rozum i cit

Nejlépe hodnocené zpracování, ač rozhodně nejde o nejlepší adaptaci, jak zde mnozí nadšeně tvrdí. Níže vysvětlím proč, přičemž půjde tak trochu o spoiler, ale vzhledem k tomu, jak notoricky známá kniha sira A. C. Doyla alespoň v hrubých obrysech je, věřím, že to tentokrát nevadí. Zároveň srovnám tento snímek s některými jinými adaptacemi, zejména s adaptací z roku 1988 s Jeremy Brettem, která je adaptací předloze nejvěrnější (bereme-li v potaz jak dějový obsah předlohy, tak i atmosféru a chování jednotlivých postav včetně výběru Holmese, čímž překonává jinak dějově velmi věrnou verzi ruskou), a částečně se slavnými filmovými zpracováními z let 1939 a 1959 s Peterem Cushingem a Basilem Rathbonem. Pokud jde o výběr hlavních postav, Richardson má na rozdíl od Cushinga dostatečně veliké charisma na to, aby nezanikl uprostřed jiných herců. Zároveň podává příjemný výkon, ale jeho Holmes je až příliš usměvavý a neustále dobře naladěný, což Holmesově postavě z knih neodpovídá. Postrádám i jeho klid střídaný horečnou aktivitou a ony výraznější změny Holmesovy nálady pro něj typické. Richardsonův Holmes nepůsobí ani jako introvert, který jen málokdy ukazuje své city. Stále platí, že Jeremy Brett je nejlepší Holmes, zatímco Ian Richardson je nejlepší dr. Bell coby Holmesův předobraz ve Vražedných místech. Výběr představitele sira Henryho rovněž není špatný, čistě co do vzhledu možná v něčem odpovídá předloze více než herec v o pět let mladším snímku, jen možná působí až příliš sebevědomě. Je to každopádně jiný typ sira Henryho než ve verzi z roku ´88. Dobře obsazen byl Stapleton a sl. Stapletonová je na rozdíl od verze z roku ´88 opravdu pěkná, byť nejde o jihoamerickou krásku, ale o blondýnku (patrně v souladu s verzí z roku ´39). Je ostatně poměrně vtipné vidět Makepeaceovou v této roli. Naproti tomu dr. Mortimer je opět moc starý (ve skutečnosti byl mladým venkovským lékařem jen pár let ve své první soukromé praxi, a nikoli mužem středních let, jak špatně vydedukoval Watson z jeho hole) a Watson je opět hlupák, tentokrát ještě navíc ukoktaný a trucující (Toto stereotypní pojetí Watsona, které není založeno na knize, a jen ho od sebe filmoví tvůrci navzájem opisují, mne uráží. Srv. právě s verzí a celým seriálem s Jeremy Brettem, kde je naopak v souladu s knihou patrný vzájemný respekt a upřímné přátelství mezi oběma muži.). Dramatický úvod s Hugem Baskervillem disponuje dobrou atmosférou. Londýnské ulice vypadají jako kulisy, ale na denní blata byly využity skutečné exteriéry stejně jako ve verzi z roku ´88. Sídlo rodu Baskervillů je uvnitř pěkné, ale atmosféra je podle mého názoru více ponurá v mladší verzi. Postavou navíc je zde pan Lyons, který byl v knize pouze zmíněn jako místní buran a opilec. V souladu s předlohou umírá Mortimerův pes, ač ho zde doktor nechává nelogicky toulat se v noci po blatech. Nález ostatků kokršpaněla ve verzi z roku ´88 chybí, ale přiznám se, že vzhledem k tomu, jak byl ten pejsek roztomilý, jsem to spíše uvítala. V Richardsonově verzi ovšem postrádám Mortimerův archeologický koníček zmíněný v knize a znázorněný v mladším filmu (Ten ostatně chybí i ve verzích z let ´59 a ´39). Beryl Stapletonová údajně trpící bitím od manžela zde nemá ani modřinu, na rozdíl od závěru snímku z ´88, kde je v souladu s knihou nalezena