rozum i cit

Brilantní adaptace překonávající v některých ohledech i Doylovu předlohu. Opět naprosto pietní provedení (dokonce včetně onoho Holmesova hvízdnutí), opět vynikající výběr vedlejších herců a jejich herecký um, Holmes v nejlepší formě předvádějící dokonalou dedukci, Watsonův překvapivý koníček, a k tomu výborná atmosféra s deštěm, ponurou scénou popravy a úvodem okořeněným nádechem takřka hororovým. Scénáristé navíc zasadili příběh oproti Doylovu textu do jarního období, což jim umožnilo přidat vtipné momenty týkající se paní Hudsonové, jež pobaví stejně jako úplný závěr s Watsonovým psaním a Holmesovým houslovým číslem. Další bezchybné zpracování, jak je tomu v tomto seriálu až na dvě tři výjimky pravidlem. Plným právem maximální hodnocení.

Velice příjemný díl odehrávající se v pěkném prostředí a opatřený klasicky tajemným úvodem. Watson tentokrát dostane kapky, Holmes si zaběhá i zaboxuje a ještě stihne vyřešit další případ, o kterém díky siru Arthurovi bohužel nic nevíme. Jako správní gentlemani přitom oba pomohou dívce v nesnázích, aby za odměnu dostali kus svatebního dortu. K hereckému obsazení nemám výhrady, snad jen pan Woodley na mne svým projevem působil poněkud teatrálně. Co se obsahu týká, vše je opět v souladu s předlohou, tedy až na závěrečnou scénu, která je ovšem kouzelná. Nabízí se přitom myšlenka, že Holmesova adresa možná není tak proslulá pouze díky Watsonově literární činnosti. K uživateli zimi: Možná to chce přečíst si předlohu, protože tento seriál Sherlocka nezesměšňuje, ale naopak mu postavil pomník tak nehynoucí, jako žádný jiný seriál před ním ani po něm. Všem, kteří touží v případě Osamělé cyklistky po temnějším příběhu s méně banálním rozuzlením, pak lze doporučit Vražedná místa, 2. díl Pacientčiny oči.

Čím jsem starší, tím více mám pocit, že žijeme v divné době, v níž jakoby lidé ztráceli jemnocit, a láska, něha, pokora, upřímnost a čistota jsou pokládány za slabost a trapný přežitek, který je k smíchu. Některé zdejší hrubé komentáře k tomuto filmu hovoří samy za sebe. Já jsem při opětovném shlédnutí Babičky po letech od prvních minut až po ty poslední stěží potlačovala slzy. To, co zde někteří označují za přehnaný sentiment a naivitu, není totiž ve skutečnosti nic jiného než ryzí lidskost, která bude ovšem v současné uspěchané době pro mnohé diváky odkojené nynější plytkou ,,kulturní" tvorbou ve své pravdivé naléhavosti obtížně stravitelná. Kniha Boženy Němcové přitom není žádnou idylkou, za niž je často označována. Pod barvitou veselostí vesnického života se často skrývá těžký životní úděl, od počáteční babiččiny osamělosti v její chaloupce po ztrátě manžela a odchodu dětí, přes skrytou bolest kněžny, které stejně jako babičce zemřelo dítě, a proto ani ona nebude jíst jahody, chudobu rodiny Kudrnovy, Kristlu trpící pro snoubence naverbovaného na 14 let, Hortenzii, ač z jiného sociálního prostředí, trpící zrovna tak, až po vrcholně tragický osud Viktorky v rozměrech antického dramatu. Jako dítě jsem si tak z její četby odnesla vedle radosti i pocity smutku a melancholie. Z této filmové adaptace pak doslova sálá poetická atmosféra předlohy, čímž pro mne zcela překonává poněkud nudnou a unylou adaptaci Moskalykovu. Jednotlivé scény, ať již jde o příjezd babičky, návštěvu nafrněných slečen ze zámku, setkání s paní kněžnou či první políbení zraněné Viktorky černým myslivcem na mezi jako by vypadly z jejích stránek a současně z Kašparových ilustrací, kterými bylo moje vydání opatřeno. Stručně pojatý příběh Viktorky tu možná i díky černobílému formátu působí obdobně strašidelně, jak na mne působil v knize v době, kdy jsem jako dítě ještě nemohla plně rozumět lásce mezi mužem a ženou ani milenecké touze. Vhodné nasvícení přitom činí Nezvalův pohled uhrančivějším než pohled páně Čepkův. A jeho hlas je vskutku podmanivý, stejně jako je Viktorčin smích vpravdě šílený. Herecké výkony většiny zúčastněných nelze než pochválit. Terezie Brzková ztělesnila babičku přesně tak, jak jsem si ji v dětství při četbě knihy představovala. Prostá venkovská žena ztělesňující moudrost a dobrotu stáří, laskavá, vřelá, skromná, šetrná, neúnavně pracovitá a přijímající životní těžkosti i přirozený běh lidského života s pokorou a vděčností k Bohu, občas mírně kárající a napomínající, držící se svých zvyků i víry včetně některých pověr, jedním slovem starosvětská. Paní Kurandová se jí ve svém pojetí ani nepřiblížila; snad proto, že babičku hraje, zatímco paní Brzková jí prostě je. Babička Jarmily Kurandové tak přes veškerou upřímnou snahu působí spíše jako fortelná a vcelku přísná žena, z níž sálá smutek, než jako křehká dobrotivá stařenka vyzařující vřelost a optimismus životním ranám navzdory. A pro ty, kterým se zdá, že paní Brzková žádný výkon nepodala, protože beztak byla jen za sebe a neuměla než laskavé stařenky jako babičku Boženy