2/3 času klopením jeho nahňácaného a nesmyslného expozičního monologu. Přitom, pokud jsem pochopil aspoň nějaké dodané útržky z hojných flashbacků, tak celá ta osudovost a ona velká kletba by nedopadla, kdyby otčín nebyl tak smilný, heh. Animace Trese mi nepřišla extra plynulá, hustotou detailů naopak hodně laciná a čeho dostáváme hojně je pouze litráž krve; i ty souboje stály za starou belu. Nemám nic, co bych u tohoto počinu zrovna vyzdvihl a doporučil bych jej ke shlédnutí v pozdních ranních víkendových hodinách po hodně mocné párty anebo raději směrem podsvětí ke kremaci. Lepší 2*

plakát

Gekidžóban Violet Evergarden (2020) 

Bohužel, pro mě osobně trochu nečekaně horší počin než minulý film. Víceméně se tím potvrdily dojmy, u kterých jsem se přistihl minule sám a nastiňuje tu i Jeoffrey: Violet je mnohem zábavnější a dojemnější, když skrz její práci zažíváme různorodé, šťastné nebo smutné příbehy postav vedlejších než sledování jejího vlastního příběhu. V režii chyba není, ale scénář jistý zdaleka není a předloha nejspíš nedovolila moc volnou machinaci nebo jiné silnější úpravy. Už v seriálu jsem myšlenkama a všemi přání doufal, že jistá důležitá postava Violetiny minulosti se znovu neobjeví na scéně, protože jak vhodně sloužila k vybudování Violetiny budoucnosti, tak ač to zní krutě, její návrat do doby přítomné by pro mě nevedl k žádnému radostnému, šťastnému přivítání, i kdyby to pro postavu Violet bylo zasloužené uzavření její linky a naplnění jejího celoživotního hledání. Pokud příběh je v něčem víc než úspěšný, tak je to schopné užívání tématu písemné komunikace k probuzení emocí, které by mluvené slovo pravděpodobně v podobném stylu a záměru nezvládlo, a všechny ony vedlejší příběhy obsahují minimálně představitelné a vhodné situace, abychom takový přístup ztvárnily. Tohle se ale nedá říct o hlavní lince Violet a majora, kam se psaní šroubuje násilně, stejně tak i šíleně přetažené emoce (povídání skrz dveře bylo akorát citlivé, ale finále naopak výrazně přiškvařené) s přespříliš vztahovačným chováním snad všech zúčastněných postav mělo na mé přijetí spíš negativní dopad. Chápu snahu z vcelku obyčejného romantického příběhu udělat něco epičtějšího, ale tohle není cesta. A tím se zase vracím k tomu, že jsem si mnohem víc užil reference příběhů minulých. Celkově mám nejraději onu poštovní skupinku lidí, i např. Benedicta v těch šílených kozačkách :-D Podobně je to i u poetického vykreslení světa Violet Evergarden, které Kyoťáci si nikdy nedovolí odbít; scenérie jsou snové, drtivě uklidňující a vždycky mám ze sledování těchto příběhů v rámci estetiky blažený vnitřní pocit. Stejným dílem opět děkuji Evanu Callovi za kouzelný hudební doprovod. Nemůžu říct, že by film byl špatný, ale není emočně úderný tam, kde by si to nejvíce přál. A když víte, že o to ve Violet hlavě jde, tak je výsledek relativně rozporuplný. Nepřesvědčivé 4*

Poslední hodnocení (1 758)

Vuaioretto evuagaden Extra Episode (2019)

15.06.2021

Boku wa imóto ni koi o suru (2005)

15.06.2021

Hige o soru. Sošite džošikósei o hirou. - Episode 11 (2021) (epizoda) (E11)

15.06.2021

V srdci moře (2015)

14.06.2021

Trese: Strážkyně světů (2021) (TV seriál)

12.06.2021

Gekidžóban Violet Evergarden (2020)

10.06.2021

Vivy: Fluorite eye's song - Episode 11 (2021) (epizoda) (E11)

09.06.2021

Vivy: Fluorite eye's song - Episode 10 (2021) (epizoda) (E10)