svázaná v ložnici s množstvím podlitin. V Brettově verzi chybí oproti tomuto filmu závěrečné setkání s inspektorem Lestradem. Je však nutno říci, že by tam působilo jaksi navíc, a jeho vypuštění tak bylo příhodné. Kromě toho Lestrade v tomto snímku je arogantní a sebevědomý, při náhodném setkání Watsona s Lestradem na grimpenské poště (vloženém oproti knize navíc) jsme též svědky Watsonova despektu k Lestradovi a Lestradovy averze vůči Holmesovi, ačkoli podle knihy byli v tuto dobu již vzájemně se respektující přátelé a Lestrade přijel okamžitě na Holmesovo zavolání s nevyplněným zatykačem. Zde se opět jedná o staré známé opisování filmových tvůrců jeden od druhého. Obecně lze říci, že nešvar filmařského opisování bez ohledu na předlohu se obvykle neustálým opakováním divákům často vryje do paměti natolik, že jej začnou pokládat za věrný detail z knihy. Ocenění naopak zaslouží počáteční scéna sledování podezřelé drožky a vtipná scéna s drožkářem, která mi ve verzi z ´88 chybí, jelikož bych velmi ráda viděla jeho výraz v danou chvíli. Hudba v závěru snímku je až příliš romantická, verze s Brettem naproti tomu disponuje celkově skvělým hudebním doprovodem. Film končí na rozdíl od knihy milostným happyendem. V mladší verzi je tato možnost hereckým výrazem představitelů sice naznačena, ovšem pouze jemně, aniž by vylučovala jiný závěr shodný s textem románu. Bohužel výše zmíněné chybné pojetí Lestrada není jedinou odchylkou od předlohy. Jedna nebo dvě níže uvedené jsou možná zanedbatelné, řada zdejších nesmyslů je ale povahy zásadní: 1) Sir Henry se nechce usadit v Británii (bylo tomu přesně naopak, dokonce plánoval rozsáhlé stavební úpravy sídla), 2) střelba na sira Henryho na londýnské ulici (hloupost odporující vrahovu plánu, navíc bez opory v knize, zřejmě kopie scény z filmu z roku ´39), 3) Holmes jako vandrák otravující Watsona (Holmes se společnosti naopak stranil, aby o jeho pobytu na blatech nikdo včetně Watsona neměl tušení, ad2)), 4) sir Charles umírá roztrhán psem kdesi v zimní zahradě (zemřel poblíž domu na infarkt vyvolaný děsem, což byl pachatelův plán, aby jeho smrt vypadala přirozeně; v té době dle Holmese totiž možná ještě nevěděl o dalším Baskervillovi), 5) nález lístku od Laury za přítomnosti sira Henryho (jiný kontext, o shořelém dopise od ní je v knize informuje Barrymore až dodatečně, aby se odvděčil za to, že sir Henry s Watsonem neinformují policii o Seldenově pobytu na blatech), 6) Holmes věštící sl. Stapletonové z ruky (ad 3), 7) Holmes svědek Seldenovy smrti (Holmes viděl psa poprvé až při útoku na sira Henryho a byl jeho zjevem natolik šokován, že nevystřelil včas. Zde navíc okamžitě (a nikoli až na konci po zabití psa) zjistí, že jde o fosfor. Ve skutečnosti s Watsonem Seldena pouze slyšeli křičet, posléze nalezli jeho tělo a v první chvíli se lekli, že jde o Henryho.), 8) Laura má poměr se sirem Charlesem a na schůzku nešla, protože se vrátil její opilý manžel (měla poměr se Stapletonem, který jí sliboval manželství a přiměl napsat onen vzkaz, aby ji později od schůzky odradil.), 9) Holmes odhalí Seldenovu identitu (odhalí ji Watson se sirem Henrym), 10) sl. Stapletonová na projížďce hned zkraje varuje sira Henryho (varovala Watsona v domnění, že jde o sira Henryho, až později se snažila přimět k odjezdu i samotného Henryho při