Němcové či sudičku-kořenářku v pohádce Byl jednou jeden král, doporučuji její nerudnou a hamižnou baronku v Počestných paních pardubických. Stížnosti některých recenzentů na přehrávání a nerealističnost v tomto snímku pak naprosto nechápu. Každičká věta, kterou Terezie Brzková pronese, přirozený projev Světly Svozilové stejně jako srdečný a noblesní projev paní kněžny v podání Marie Glázrové, těch pár slov, která si vymění Viktorka Jiřiny Štěpničkové a černý myslivec Gustava Nezvala (všichni tři zmínění rovněž zcela v souladu s mou představou z knihy), dojetí Boženy Šustrové coby Kristly před paní kněžnou o dožínkách, úvodní slovo vypravěčky, to vše je přece hotová koncentrace citu. Na procítěném hereckém projevu a hlasové intonaci většiny zdejších protagonistů by se mnoho dnešních tzv. herců mohlo učit. Snad jen Nataša Tanská se úplně nevyrovná překvapivě vyzrálému projevu Libuše Šafránkové, ale rozhodně bych ji nezatracovala. Její projev není nijak zvlášť prkenný a Libušku mám spojenou s tolika jinými rolemi, že to na mne působí rušivě, takže nakonec je pro mne Nataša jako Barunka vhodnější. Jediné, co mne mrzí, tak je pouze to, že celý film není delší. Kvůli omezené stopáži musela být přirozeně vypuštěna řada věcí. Nejvíce asi zamrzí větší propracovanost vztahu babičky a Barunky, chybí i drobnosti jako například babiččino vyprávění, kterak jako mladá potkala Josefa, císaře, či závěrečné kněžnino ,, šťastná to žena" a oznámení babiččina úmrtí včeličkám, které mi trochu chybělo. Vypuštění posledních dvou zmíněných scén však bylo nutné, aby neubraly sílu závěrečnému apelu ,, Nezapomeň na svou zem, z které jsi vzešla.", z něhož čiší vlastenectví tak mocně, že nechápu, jak to mohli nacisté nechat projít. Zároveň lze říci, že se František Čáp s onou krátkou stopáží popral velmi dobře; vypíchl babičku coby hlavní postavu a ponechal i většinu klíčových okamžiků. Dokázat vytvořit funkční zkratku je totiž také docela umění, vlastně dosti velké, které dnešní filmoví tvůrci už rovněž prakticky vůbec neovládají. Babiččino konstatování ,, Lidi zpanštěli a staré dobré české zvyky jim nevoní." by se pak zvlášť v dnešní době dalo tesat do kamene. Spolu s filmy Zlaté dno s Vlastou Burianem a Nebe a dudy s Jaroslavem Marvanem a Jindřichem Plachtou je Babička skvělý snímek pro každoroční svátky klidu, míru a lásky k bližnímu, jakož i pro konec roku, kdy vzpomínáme na všechny dobré lidi, kteří nás již opustili. Myslím, že neznám laskavější filmy než zmíněný trojlístek. Na závěr mohu jen použít slova uživatele Mariin, který ve zdejší diskuzi uhodil hřebíček na hlavičku, když napsal, že knižní i tato filmová verze Babičky ,, se líbí těm, kteří touží po lásce, moudrosti, dobru a kráse, protože intuitivně cítí, že ideál, který ukázala Božena Němcová a po ní ve filmu František Čáp, ideál, který v sobě nosí všichni dobří (i když nedokonalí) lidé, je krásný a pravdivý." Za mě plný počet.

Nepatřím k divákům, kteří na Tolkienově díle vyrůstali. Mé první setkání s ním proběhlo až v kině, kam jsem byla pozvána na Dvě veže, abych si následně přečetla celé jeho dílo a na českou premiéru Návratu krále vyrazila již dokonale obeznámená se světem, který na stránkách svých knih stvořil. Proto je můj pohled možná do jisté míry jeho filmovým zpracováním ovlivněn. Přesto se domnívám, že jde o zpracování vynikající, které bude sotva kdy překonáno. Dnes už totiž zřejmě nikdo nedokáže natočit adaptaci tak dokonale vybalancovanou a citlivou, dokonce ani Peter Jackson sám. Podotýkám, že hodnotím tuto trilogii jako celek, jak to bylo ostatně tvůrci zamýšleno a jak alespoň podvědomě nejspíš hodnotili i kritici, kteří Návratu krále udělili 11 oskarů. Tentokrát budu stručná, a ačkoli lze snímku možná vytknout nějaké drobnosti v podobě pár odchylek od předlohy, zastavím se pouze u jediné větší a fanoušky Tolkienova díla nejčastěji kritizované, a sice zabití Sarumana ve Dvou věžích a vypuštění ,,vymetení Kraje". Zde se totiž musím Jacksona zastat, jakkoli obvykle patřím k tvrdým kritikům ve chvíli, kdy někdo zasahuje výrazněji do kvalitní literární předlohy. S jistou dávkou představivosti a drobnou zkušeností s filmovou či hereckou branží si totiž troufám říci, že neměl na výběr. Uvědomme si, že cca 11,5 hodiny sledujeme strastiplnou pouť společenstva a Froda za zničením prstenu, a závěrečný pád věže v Barad dûr je tak absolutním vrcholem filmu, jenž svou monumentalitou a dojemností vyvolá pocit uspokojení a jisté katarze u diváka vyčerpaného utrpením, které se svými hrdiny sdílí dobu tak dlouhou. Kdyby po něm následovala ještě nějaká bitva o Kraj, zničení Saurona by bylo redukováno na druhořadou nepodstatnou epizodu a snímku by najednou chyběl pořádný a skutečně epický závěr. Jinými slovy vypuštění této knižní pasáže bylo ve snímku zcela nezbytné. Za daných okolností pak bylo přirozeně nutné odstranit