rozum i cit

Vzpomínám si, jak před pár lety poslala naše známá před návratem za moře svého manžela, který trpěl stařeckou demencí, na nákup pro dvě věci: kávu a rohlíky. Když se vrátil, přinesl opravdu dvě věci: plnou tašku párků a deset kilo brambor, a ona pak chodila po domě a rozdávala to sousedům, protože do letadla by ji s tím nevzali. Bylo to tragické a komické zároveň. A přesně takový je i tento film: smutný, dojemný a humorný současně. Tak jako život sám. Tři skvělé herecké výkony: obou Jiřin a pana Divokého.

Velmi zdařilý a historicky přesný snímek, kterému dávám 5 hvězdiček. Nemohu souhlasit ovšem s tím, že jde pouze o faktografické vylíčení bez hlubšího vykreslení jednotlivých charakterů. Zvláště trojice Desmoulins, Danton, Robespierre byla snadno uvěřitelná. Na rozdíl od hodin dějepisu si zde člověk uvědomí, jak i lidé s původně ušlechtilými myšlenkami jsou posléze strženi vírem událostí, které už nelze zastavit. Vypočítavý Danton, který si však nakonec dokáže udržet chladnou hlavu a odejít ze scény s hrdostí, a který by dle vlastních slov raději rybařil, než vedl revoluci. Dokonce ani Robespierra v tomto snímku nelze chápat tradičně jako monstrum, nýbrž jako člověka s vlastním ideálem, roztrpčeného tím, že ho lidé ochotně nepřijali, a snažícího se jim jej tak vnutit silou za každou cenu. Jak byl stále více odtržen od reality a blížil se hranici šílenství, bylo mi ho docela líto, o to více, že ne vše padá na jeho hlavu, ale i na Saint-Justa a mnoho jiných. Andrzej Seweryn dle mého mínění odvedl skvělou práci. Ať již tito lidé byli ve skutečnosti jacíkoli, je příjemné vidět je nejen jako postavy v učebnici, ale konečně také jako lidi, jimiž přece byli. Celkově pěkná ukázka toho, jak to dopadá, když si lidé myslí, že mohou zlepšit svět pouhou změnou politického zřízení, aniž by pochopili, že to lze učinit pouze dílčí každodenní prací na vlastním charakteru každého jednotlivce. Ostatně pohleďme na nás dvacet let poté.

Nechme stranou skutečnou váhu copu Zlatovlasé panny, to by byl problém i v řadě jiných pohádek. Konec konců je asi kouzelný, když se jeho váha v průběhu mění. Dejme stranou i některé logické otázky, jako např. proč pouhé uzamčení dveří může uvrhnout někoho do věčného prokletí, fakt, že plaz by pod zem musel stáhnout prakticky každého se zlatým šperkem, když má tuto moc nad celým světem, nebo ostrov, který se jako z udělání vynoří zrovna v daný den, protože tyto problémy děti patrně trápit nebudou. Dejme stranou i nedostatečný pocit satisfakce díky nepotrestání plaza a mé osobní pochybnosti o tom, že šťastným koncem je život v jakési kouzelné krajině pod jezerem zřejmě bez ostatních lidí (a co budou jednou dělat jejich děti?). Pominu i to, že Veronika Freimanová by byla podle mého názoru lepší volba než Dana Morávková, ač jí to sluší. Problém této pohádky podle mě tkví spíše v malé propracovanosti charakterů postav. Plaz je jen zlý a hamižný, Zlatovlasá panna jen plačící figura, Ajlip prostě jen silný lovec, ale nějaký opravdový charakter je v jeho případě naznačen zatraceně málo (snad jen v té záchraně výra tkví nějaký ten klad, ovšem ve vztahu k Sadiq se pro změnu projeví spíše negativně). Navíc ona veliká láska je založena v podstatě jen na asi desetivteřinovém pohledu na neznámé děvče na břehu jezera, takže není divu, že nevydrží. Poněkud zde zamrzí nevyužitý motiv nůžek, které by ostatně mohly posloužit k ověření skutečné Ajlipovy motivace a vztahu k dotyčné dívce. Jedinou zajímavou a charakterní postavou je tak ve skutečnosti samotný Fubu představovaný výborným Štěpánkem (kterému to navíc v tom peří a kožešinách, či co to měl na sobě, i docela sluší), jemuž jde, jak se zdá, primárně o pomoc jeho nešťastné neteři, a Ajlip, který mu zachránil život, se k tomu jako jediný jakž takž hodí. A vlastně Fubuův smutný osud nakonec diváka zajímá více než ústřední pár. Pochválit lze také Přeučila v roli plaza. Na rozdíl od většiny pohádek, které jsou rozšířeny o dvojku, ač nemají na co navázat, by tu byl i značný prostor pro pokračování. Průměrná studiová pohádka, která neoplývá příliš barvitým dějem, na druhou stranu nepatří v této kategorii ani k nejhorším. Oceňuji ovšem, že na mne z ní, patrně díky kostýmům a melancholickému ladění, tak nějak dýchla atmosféra východních pohádek a ruských bylin o bohatýrech. Při zasazení příběhu do jiného než středoevropského či československého prostoru totiž věrohodnost prostředí zpravidla pokulhává, přičemž to zdaleka neplatí v rámci filmových počinů pouze pro pohádkovou tvorbu. Za to tedy udílím zlatý vlas navíc. 2,5*