jejich tajné schůzce na blatech), 11) romantická vyjížďka sira Henryho a sl. Stapletonové na koních (stejně jako ve verzi z roku ´39, ad 10)), 12) Watson najde Holmesovu skrýš vlastně náhodou (našel ji za pomoci dalekohledu Lauřina otce pana Franklanda, který se domníval, že jde o Seldenův úkryt.), 13) rvačka s Lauřiným manželem, vražda Laury v posteli a zatčení jejího manžela (Laura nezemřela, naopak ji Holmes s Watsonem těsně před vyvrcholením případu navštívili, aby doplnili poslední dílky skládačky, naklonili si ji přitom na svou stranu sdělením, že je Stapleton ženatý.), 14) Holmes napadený psem a pes zastřelený Watsonem (pes proběhl okolo nich, zabil ho nakonec pěti výstřely Holmes.), 15) Stapleton střílející po Holmesovi a své ženě (Stapleton sledoval psa, aby se ujistil, že je sir Henry mrtvý, a když zjistil, že prohrál, vypařil se. Holmes s Watsonem pak zamířili do jeho domu, kde osvobodili jeho svázanou ženu.), 16) Holmes pronásledující Stapletona v noci nesmyslně do blat, aniž by znal cestu (Kromě toho, že to opět odporuje knize, tak Holmes nebyl idiot ani blázen a takovou blbost by neudělal, když i ve dne to bylo životu nebezpečné, natož v noci za husté mlhy, která se stala osudnou i Stapletonovi znalému cesty.), 17) Holmes snažící se zachránit Stapletona (ad 16, navíc tato scéna je zbytečně dlouhá), 18) Sir Henry se vrací domů na koni místo pěšky (sir Henry posloužil jako návnada, přičemž mu Holmes nařídil, aby se vracel sám pěšky. Holmes s Watsonem zároveň předstírali, že odjeli zpět do Londýna.) atd. Všechny výše uvedené nesmysly jsou naopak správně ve filmu z ´88, jehož odklon od předlohy se projevuje jen ve vesměs zcela nepodstatných drobnostech, daných navíc obvykle pouze nutným krácením pro zvýšení spádu snímku. Suma sumarum atmosféra verze Psa baskervillského s Richardsonem je slušná, film je pořád relativně dost blízko předloze oproti některým jiným verzím (zejména oproti verzi s Cushingem, která je téměř urážkou Doylova díla), ale ve výsledku je množství odlišností oproti předloze překopávajích místy děj, smysl i vztahy mezi postavami příliš vysoké, a rozhodně tak nelze hovořit o věrné adaptaci či pouze nějakých decentních úpravách děje. V některých případech jde totiž o scény klíčové. Zvláště ke konci se rozdíly už kupí natolik, že jsem si musela spravit chuť právě verzí z roku ´88, která zde má překvapivě pouze 74 procent, zatímco tři nejslavnější, avšak horší verze (tato a verze z let ´39 a ´59) jsou hodnoceny výše, což asi nelze vysvětlit jinak než tím, že recenzenti očekávají primárně horor, nečetli knihu, či prostě hodnotí ze sentimentality. Snímek z ´88 přitom oproti nim disponuje i jemným humorem v podobě přidané scény s Holmesovým kuchařským uměním, pěknými okamžiky jeho soucitu s Laurou i zbitou Beryl, daleko větší celkovou ponurostí i větší dramatičností (neplést si drama s akčním pobíháním): už jen to, jak Brett coby Holmes odpoví na otázku, zda pes opravdu existuje, je silné. Nicméně díky filmovým kvalitám snímku, vcelku dobrému výběru některých herců a jejich uvěřitelným výkonům není výsledný dojem nakonec nikterak špatný, a tak lze říci, že toto filmové zpracování s Ianem Richardsonem je ze čtyř zmíněných západních verzí (´39,´59,´83,´88) druhou nejlepší. Kvalit o pět let mladší adaptace však rozhodně nedosahuje.