09.06.2021

Horimija (2021) (TV seriál)

09.06.2021

Reklama

Poslední deníček (6)

Nejlepší anime epizody aneb co zanechá dojem leta letoucí vol. 2

Protentokrát to bude z krabičky těch melancholičtějších kousků, protože takovou náladu i mám. Snáz nám kolena podlomí útoky na srdce a duši než dobře mířený direkt (výjimkou budiž legendární "arrow to the knee") a nápodobně se tak zdařilo u mě dalším 2 dílům z této rubriky. Někdy se až podivuji, jak jsou toho tyto kreslené snímky vůbec schopné; o to víc si takových děl vážím, protože je mi jasné, že v tom není ponořený pouze inkoust či to vzniklo ledabylým máváním myší. Opět upozorňuji, že spoilerům se nedá vyhnout.

 

 

Violet Evergarden - Epizoda 10: "A Loved One Will Always Watch Over You"

 

Ještě, než se udála nepochopitelná katastrofa v budově sídla studia Kyoto Animation, stihlo studio vydat sérii povídek ze života mladé válečné veteránky a sirotka Violet. Ve fiktivním světě připomínající malebný Evropský světadíl na prahu industriální revoluce se doposud citově vyprahlé Violet dostane nezvyklé možnosti se stát profesionální pisatelkou dopisů, čímž skrz svou rozmanitou práci a cestování s tím spojeném křižuje nepoznaná zákoutí monarchie, poznává různorodé lidi s barvitou minulostí, přítomností či budoucností a učí se tak znovuobjevovat své pocity, budovat empatické vnímání a nalézt smysl svého života. Po většinu času epizodické rozdělení děje funguje jako dojemná ukolébavka s kapkou rozdané moudrosti a pochopení lidkých tužeb a snů.

 

Tento díl dle mě měl být úplně ten poslední. Nejenže slouží jako výkladní skříň celého seriálu sršící emocema tak, že by je člověk mohl v rukou uchopit, ale hlavně vývoj postavy Violet dosahuje svého pomyslného vrcholu. Seriál si velmi rád nechává svou stejnojmenou postavu ve funkci pozorovatele a spojovacího článku celého příběhu, kde tentokrát vše vidíme z pohledu malého a energického děvčátka Ann. Pro ní tajemný příjezd Violet do jejich domu je zpráva spíš z kategorie nevítaných, protože její oblíbenou činností je starání se a hraní s milovanou, za to churavějící maminkou. Bleskově nám dochází síla pouta mezi maminkou a dcerou; pouta, jehož zpřetrhání nevyhnutelým osudem se snaží dcerka úpěnlivě zabránit. Náhled ze strany dítěte je přirozeně citlivější; Ann si je vědoma, co pro ní její poslední klidný přístav tohoto světa znamená a smiřování se s čímkoliv jiným je nesmírně obtížně přijatelné. Ve své horlivosti a dětské sobectví těžko snáší být na chvíli méně důležitá, i když je pravda úplně opačná, a uprostřed této emocionální bouře slouží Violet pro Ann jako nejlepší kamarádka už kvůli její vizáži připomínající dětskou panenku v nadživotní velikosti. Slzy mi silně vyhrkly v moment, ve kterém nechápající Ann už v sobě nedokáže udržet bolestivé vědomí nezvratného osudu v kombinaci tracení dnů v podobě enigmatických mamimčiných schůzek s Violet.

 

Pravda často bolí a obzvlášť ty, které nechceme nahlas říci těm nejvíce milovanýn. Seriál nabízí jediný (ne)existující lék na smutek: Vás nechá příjemně ronit, aby nabídl poté to nejmilejší objetí. Často se říká, že láska dokáže překonávat čas a tato epizoda je tou nejkrásnější výpovědí a důkazem. I přesto, že jednou tento svět opustíme, je možné se zapsat do srdcí blízkých a žít v nich navěky. Klišé, které ve správném podání funguje jak parní válec. Proč se pak bránit?