Sarumana již dříve, logicky v závěru Dvou věží, kdy je v bitvě o Helmův žleb poražena jeho armáda. Kromě toho v každém dobrodružném snímku či příběhu, v němž hrdina podniká cestu za zničením nějakého ultimátního zla, je postupné zničení menších sluhů tohoto zla věcí nejen běžnou, ale pro patřičné vystupňování dramatu dokonce žádoucí. Pochopitelné je ostatně i vypuštění strašidelné scény u Mohylových vrchů, která by se až příliš podobala scéně v díle následujícím. Možná lze filmu vytknout například až příliš tvrdý Elrondův postoj vůči sňatku své dcery s mužem, kterého v knize vlastně vychoval a vnímal jako syna, či nějaké jiné drobné mouchy. K pochvale je toho však rozhodně daleko více. Od dobrého castingu, krásných lokací, přesvědčivých hereckých výkonů a práce návrhářů, kteří se zhostili nelehkého úkolu vytvořit neexistující svět způsobem tak skvělým, že je dodnes inspirací pro mnohé tvůrce na poli výtvarného umění, oděvního průmyslu i designu stejně jako pro mnohé kopisty na poli filmovém, přes vynikající scénář bez hluchých míst střídající dokonale vyváženým způsobem scény akční, strašidelné či tísnivé, smutné, komické, laskavé, dojemné i poučné, práci kameramanů a osvětlovačů ohromující nejen úchvatnými nálety na krajinu, ale celkově dotvářející atmosféru jednotlivých scén, která spolu s počítačovými triky, výbornými nejen na svou dobu a sloužícími snímku, nikoli sobě samým, a vytvářejícími tak svět naprosto uvěřitelný i s jeho draky, olifanty a jinými potvorami, vynikne zejména ve srovnání s pozdějším Hobitem, až po ten nejbarvitější a zároveň jeden z nejkrásnějších soundtracků, jaký kdy byl pro nějaký film složen. Vypiplanost do detailu je tu prostě cítit na každém kroku. Je málo filmů, na něž si divák uchová vzpomínku natolik silnou, že při pouhém poslechu hudebního doprovodu cítí dojetí a mrazení i po dvaceti letech. Pán prstenů mezi ně patří. A ačkoli měl Peter Jackson oproti jiným režisérům fantasy snímků výhodu v podobě vynikající, skutečně silné a propracované předlohy, nelze než mu i dalším spolutvůrcům složit poklonu a poděkovat za tento výsledek jejich mnohaleté práce. Stejně jako nelze neuznat jejich podíl na celosvětové proslulosti Tolkienova díla a rozšíření povědomí o něm. Má vlastní osoba je toho důkazem. Za mě tedy jednoznačně a plným právem maximální hodnocení.

OBSAHUJE SPOILER. Endeavour patří k seriálům, pro které platí, že spatříte-li náhodně pět minut, bude vám dost možná připadat ponurý a nezáživný, ale shlédnete-li nějaký díl celý, je velmi snadné mu propadnout. Mnohé diváky přitom přitáhne zejména skutečnost, že jde o prequel k seriálům Inspektor Morse a Lewis (Vraždy v Oxfordu), či naděje na nový britský kousek podobný Vraždám v Midsomeru. Od obou posledních se však značně liší. Zatímco Vraždy v Midsomeru jsou odlehčenou detektivkou s komediálními prvky, Endeavour připomíná svou vážností a vizuální stránkou spíše kostýmní dramata a atmosférou i motivem nenaplněné lásky možná vzdáleně Grantchester, ovšem v daleko filmovějším hávu. Pomalé tempo vyšetřování ve stylu Poirota či Maigreta se přitom některým divákům nemusí hned napoprvé trefit do vkusu. Lewis pak stojí kdesi uprostřed. Nepoužila bych tedy možná slova jednoho ze svých zdejších kolegů o jiné lize, neboť všechny tři seriály jsou dobré a kupříkladu Vraždy v Midsomeru (a mám na mysli výhradně ty staré s původním obsazením) jsou svou humornou stránkou do jisté míry nepřekonatelné. Jde prostě o jiný žánr. Ve svém hodnocení začnu nejprve negativy, neboť je jich podstatně méně než pozitiv. Poněkud zarazí nepoužívání rukavic při prohlídkách míst činu vzhledem k již obecně známé a využívané daktyloskopii, přenášení a ohledávání mrtvoly vystavené silné radiaci a dosud ji vyzařující natolik, že je nutná olověná rakev, bez jakýchkoli ochranných prostředků či válka gangů v Oxfordu v daném období jevící se jako silná umělecká licence (slovy pana Brighta ,, Tohle není New York."), která nicméně vede k jednomu z nejdramatičtějších konců a vývoji seriálu, takže je nakonec přijatelná, jakkoli mi bylo zatěžko uvěřit, že by takový cucák jako Cromwell Ames mohl beztrestně provokovat zkušeného ganstera typu Eddieho Nera. Na několika místech jsem postrádala také podrobnější vysvětlení situace, jejíž absence může způsobit, že divák občas tápe (např. náhlé vynoření se Morseova bývalého spolužáka, který mu zapůjčil chatku u jezera, neočekávaná svatba Jakese, kterého jsme předtím neviděli v žádném záběru s dívkou, objev další mrtvoly Strangem pouze v závěrečné retrospektivě v S3E1 apod.). A to tím spíše, že tvůrci na propojení jednotlivých dílů množstvím detailů, kterých si divák všimne často až při opětovném shlédnutí, obvykle dbají. Obešla bych se určitě i bez obligátních zednářů, ale co už. Nejvýraznější vadou na kráse je v několika dílech určitý dotek současné přehnané politické