Místo: Tokyo, Prostředí: čínská a japonská mafie, Hlavní hrdinové: malá, leč chytrá ryba v podobě Takeshiho Kaneshiry (kterému to zde vskutku sluší, fanynky z internetové diskuze nelhaly:) a tajemná a poněkud nedůvěryhodná žena, Námět: válka gangsterů a vášeň. Filmu nechybí akce, napětí a místy až erotické dusno. Ke konci jsem se sice trochu ztrácela v jednotlivých mafiánech, což je dáno jejich množstvím, čínskými jmény postav a japonskými názvy čtvrtí, anglickými titulky a zvraty, kdy téměř až do konce není zcela jasné, kdo s kým vlastně ,,peče". Protože však v mém srdci film neprobudil ty nejčistší city (což lze ale u podobných akčních filmů očekávat jen zřídka) jako jiné snímky, dávám tři hvězdičky, byť by si možná, možná zasloužil hodnocení o něco málo vyšší, neboť v rámci žánru jde o slušný počin.

OBSAHUJE SPOILERY Netradiční příběh s pohádkovým až takřka antickým námětem osudu. Postava sudičky v podání Jany Plodkové přehnaná do úmyslné teatrálnosti mi sice úplně nesedla, nicméně postupně jsem si zvykla. Uměla bych si představit jiné, umírněnější a tradičnější podání, ale nakonec kdoví, zda by se k celkovému charakteru snímku hodilo lépe. Být hlavním hrdinou, rozhodně bych ovšem s takovou pochybnou osobou nikam nešla. Také bych pokládala za lepší a výchovnější, kdyby hlavní hrdina muži v kleci pomohl pouze z vlastní dobroty a vůle, než aby ho k tomu někdo přistrčil. To je ale v podstatě jediná výtka, kterou k filmu mám. Hlavním hrdinům jsem věřila, ač nebyli příliš výrazní. Duo mužských sudiček působilo vcelku příjemně a místy i lehce vtipně. Viktor Preiss v roli lakomce, kterého touha po majetku přiměje ujmout se neznámého sirotka, a strach z vlastní smrti ho pak dožene až téměř k pokusu o vraždu, byl vynikající. Kamera pěkná a odpovídající příběhu. Co je však na Hodinářově učni nejlepší, je jeho scénáristická propracovanost. Příběh je rámován ústředním motivem času: postava hodináře obecně pracujícího s časem a výroba slunečních hodin za určitý čas; hodinky, které mají varovat před okamžikem, kdy má náš čas vypršet; časový zámek na kleci; čas, který se hrdinovi nedostává, aby mohl zachránit svou milou; naplnění sudby v pravý čas; hospoda, v níž se čas zastavil. Závěrečná pointa ukazující, že poklad, který viděl starý hodinář sudičky v lese přepočítávat a po němž celou dobu prahl a vše mu podřídil, bylo ve skutečnosti jeho vlastní nahamoněné zlato, které měl schováno někde ve slamníku, je pak naprosto skvělá. Kdo má mnoho, chce ještě víc, a svému osudu pak člověk neunikne. Mnohdy ovšem proto, že v něj natolik věří a pracuje na jeho naplnění, až k němu skutečně dojde. Tento snímek je tak pro mne jednoznačný vítěz vánočního pohádkového klání roku 2020. A i když na naši klasiku, ať již veselou či strašidelnou, už asi nikdy nedosáhneme, budou-li vánoční pohádky vypadat jako Andělé Páně, Sedmero krkavců, Vianočné želanie, Princezna a půl království, Nejlepší přítel či Hodinářův učeň, budu přesto spokojená.