 

 

Bakemonogatari - Epizoda 12: "Tsubasa Cat, Part 2"

 

Ah, Monogatari. Pro mnohé nenáviděné, pro další nepochopené, pro některé přisprostlé a pro zbytek uhraničivě okouzlující. Magnus opus Nisioisina, génia v slovíčkaření a hrátek s japonskou gramatikou, je mistrovské anime vyprávění tak trochu jinak. Dosti jinak. Co by byl svět Nisiosiina bez dialogů, které jsou hlubší jak studna a někdy provokativně úplně o ničem? Příběhy o monstrech, které uchováváme v sobě, ve světě jedné velké alegorie a průvodci, který ho chce zachránit? Svět Monogatari je ohrožený, ale naprosto nereplikovatelný druh, jehož magie není na první pohled zřejmá, i když sadisticky trkne od prvních vteřin. Byla to pro mě láska až asi na 3. pohled, ale jaká..

 

Razantní změna tempa a stylu vyprávění v tomto díle musí vykolejit i zaryté fanoušky. Bakemonogatari je vedeno celou dobu silnou, věřejně tajemnou romantickou linkou, ale nečekaná věta: "Pojďme na rande" vybočuje z jakýchkoliv nastolených pravidel. Je k tomu třeba chápat neortodoxní vztah hlavní dvojice, jejichž nešetrně nejisté projevy emocí vůči druhému jsou často v úrovních mírného sadismu, všudypřítomného slovního pošťuchování a překonávání jinak extrémních rozdílů osobností, který nikdy nenudí. Výsledek takové rovnice je nečekaně očekávaně absolutní kompatibilita a první půlka se umně a šibalsky vyřádí na komičnosti interakcí Koyomi Araragiho a Hotagi Senjougahary. I přes oboustranou nejistotu je jejich konverzace kouzelně šarmantní, infantilně dospělá, ale cílevědomá. Pozorní si všimnou agresivního střihu a náhledu kamery, který je předzvěstí událostí následujících.

 

Taneček nálad zvážní představením neobyčejného přístupu k samotnému rande. Mírně napjatá atmosféra s přítomností 3. osoby roztáčí nový svěží souboj dialogů ústředního páru, okořeněný jiskřením, postupném překonávání fyzických zábran, odhazování posledních nejistot a hlavně krkolomným dokazováním, co jeden pro druhého znamená. Kdo říká, že vzrušení musí nutně být spojené s odhozením oblečení? V rámci klasických scénářů japonských romcomů a jejich zobrazování prostředí rande je koketování Hitagi s Koyomim převrácené naruby: Oba častěji sedí daleko od sebe než blíže, ale naopak si řeknou i ty nejdrzejší poznámky. Střih je zběsilejší než kdy dřív a výborně tak nejen znázorňuje nervozitu hlavně Koyomiho, který nemá ani chvilku na vydechnutí od zdi bourajících útoků odhodlané Hitagy, ale jejich všeobecnou vzájemnou fascinací.

 

Výdech nakonec přijde ve fantastickém dojezdu v doslova hvězdné promenádě. Láska je často o věcech nejmenších a i když znovu nejistotou přešlapující Hitagi si uvědomuje, že nenabízí nic ale zároveň plnou oblohu, přítomnost v momentech nejtěžších je vyznáním nejjednodušším a nejpřesvědčivějším. Abychom dosáhly scén nejromantičtějších, nepotřebujeme velká slova, dlouhé polibky a činy na hraně sebeobětování. Upřímnost, která není Hitagi úplně samozřejmá, Koyomiho první známka iniciativy, to vše jediným pohledem upevňující. Bakemonogatari divákovi nedává šanci zpochybnit nezlomitelný svazek těchto mladíků a loajalitu obrazně dosahující až k opěvovanému Altairu a Denebovi. Nechtěl bych v anime vidět jiná vyznání než tato, ale zároveň už jej nechci vidět nikdy, aby mi nezevšednělo. Nebylo mi nabídnuto nic a zároveň všechno. To mi žádná jiná romantická scéna v anime nikdy nenabídla a nemyslím si, že kdy nabídne.

Nejlepší anime epizody aneb co zanechá dojem leta letoucí vol. 2

Reklama

Reklama