korektnosti, který nejen zde rozladil některé recenzenty. V řadě případů jde nicméně jen o jednu větu, nebo motiv, který nakonec není nijak podstatný pro vyšetřování (např. S8E1, S5E2) či prostě nevadí (S4E2), případně o věci, které zapadají do daného historického období (demonstrace za práva menšin, diskuze o fotbalistech tmavé pleti, o svobodě Rhodesie (S3E2) atd.), nebo jsou přímo inspirované skutečnými událostmi (rasově motivované útoky na pákistánské a další přistěhovalce v 70. letech ze strany neonacistického Britského hnutí v S7E2, 1. konference National Women´s Liberation Movement, která se uskutečnila v roce 1970 v Ruskin College v Oxfordu v S7E1). (Ostatně i pád Cranmer House v S6E4, levného ubytování v činžáku pro chudinu, z důvodu stavební závady je volně inspirován skutečnou událostí pádu londýnského věžáku Ronan Point v roce 1968 a ani samotný prvek ženské otázky a občasný šovinismus (S7E1, S7E3) není na škodu, uvážíme-li, že až v roce 1959 získalo pět ženských kolejí v Oxfordu stejný status jako mužské a až roku 1974 první tamější mužské koleje začaly přijímat ženy. V Cambridgi poslední kolej odolávala až do roku 1988.) Morseova černošská milenka mi také na rozdíl od jiných recenzentů nijak nepřekážela, neboť byla milá a nepůsobila na mne hereckým projevem jako násilná vsuvka, spíše mi vadilo nevysvětlené vyšumění jejich vztahu a absence skutečné vzájemné chemie. Konečně negativní poznámky o Británii v S5E2 a S1E4, ač jistě vložené pod vlivem současné politické atmosféry, působí jako docela příjemná sebereflexe, a S2E2 se zmínkou o kolonialismu naopak vyznívá jako lehký pokus o smír (,, Táta říká, že britská nadvláda byla nespravedlivá, ale kdyby nebyla, nebyla bych ani já. Minulost nám ubližuje, pokud ji necháme."). Celkově se tedy zdaleka netlačí na pilu tak silně jako například v Případech detektiva Murdocha, jehož mnohé díly posledních sérií už se bez akcentování daného tématu prakticky neobejdou a které navíc z mého pohledu upadly i kvalitativně. Ve zkratce tak lze říci, že tvůrci provedli jistou povinnou úlitbu současné politické korektnosti, bez níž už v Británii a USA nedostane zelenou pomalu žádný snímek, ovšem za použití prvků, které ve výsledku nejsou proti duchu doby, byť jich možná mohlo být méně. Větší tlak je patrný jen asi ve dvou dílech, kde se dané téma jeví jako bezdůvodné, a sice S5E4 (zde je ovšem hlavním problémem spíše celkově slabá a bizarní zápletka) a S9E3, kde je dojem zbytečnosti posílen z mého pohledu celkovou nevěrohodností pachatele, způsobenou možná trochu jeho hereckým projevem a uspěchaným vyřešením do té doby zajímavě a napínavě se vyvíjející detektivní zápletky. Poslední díl mne navíc zklamal na vícero rovinách, nejen v milostné linii, kde jsem doufala ve skutečné odhalení Morseových citů k Joan, třebaže se stejně smutným výsledkem (byť uznávám, že takto je to z filmového hlediska silnější a asi lepší), ale zejména co do druhého případu Blenheim Vale, neboť jsem očekávala mnohem dramatičtější vyústění v duchu šesté série, tj. v podobě spojení sil, odhalení oněch ,, lidí z Londýna", o nichž mluvil Rony Box, a ,, pater", kam až korupce a zločin sahá, možná i za pomoci Trewloveové coby spojence hrdinů v řadách Scotland Yardu, a nikoli likvidace pouze jednoho z druhořadých padouchů, Morseovy osamělé akce a předčasného uzavření případu z důvodu zajištění bezpečnosti Thursdaye a jeho rodiny. Tím spíše, že dva předchozí díly svým celkovým vývojem, Brightovou překvapivou neposlušností vůči divizi i Jakesovým návratem podobně silný závěr slibovaly. Nemožnost dosáhnout úplné spravedlnosti by přitom mohla být zachována podobně jako např. v Inspektoru Linleym či Georgu Gentlym a jiných kriminálkách, kde je podobné téma rovněž nastíněno. Konec seriálu tak ve mně zanechal jistý pocit deficitu a navzdory rozlučkovým pasážím dojem, jako by měla následovat ještě jedna série. Možná měli tvůrci natočit o jeden díl navíc a soustředit se pouze na Blenheim Vale. I přes tyto výtky nutno ovšem říci, že samotný poslední díl disponuje řadou umně poskládaných dojemných až srdceryvných okamžiků včetně odhalení Thursdaye, ruské rulety, rozlučky v podobě Prosperových slov ze 4. jednání Shakespearovy Bouře, nápaditým motivem falešných identit, propojeností s pilotním dílem i množstvím promyšlených odkazů na původního Morse jako červený jaguár, pohled do zrcátka, závěrečný koncert v Blenheim Palace apod., které jej pro změnu povyšují nad jiné, a jde tak nakonec o důstojné zakončení. Obzvláště poslední čtvrt hodina vskutku stojí za to. Pár drobných nedostatků a dva či tři slabší díly ve srovnání s 33 dobrými či přímo vynikajícími tak nic neznamenají a nemohou zvrátit hodnocení jinak nadprůměrně kvalitního seriálu. V případě Endeavoura totiž jednoznačně převažují pozitiva. Tím prvním jsou bezpochyby herecké výkony počínaje superintendantem