Velice laskavá záležitost a pohlazení po duši, které mi zpříjemnilo jedno hodně pošmourné odpoledne. Pohádka, která má vše, co má mít: jasně charakterizované postavy, inteligentní dialogy, typově výborně zvolené protagonisty, skvělé herecké výkony, poučení, spád a překvapivou pointu na závěr. I kulisy jsou vcelku dostačující a stopáž tak akorát. Ondřej Havelka se na nekňubu hodí a v podobných rolích dodává potřebnou komičnost, proti Veronice Gajerové, které to tu opravdu sluší, rovněž nemám výhrad stejně jako vůči představitelům skřítků, Blažena Holišová je ve své obvyklé roli přesná a Petr Štěpánek svádí jako ďábel (víc než v jiných pohádkách, kde čerta opravdu hrál, až jsem ho za něj zkraje považovala) a o tu růžičku si říká způsobem, který nutí člověka přemýšlet o skrytém významu té kytky, i když je jasné, že žádný není a pohádka je zcela nevinná. Triviálnost úkolů, které musí Matěj plnit, je vysvětlena samotnou pointou, ostatně rovněž velmi milou. Drobným nedostatkem jsou tak jen některé nelogické momenty-proč vlastně Pán času potřebuje pro své kouzlo hodiny, když očividně umí čarovat i bez nich? Jinak ale plný počet. Jedna z nejhezčích studiovek, která je zde podle mého názoru dost podhodnocená.

Vzhledem k zdejšímu nízkému hodnocení jsem si od tohoto snímku mnoho neslibovala. Výsledek mne pak vcelku příjemně překvapil. Film o Josefu Hybešovi, sociálním demokratovi, který po vlastním dětství stráveném dřinou v textilní továrně zasvětil život snaze o zlepšení životních podmínek dělníků, stal se později poslancem Říšské rady a necelý rok před smrtí se přidal ke Komunistické straně. Snímek se soustředí na krátké období v roce 1884, kdy se mu ještě jako redaktorovi Dělnických listů podařilo zorganizovat stávku textilních dělníků. Ač se film v období normalizace jistě tématicky hodil, tak vlastně neobsahuje žádnou skutečnou propagandu, pouze konstatuje základní fakta ohledně Hybešovy postavy. To platí konec konců i pro jeho finanční zajištění a přístup k penězům, který vedl mnohem později k rozvodu s jeho ženou. Pouze jeho známost s továrníkem Ulrichem je, jak alespoň soudím, patrně fabulací ve snaze o dosažení silnějšího dramatického efektu. Snad jen ten Marxův portrét v redakci si mohli tvůrci odpustit, ale možná to byla povinná úlitba. Atmosféra strachu po sérii policejních razií a zatýkání je vykreslena dobře, už i počáteční atentát je pojat dramaticky téměř jako atentát sarajevský. Zajímavý je úvod v podobě četby z policejního spisu. Štěpánek je namaskován tak, aby byl skutečnému Josefu Hybešovi opravdu podobný, a nevidím v jeho obsazení problém. K výkonům žádného z herců rovněž nemám výhrady. Někomu možná může snímek připadat nudný, ale to je podle mě do jisté míry i současným uvyknutím diváků na neustálou akci. Pro mne byl spád i vystupňování dramatu v závěru dostatečné. Je nicméně pro dnešek velmi příznačné, že filmy jako tento jsou často házeny do odpadu z důvodu osobního politického přesvědčení či neznalosti historie ze strany některých recenzentů. Pozoruji to zde na čsfd totiž opakovaně u řady filmů. Přitom existují snímky, z nichž ta propaganda opravdu stříká na všechny strany a které jsou současně tak mizerně natočené, že jsou nesledovatelné. Tento k nim podle mého názoru ale nepatří. Sociální realita dělníků v 19. stol. byla skutečně zlá, přičemž továrníkům se vyplatilo zaměstnávat i ženy a děti, neboť jim mohli dávat menší plat, což opět vedlo k zaměstnávání dalších členů rodiny, aby tato vyžila. To platí například i pro Anglii, která velmi bohatla na zpracování vlny. Pobyt v neustálém hluku pletacích strojů pak často vedl u dětí a mladistvých v dospělosti k hluchotě. Rozhodně nelze směšovat snahy lidí v 19. stol., jimž vděčíme za řadu věcí, které dnes pokládáme za samozřejmost, s pozdějším poválečným vývojem u nás či s Leninovými a Stalinovými činy, byť se tak zhusta děje. Stejně tak když se v nějakém současném filmu z předválečného či meziválečného období objeví tehdejší smetánka ve vykřičeném domě či ve varieté, nikdo neprotestuje a za propagandu to nepokládá. Je pravda, že Ulrich je pojat jako značně bezohledný a surový člověk, na druhou stranu ani jeho postava není úplně plochá a prosta nějaké motivace a jeho postoj ,, Musím splatit směnky u banky, jinak přijdu o vše.“ a ,, Celý život jsem dřel, tak teď, když konečně něco mám, si to nenechám nikým vzít, a už vůbec ne svým bývalým spolužákem.“ je z psychologického hlediska do jisté míry pochopitelný. Roli v jeho případě navíc hraje právě ona výše zmíněná osobní rovina. Ovšem i kdyby byla jeho postava pojata beze zbytku negativně, ničemu by to nepřekáželo. Je totiž iluzorní se domnívat, že bezohlední průmyslníci dnes již neexistují. Před časem jsem shlédla dokument o těžbě drahokamů na Madagaskaru, kde dělníci těžce pracují celý den a riskují život v nezajištěných jamách a leckdy měsíce nevidí vlastní rodinu, aby pak od majitele dolu dostalo 15 lidí za hrst diamantů asi 20 dolarů. On je pak nechá dalšími dělníky vybrousit a prodá za mnohonásobně více. Na kameru si tento člověk ovšem nepřipadal jako obchodník s lidským neštěstím, ale jako dobrodinec. Vždyť on jim přece dává práci, bez něj by neměli vůbec žádnou, tak co. Souhlasím ovšem s tím, že život Josefa Hybeše by si zasloužil podrobnější, možná i seriálové zpracování. Byla bych ho ráda viděla v tomto obsazení, protože příběh mne zaujal a stála bych o pokračování, i když následující díly by patrně k nějakému ideologickému podbarvení už vedly. Na druhou stranu když vidím současnou produkci historických filmů, leckdy plných nepřesností či přímo ovlivněných pro změnu současným politickým zadáním, a pojatých poněkud laciným bulvárním způsobem (navíc často ještě s absencí jakékoli dobové atmosféry, chování a mluvy postav), tak si snad ani nepřeji, aby byl nyní natočen. Navíc by bylo těžké ho i obsadit, protože skvělí herci nám postupně odcházejí. Možná, že Hodina života není natolik strhující snímek, aby zasloužil plný počet, je spíše na 4 hvězdy, nicméně půl hvězdy přidám, neboť zdejších 40 % je opravdu jeho nespravedlivým podhodnocením. Pro další film na podobné téma viz Vávrova Policejní hodina s Jiřím Valou a Marií Tomášovou oplývající koloritem takřka nerudovských postaviček. A na závěr si dovolím ještě jeden kacířský názor a úvahu. Domnívám se, že podobné filmy stejně jako například Kachyňův válečný snímek Tenkrát o Vánocích by měly být o Vánocích vysílány, třebas někde na ČT2, jako alternativa k všudypřítomným pohádkám a americkým komediím. Ne proto, že se odehrávají o Vánocích či na sněhu, ale když kolem sebe rok co rok před svátky poslouchám řeči lidí o tom, kterak Vánoce nesnášejí, jak je otravuje dělat štědrovečerní večeři a péct cukroví, nakupovat dárky či jak to mají zrovna blbé v práci apod., tak si myslím, že by mnohým prospělo si připomenout, jaké to bylo, když toho lidé měli mnohem méně, mohli se o svátcích ocitnout bez střechy nad hlavou, v práci dřeli do úmoru nebo umírali pod nacistickou palbou zrovna o těch Vánocích. Zvykli jsme si mnohé mít, chceme stále víc a občas se zdá, že nám chybí vděk. A na ten bychom zapomínat neměli.