Nebudu tentokrát hodnotit hvězdičkami. Nebylo by to fér, neboť jsem neshlédla celé představení až do konce (viděno ze záznamu). Viděla jsem nicméně dost na to, abych si mohla dovolit komentář. Důvodem mého přepnutí na jiný kanál bylo popravdě to, že na mne působilo dosti hloupě a afektovaně a nedokázala jsem se do něj ponořit. A to mám parodie, tedy pouze ty inteligentní, ráda a snesu ji i v případě nejslavnějšího detektiva, na rozdíl od některých nepovedených a vážně míněných adaptací Doylova díla. Přesto očekávám alespoň minimální spojitost s předlohou. Scénář vycházející velmi volně z románu Pes baskervillský a povídky Ďáblovo kopyto byl ,, obohacen" o celou řadu dalších prvků a drobných dějových linek. Rodenův Holmes je tu opět představen v duchu obvyklého klišé jako fetující magor, přičemž scény s jeho šňupáním kokainu, kterých bylo nadbytek a měly zřejmě sloužit jako humorný prvek, mi nepřišly vtipné ani trochu, ale působily na mne spíše trapně (Kromě toho, že vlastně ani nejsou v souladu s předlohou, neboť Holmes jednak kokain užíval v době, kdy neměl žádný případ, aby tím nahradil nedostatečnou stimulaci svého mozku, jednak ho nešňupal, ale píchal si jeho sedmiprocentní roztok.). A podobně mimo charaktery původních postav se ostatně pohybují i představitelé ostatních hereckých partů. Distingovaný a suchý anglický humor se tentokrát, bohužel, nekoná. (Zde se nabízí srovnání s Audiencí pro královnu ve Stavovském divadle, kde scénárista skvěle vybalancovává situační i slovní humor a herci v čele s Ivou Janžurovou, Igorem Barešem či Janem Hartlem jej dokáží svým výkonem výtečně vypointovat.) Většině herců jsem navíc tak nějak nedokázala jejich role uvěřit. Ocenit lze nicméně poctivou a jistě i nákladnou kostýmní a též scénografickou stránku věci. Z mého pohledu i přes pár dobrých vtipů je Pes baskervillský představením vezoucím se na vlně současného laciného humoru a celkově promarněnou příležitostí. Po Lakomci s Bolkem Polívkou, který byl přece jen lepší a kterého jsem alespoň shlédla do konce, Vojně a míru v ABC, u níž jsem většinu času trpěla, a Listopadu tamtéž, při němž jsem se díky množství zbytečných vulgarismů a hloupému závěru také často cítila trapně a odcházela z něj navzdory výbornému výkonu Michala Dlouhého se silně smíšenými pocity, jde tak o další počin, který mne nezaujal. Vzpomínám si, že amatérská scénka s Sherlockem Holmesem v Policejním muzeu v rámci Muzejní noci před několika lety mne potěšila a pobavila více než toto profesionální vystoupení, což je poněkud smutné.

Jedno z nejlépe hodnocených zpracování Psa Baskervillského, což má své opodstatnění zejména ve skutečnosti, že se film velice detailně drží obsahu knihy, však na to má také nejdelší stopáž. Jde patrně v tomto směru o textově nejpřesnější verzi, ovšem kámen úrazu spočívá v nevhodném výběru některých herců včetně samotného Holmese, takže nakonec tento snímek za snímkem z roku 1988 s Jeremy Brettem pokulhává. Livanov se zkrátka na roli Holmese nehodí, byť v rámci svých možností podává uvěřitelný výkon. Jeho Holmes je však příliš uvážlivý, unavený, chybí mu energie, je zkrátka tak klidný, až je nudný. Opět postrádám Holmesovu energii a její střídání. Naproti tomu Watson byl typově trefou do černého, dokonce bych řekla, že jde po Burkovi s Hardwickem možná o třetího nejlepšího Watsona. Místy navíc podává docela slušný výkon, stejně jako Stapleton, který byl rovněž dobře zvolen. Z výběru ostatních herců lze ještě ocenit představitele doktora Mortimera, který je konečně v souladu s knihou mladý (ostatně stejně jako ve verzi z roku 1988), jakkoli jeho vysmátý vstup, který je v první chvíli osvěžující, později při střídání s prázdně zasmušilými okamžiky způsobuje, že doktor působí trochu slaboduše. Naštěstí to neplatí pro celý film. Laura Lyonsová není špatná. Sice se tváří ve svém budoáru s asijským vybavení zkraje až příliš jízlivě a ironicky, nicméně dovede posléze změnit výraz, jen možná méně než představitelka ve verzi z roku 1988, která mi nakonec sedí více, ač typově neodpovídá. Beryl Stapletonová je sice pěkná, ale opět modrooká a světlovlasá, a