Brightem, jehož nejčastější větou je patrně ,, Pokračujte.", přes hláškujícího patologa DeBryna, který pitvy zásadně dokončuje ve dvě hodiny (tedy pokud náhodou neobědvá steak a ledvinky U orla, nebo pachatel nespáchá svůj čin bezohledně až odpoledne, což je ovšem naprostá výjimka) a některými vedlejšími postavami konče. Filmový počin tohoto typu nicméně stojí a padá s hlavním představitelem a i zde platí, že seriál nejvíce táhne právě Shaun Evans v hlavní roli. Jestliže mi až doposud narážky na Morse ve Vraždách v Oxfordu nic neříkaly, odteď pro mne už navždy budou znamenat vzpomínku na charakterního, bystrého, pracovitého, poctivého, diskrétního, statečného, skromného, starostlivého, soucitného, slušného, zásadově umíněného, ohleduplného, introvertního, plachého, tragicky osamělého, trpícího, zranitelného a zároveň neskutečně laskavého, nezištného a obětavého gentlemana s dobrým srdcem a neutuchajícím smyslem pro spravedlnost a pravdu. Endeavour Morse až na jednu jedinou výjimku v podobě vztahu s italskou kráskou, který na něj byl beztak ušitý pachateli, prostě morálně nešlápne vedle a divák ho nemůže nemít rád. Shaun Evans navíc podává natolik přesvědčivý výkon, kdy se mu na tváři zračí doslova každá emoce a každé věříte, že tuto postavu činí zcela životnou. Dokonce natolik, že bez ohledu na to, jak se Morse v tomto seriálu liší od svého předchůdce či o kolik sympatičtější postavou možná je oproti literární předloze, si popravdě nejsem jistá, jestli o nějakého jiného Morse vlastně vůbec ještě stojím. Dalším výrazným pozitivem je takřka dokonalá kamera a práce osvětlovačů, celý seriál je prosycen množstvím estetických záběrů a není to jen zásluhou malebného prostředí Oxfordu. Vytknout snad nelze nic ani střihu. Rovněž hudba je skvělá, a teď nemám na mysli Beethovena, Chopina, Mozarta, Webera, Delibese, Vivaldiho, Verdiho, Pucciniho, Janáčka a další ,, známé firmy", u nichž se to rozumí samo sebou, ale celkový hudební doprovod seriálu včetně hlavní znělky, kompletně převzaté ve snaze o návaznost z původního seriálu Inspektor Morse a co do melodie založené na krátkých a dlouhých tónech morseovky vyťukávajících jméno Morse. Co se dabingu týká, neřekla bych, že nestíhá, překvapivě je docela dobrý, což už nebývá v našich vodách příliš zvykem, takže se mi v některých ohledech líbí stejně jako originál, občas i více, jakkoli to může být i věcí zvyku. Pro většinu postav včetně samotného Morse byly navíc vybrány typově vhodné hlasy a je znát, že se herci místy snaží originálu ve svém projevu přiblížit. Jediným šlápnutím vedle je dabing inspektora Thursdaye, otravně zasmušilý a především tak neskutečně monotónní, že mne celou dobu iritoval, a od šesté řady, kdy se Thursday z docela sympatického mentora, ochránce a parťáka promění v osobu slovy sira Humphreyho morálně poněkud flexibilní, aby se koncem řady sedmé choval kvůli vlastnímu egu, ješitnosti a komplexu méněcennosti jako urážlivý, vztahovačný a k Morseovi nespravedlivý jedinec, pro mne činil tuto postavu až nesnesitelně protivnou. A tato pachuť ve mně zůstala až do konce seriálu, tím spíše, že i v posledním díle Thursday negativní rysy své povahy a sklon k násilí opět potvrdí. Na konci tak na mne působil téměř jako troska, kterou vlastní žák dávno po stránce detektivní i morální převýšil, respektive ho převyšoval vždy, ale nyní si to poprvé uvědomuje i inspektor sám. Výhrady mám už jen k občasné chybné výslovnosti některých slov (viz ostatně samotný Thursday vyslovovaný zpočátku jako Térsdej a koncem seriálu zase jako Turdej či Thursdej, Carshall vyslovovaný zpočátku jako Karsal a až na konci jako Káršl a některé jiné drobnosti) a práci překladatele, který příležitostně nevhodně zazdí nějaký ten lehký vtip (viz scéna v posledním díle, kdy Morse konstatuje, že oběť zavraždili před vyluštěním křížovky, což by on nesnesl, přičemž dr. DeBryn mu odpoví, že nakonec stejně všichni skončíme nejdřív vodorovně a pak svisle, kterážto věta byla přeložena pouze jako ,, Musíme tam všichni.") a v asi dvou dílech je mírně nekonzistentní nebo nepozorný (viz náhlé tykání Morseovi ze strany Thursdaye či vzájemné tykání s Joan, když si postavy před i po vykají, či zmínka o Callowayově Traviatě v sedmé řadě, když jde o nahrávku pěvkyně Callowayové z prvního dílu). Dalším kladem seriálu je rovněž lehký humor, kterým tvůrci šetří, aby nečekaně pobavili nějakou údernou větou, občas umístěnou i doprostřed dramatické scény. Dobře zde místy funguje i humor situační. Samotné kriminální případy zahrnují zápletky běžné, zajímavější i případy zcela originální, a až na nějakou tu výjimku seriál rozhodně nepatří k těm, u nichž divák uhodne vraha během prvních pěti minut, jak se mi u kriminálek už delší dobu stává pravidelně. Navíc většinou není ochuzen ani o jednotlivé indicie, které ho k němu mají dovést. Počáteční díly jsou uzavřenými kusy, ale zhruba od třetí řady jsou vedle případu započatého i ukončeného vždy v konkrétním díle některé série rámovány ústředním tématem, ať již v podobě osobní nebo milostné linie či linie kriminálního vyšetřování, což z nich na jedné straně vytváří promyšlený celek a na straně druhé poutá pozornost diváka a vyvolává jeho zájem o pokračování. Od posledního dílu třetí řady přes celou čtvrtou ji tvoří vztah k Joan Thursdayové (údajně rozvinutý scénáristy oproti plánu až dodatečně, a to na základě vzájemné chemie mezi protagonisty) a Morseova snaha o kariérní postup, druhá polovina páté řady válka gangů a kšefty Eddieho Nera, od posledního dílu této řady přes řadu šestou motiv nalezení kolegova vraha a Morseův návrat na kriminálku, v řadě sedmé jde o tragickou lásku, sériového vraha a dalšího pachatele, jehož činnost tragicky ovlivní nejen Morse, ale i jeho nadřízeného, v osmé o Morseovo pití atd. Poslední díl druhé série pak vytváří spojnici s několika následujícími řadami až po úplný závěr. Celý seriál je přitom navíc ohraničen základním motivem Morseovy nenaplněné potřeby lásky a duševního souznění s druhou bytostí, v tomto směru s bolestným pilotním dílem a stejně bolestným dílem posledním. Druhý celkový rámec pak lze spatřovat v dosažení životního předělu na konci cesty každého hrdiny, která je podle slov v úvodu posledního dílu první série doprovázejících záběr na Morse zpravidla ,, cestou mladíka od nevinnosti ke zralosti", na něž navazuje v posledním díle citace z Shakespearova Jindřicha IV., kde se nový král slovy ,, I know thee not, old man. (,, Neznám tě, starče." ) navždy zříká svého mentora Falstaffa, kterého už nepotřebuje a který se příliš změnil, a proto není možné, aby se nadále stýkali (tato scéna je díky Evansovi skvělá v originálním znění). Ostatně i díky Evansově hereckému projevu, jeho vizuální úpravě a deseti letům natáčení je tato proměna z roztržitého a nesmělého chlapce ve zralého a zkušeného muže v seriálu skutečně patrná. Tvůrci si zároveň místy hrají s žánry, v několika případech zejména u závěrečných dílů sérií, což sice nemusí každému divákovi sedět, ale přistoupí-li na tuto hru, baví ho svou nápaditostí. Třetí řada tak končí přepadením banky v duchu akčních kriminálek, šestá doslova peckou ve westernovém stylu, dramatickou i komickou zároveň (snad neprozradím příliš, když řeknu, že se jistí lidé přepočítali, když z Brighta udělali pana Pelikána a odsunuli ho tam, kam ho odsunuli), sedmá pro změnu jako melodrama v operním duchu, osmá dílem ve stylu Agathy Christie. Ostatně právě sedmá série se mi oproti názoru jiných recenzentů díky originální kriminální zápletce, jakož i originalitě svého celkového tématu, kdy se Morse coby veliký milovník opery sám nechtěně stává aktérem v jednom tragickém kusu tohoto hudebně-divadelního žánru, přičemž závěrečné spuštění opony v třetím díle i Morseova vlastní slova spolu se záběrem z konce třetího dílu v úvodu dílu prvního dokládají, že tato ucelená koncepce byla zamýšlena od počátku, zdá jako jedna z nejlepších. Kromě toho, že návštěva Benátek, které mám prochozené po více než deseti návštěvách skrz naskrz (včetně hřbitova na l´Isola di San Michele, kde se odehrávají poslední minuty), byla pro mne osobně příjemná. Ale to platí i pro Oxford a jeho koleje a vesničku v Cotswolds z první a čtvrté řady, které se mi kdysi rovněž poštěstilo navštívit. Žánrově zajímavé jsou též některé další díly jako S2E2 (hororově duchařský), S3E1 (à la Velký Gatsby), S5E5 (špionážní). S3E3, ač poněkud neuvěřitelný, jako by byl pro změnu inspirován historkou o bestii z Gévaudan, která filmaře láká opakovaně (Ostatně zmíněná inspirace byla využita o poznání dramatičtěji v seriálu Nicolas le Floch). Zajímavé jsou konečně i některé detaily, jimiž se tvůrci snaží propojit jednotlivé díly mezi sebou jako hudební hit skupiny z S4E2 použitý v 7. řadě a později 9. coby hudba pouštěná z rádia v obchodním domě, deska zavražděného v S5E2 obsahující stejně jako Morseova ukradená deska nahrávku pěvkyně Rosalindy Callowayové z dílu prvního, plakát modelky z jednoho dílu v dílu dalším, knihy o Jolliphantovi, Richardsonův a Burridgeův obchod, zavražděný skladník v obchodě coby bývalý chovanec Blenheim Vale a jiné drobnosti, stejně jako pocta autorovi literární předlohy Colinu Dexterovi v podobě jeho osobní přítomnosti či po jeho smrti nenápadných prvků jako jeho busta na komodě, plakát s jeho jménem na policejní stanici atd., které svědčí o pečlivosti tvůrců. Jestliže tedy musím při celkovém hodnocení seriálu kvůli některým výše zmíněným vadám na kráse hvězdičku strhnout, za skutečnost, že Endeavour je natolik poutavý, že navzdory celovečerní délce lze v pohodě shlédnout tři čtyři díly na jeden zátah, aniž by se člověk nudil, a že je seriálem, k němuž se určitě budu ráda vracet, musím pro změnu hodnocení zvýšit. Tak tedy 4,5*.