podle mého mínění ve srovnání s předlohou málo vyděšená. Barrymore ujde. Zbytek je vcelku tragédie: Pan Frankland je postava prazvláštní a podle mého názoru typově neodpovídá, vypadá jako bezdomovec a podobně vyhlíží i jeho domek, který měl být větším domem s věží, a ne chajdou na kraji lesa. Stařec je sice zapšklý dostatečně, ale divákovi je zatežko věřit, že by měl při své zchátralosti vůbec energii na všechny ty malicherné soudní procesy. V tomto směru je představitel ve verzi z roku 1988 jednoznačně lepší. Paní Barrymorová je úplně divná a poněkud afektovaná. A sir Henry je postava zcela mimo-nesoustředěný a nižším intelektem oplývající alkoholik s chováním neukázněného děcka, který očividně leze Holmesovi na nervy. (Vzhledově odpovídal knižní předloze asi nejvíce ve filmu s Ianem Richarsonem z roku 1983, ale výkonem mi osobně více seděla rozpačitá verze Henryho z roku 1988 s Jeremy Brettem, byť oba představitelé jsou stejně dobří.) Co se exteriérů týká, jsou pochopitelně ruské, což lze tvůrcům asi stěží vyčítat. Scény ve městě tak působí málo anglicky, podobně jako v našem Dobrodružství kriminalistiky. Baskerville Hall je pak zvenku málo zajímavé anglické sídlo. Pokud jde o přírodní scenérie, je tu dostatečně mlhavě a sychravo a bažiny se tu též najdou, byť celek vypadá spíše jako ruská tajga. Ovšem zbytek blat či kopců v nich je tvořen prapodivnými haldami suti. Možná, že kdyby byl film černobílý, částečně by se tento nedostatek ztratil. Interiéry sídla Baskervillů jsou prosté, ale vzhledem k tomu, že tu měla být nejstarší, možná ještě středověká část domu, mi absence novogotického vybavení nikterak nepřekážela. Některé záběry interiérů i exteriérů přitom měly potenciál alespoň částečně anglicky působit, takže podle mého názoru to pouze chtělo schopného střihače a kameramana s větším citem. Ostatně právě střih a podle mého názoru i režie jsou největším problémem snímku a projevují se absolutně fádním a nudným, místy až rozpačitým pojetím, a to i co do hereckých výkonů. Vše je vyprávěno jako pohádka, chybí jakékoli napětí, většina postav (s výjimkou výše zmíněných střelených výkonů) jako by text pouze odříkávala (viděno v ruském originále), a to i v dramatických místech, např. i ve chvíli, kdy dr. Watson a sir Henry slyší v noci na blatech psa. Watson se sice tváří trochu vyděšeně, ale ve výsledku si o tom oba povídají ve stylu ,, Dnes jsem měl k obědu kuře s rýží.“ K tomu pár prázdných scén, kdy to herecky skřípe (např. dlouhé mlčení s pohledem do stolu), a které působí, jako kdyby herci najednou zapomněli text. Téměř to vypadá, jako by mdlost projevu byla cílená, aby vyjádřila režisérovu mylnou představu o britské rezervovanosti. Snímek možná postrádá i šikovného dramaturga, protože zatímco ve verzi z roku 1988 byl děj vhodně zkrácen pomocí Watsonových dopisů, jak je tomu v knize, a některé návštěvy redukovány na jednu, zde si divák vše několikrát poctivě odšlape spolu s Watsonem. Výsledkem všeho zmíněného je nuda, kdy má člověk chuť film neustále posouvat kupředu. Nakonec bych tedy byla raději, kdyby onou luxusně dlouhou stopáží disponovala verze s Brettem, která mi vždy rychle uteče, a na jehož Holmese bych se 2,5 hodiny dokázala klidně v kuse dívat. Celek pak doráží totálně nevhodná hudba (použitá často i v místech, kde by být neměla, nebo měla být jiná), střídající táhlou melancholickou až pohádkovou melodii s flétnou připomínající peruánské motivy s rytmickou hudbou ve stylu amerického country a melodií triumfální hodící se spíše k slavnostnímu vstupu na banket u královny Viktorie než k úvodu v Holmesově bytě. Pozitivem snímku je tentokrát pes natřený fosforem stejně jako v britské verzi z roku 1988, kterýžto prvek nepochopitelně chyběl ve verzi s Cushingem. Osobně bych tedy vyměnila střihače, režiséra, tři čtyři herce včetně představitele hlavního hrdiny, najala pořádného dramaturga, a mohl to být výborný film. Za daných okolností však i nadále zůstává nejlepší a knize nejvěrnější adaptací verze s Jeremy Brettem, protože nesedí jen po stránce dějové, ale překonává tento film i v ostatních podstatných bodech.