Textové předloze velmi věrná adaptace, byť zde přirozeně místy došlo k menším dramaturgickým škrtům a místy pro změnu k drobnému doplnění. Obsazení je vpravdě luxusní stejně jako v případě staršího filmu. Zde mu kraluje Martin Růžek coby Rozárčin otec, pozadu nezůstávají ani Libuše Havelková jako Jedličková, Petr Štěpánek (Antonín Jedlička), Vlasta Matulová (tetička Šestáková), Soběslav Sejk (vilný koňař Podleský), Bohouš Záhorský či Radovan Lukavský (Kolínští, otec a syn). Zuzana Šavrdová sice možná není výrazně krásná, ale do role hodné a obětavé Rozárky mi rozhodně pasuje lépe než Lída Baarová ve starší adaptaci a zhostila se jí naprosto přesvědčivě. Poněkud tedy nechápu některé zdejší komentáře ohledně prý neslavného natočení a necitlivého zpracování klasiky. Jediný větší rozdíl je závěrečné odstěhování se kamsi za Prahu místo do Ameriky jako v textu hry, které sice nejspíš odpovídá době vzniku filmového záznamu, ale osobně ho kvituji s povděkem, neboť opuštění rodné hroudy a doživotní nucený pobyt za velkou louží bych za happyend nepovažovala. Stejně tak pokud se hodlám dívat na televizní inscenaci divadelní hry, tak přece očekávám divadelní kulisy. Ty jsou ostatně zdařilé; zatímco vesnička je více divadelní, interiéry působí realističtěji. K tomu všemu pěkná Fišerova hudba. Celkově je pak tento filmeček doslova pohlazením pro duši. Osobně tedy mohu doporučit tuto adaptaci pro první seznámení se s Tylovou hrou lidem, kteří ji nečetli ani neviděli. Zároveň jsem Františku Filipovi vděčná za natočení této inscenace, díky níž máme i my později narození to štěstí ji shlédnout v mistrovském provedení tehdejších bardů Národního divadla. Jednoznačně plný počet.

Základní příběh je totožný, avšak detailněji rozvinutý. Ač původní povídka je rovněž dobrá a poněkud mi zde tentokrát chyběl samolibý Lestrade vyskytující se v předloze, tak ani Hawkins není špatný a zasazení děje do období Vánoc místo srpnového žáru dodává filmu mrazivější nádech. Zároveň umožnilo snímek doplnit také některými humornějšími prvky a vánoční atmosférou v podobě shánění dárků, zdobení Baker Street a Holmese a Watsona na vánočním večírku ve Scotland Yardu, kteréžto momenty byly milé a snesla bych je i delší. Zbytek je ovšem přece jen poněkud depresivní a právě pro toto celkové ladění nepatří tento poslední díl k mým nejoblíbenějším. Závěr s Holmesovými slovy o významu života a smyslu světa, kterými se s rolí i diváky pár měsíců přes svou smrtí loučí Jeremy Brett, je působivý. Přesto se domnívám, že byl-li konec série vzhledem k hercově zhoršujícímu se stavu takto naplánován, měl být seriál ukončen pietněji zpracovanou povídkou Tři Garridebové, a sice z důvodu, který uvádím u dílu Mazarinův drahokam i svého celkového hodnocení tohoto seriálu. Co dodat? Herecké výkony byly opět velmi dobré a výborné bylo i typové obsazení jednotlivých aktérů, zcela v souladu s originálem. Nesmyslné pokusy s kamerou znovu zmizely, zaplaťpánbůh. Není v podstatě co vytknout, tudíž ráda (a k vlastní lítosti naposledy) uděluji nejvyšší hodnocení.

Základní příběh opět zůstal zachován včetně dialogů, byť si lze všimnout i některých nepodstatných rozdílů oproti předloze (př. značka novin, jméno inspektora, rvačka na střeše pro zvýšení akce aj.). Největším, avšak pozitivním, odklonem od předlohy je jednak to, že Holmes odhalí totožnost nájemníka dříve, snaží se dámu přesvědčit ke spolupráci a s policií a Pinkertonem se nepotká náhodně až téměř v závěru, jednak celá linie vážící se k panu Fermanimu, která zvyšuje drama. Vidět Holmese na konci plakat je smutné. A konečně zase jednou normální kamera (Jen Bůh ví, proč si s ní v sedmé sérii někdy hrají a jindy ne.) a je to hned znát. Jen nechápu, proč byla ze světelné signalizace vypuštěna italština a znamení svíčkou zde nemají přesný význam, a proč lezl Holmes po střechách, když střechu nakonec nikdo nehlídal. Možná mi něco uniká. V každém případě ovšem zase velmi dobrý díl, dobře obsazený, dobře zahraný. Maximální hodnocení.

Případ, kdy je hlavním detektivovým úkolem mazaného pachatele nikoli dopadnout, nýbrž usvědčit. A nebyl by to Sherlock Holmes, aby opět něco nevymyslel. Sama povídka začíná až v okamžiku, kdy Holmesova nešťastná bytná volá doktora Watsona k umírajícímu detektivovi, takže tvůrci byli nuceni přidat začátek se smrtí Viktora Savage, o jehož osudu se pouze stručně hovoří, aby měl film vůbec nějaký začátek, vývoj a konec, a pokryl padesát minut místo pouhých čtrnácti, jak by tomu bylo, kdyby tak neučinili. Zároveň konečně opustili nepatřičné hrátky s kamerou, které provázely předchozí tři čtyři díly série, i nadbytečné užití hudby a místy patetický styl Domu U Tří štítů. Hlavní padouch sice neodpovídá knižnímu popisu, ale na zločince se hodí skvěle. Zbytek obsazení je rovněž dobrý, výkony přesvědčivé. Maskování nemocného Holmese je výborné, vypadal jako zombie. V civilu to s ním zase tak strašné není, jak píší ostatní recenzenti. Ač je rozdíl při porovnání s prvními díly značný díky nadváze v důsledku Brettovy léčby maniodepresivity, která mu přidává na věku, je to stále tentýž Holmes, a vzhledem k beztak přeházené chronologii jeho případů v tomto seriálu není problém tyto poslední díly prostě brát jako problémy, které řešil na sklonku kariéry (Poslední případ Holmes v knize vyřešil, tuším, v šedesáti letech.). Sledovat jej tedy není nikterak ,, hrozné“, to by bylo, kdyby se jeho nemoc projevovala i na jeho výkonu, což se v žádném případě neděje. Ostatně je to také do jisté míry záležitost kamery a nasvícení, které mohou pomoci stejně jako mnohé zhoršit, jak je vidět z následujícího dílu Zlatý skřipec, kdy v mnoha záběrech vypadá Brett o poznání lépe a místy mu to dokonce i sluší téměř jako ve starších dílech. A pak, mám dojem, že co bylo Holmesovi ubráno na mladistvém šarmu, jako by mu bylo pro změnu přidáno na lidskosti, což oceňuji. Prostředí je opět krásné, tentokrát nahlédneme i do londýnského špitálu, přidaná scéna s dr. Fischerem přesně zapadá na své místo a po dlouhé době se zde díky scénáristovi dočkáme též ,, irregulars“. Když k tomu přičteme ještě závěrečnou tečku paní Hudsonové a až lehce dojemný závěr (Scény Holmese s dětmi jsou v tomto seriálu vždy milé a laskavé.), dostaneme další perfektní a pietně zpracovaný díl zasluhující jednoznačně maximální hodnocení. Co mě ovšem dostává, je, jak Holmes s Watsonem opakovaně bez zaváhání opouštějí místnosti, kde hoří oheň, bublají všemožné chemikálie apod. Div, že Baker Street ještě nevyletěla do povětří. Jeden se neubrání soucitu s ubohou Mrs. Hudson, v tomto díle dvojnásob.

Možný SPOILER: Kdo očekává klasický holmesovský případ s množstvím dedukce a závěrečným odhalením pachatele, bude zklamán. Rovněž celkový styl vyprávění je od krátkých dílů seriálu poněkud odlišný. Navíc Holmes je tentokrát místy až příliš podrážděný kvůli nanejvýš odpornému a nepolapitelnému protivníkovi a případu, v němž nemůže v podstatě vůbec uplatnit svůj mozek. Případ, který se nakonec vyřeší vlastně sám, a na nějž detektiv nebude hrdý. To vše možná činí z tohoto dílu u řady diváků jeden z méně oblíbených. Osobně také dávám přednost jiným dílům. Nicméně po přečtení originálu je třeba říci, že se jeho převedení na plátno scénárista zhostil velmi dobře. Už povídka sama je totiž netypického ražení a založena na banálním příběhu, přičemž začíná až od prostředka případu, a sice návštěvou pana Milvertona pozvaného Holmesem poté, co jej najala lady Blackwellová. Následuje Holmesovo rozhodnutí vyloupit dům a rychlý konec zcela shodný se snímkem. Při otrockém dodržení textu by to patrně nestačilo ani na půl hodiny. Scénárista tedy podstatně rozšířil děj o dřívější události jako zrušený sňatek ctihodné Charlotty Milesové či smrt význačného politika, které byly v původním textu zmíněny jen jednou větou, načež domyslel i některé další vedlejší postavy a ve snaze o větší propojení příběhu učinil z manželky onoho politika příbuznou lady Evy, místo toho, aby byla jako v povídce pachatelkou žena zcela neznámá. Zároveň se pokusil umožnit Sherlockovi použít svůj důvtip alespoň minimálně jeho najmutím od jiné Milvertonovy oběti a pátráním po oběti příští i odlákáním vyděrače mimo dům pozvánkou na ples. Holmesovy pletky se služebnou Agathou odpovídají textu, byť zde byly zmíněny jen stručně, a záležitost polibku, který by bylo možno na jeho základě beztak předpokládat, je invencí tvůrců filmu. Romantika předstíraná pro vyřešení případu, avšak ne zcela prosta menších emočních následků pro detektiva a jeho svědomí, přičemž následující scéna v Baker Street, kdy Holmes oznamuje flegmatickému Watsonovi své zasnoubení, je dokonalá. Z hlediska příběhu tedy nejde o žádné znásilnění předlohy, ale dokonce spíše o vylepšení. V konečném důsledku tak lze snímku v podstatě vytknout pouze místy nevhodnou kameru v podobě množství záběrů z přílišné blízkosti a ještě z půlky přes hlavu dalšího herce a záběrů příliš tmavých či přes sklo, poněkud dlouhou stopáž (ač ona hodina a 40 minut uteče divákovi rychleji), dva tři lehce nelogické detaily a možná zbytečnou závěrečnou scénu s koupí busty, jíž byla nahrazena scéna, v níž Lestrade zve Holmese k vyšetřování Milvertonovy smrti. Ke kladům naopak patří tradičně dobrý výběr vedlejších postav v čele se špičkovým Milvertonem, věrohodné výkony a pěkné lokace. Jinak jde o díl spíše smutný a poněkud melancholický, který se však stále přidržuje atmosféry seriálu alespoň několika vtipnými momenty. Kromě toho se dozvíme, že Holmes se vyzná v čištění kanalizace, Watson ve společenských tancích, a že hitem letošní sezóny budou klobouky.