Nejsem si zcela jistá, jak tento film ohodnotit. Jeho hlavní problém, který není způsoben asi pouze režií, ale je dán už i samotným scénářem, tkví totiž v absenci nějaké úderné pointy či vtipného závěru. Prostě tak nějak uplyne, aniž by člověk věděl proč. Jako pilotní díl nějakého seriálu by dával větší smysl, ale i v takovém případě by byla zmíněná pointa potřebná. Pocit nedostatku trochu vyváží, shlédnete-li vzápětí pokračování (Bellinzonova pyramida), které nicméně končí obdobně neslaně nemastně a k tomu postrádá šmrnc jedničky. První díl je pro změnu nastavován spoustou zbytečných a otravných písniček. Na druhou stranu snímek určitě stojí za shlédnutí kvůli slovnímu humoru a výborným hereckým výkonům. Když dám stranou tradičně dobrého Záhorského a Beneše v malé roli, tak ve filmu exceluje zejména Martin Růžek coby papá Bellinzon. Petr Štěpánek nicméně nezůstává pozadu a jejich vzájemná hádka mne vážně pobavila. Navíc na dvojce je vidět, že jí absence slovní přestřelky Růžka s jeho mladým protipólem ubrala na šťávě. Tento snímek měl tedy vzhledem k vtipným dialogům a luxusnímu obsazení rozhodně větší potenciál, než jaký byl využit, což je veliká škoda. Z možné výborné komedie tak zbyla jen vtipnější bakalářská povídka. Přesto se kvůli některým scénám ráda podívám znovu. Kolega zde na csfd navrhl pouštět tento film jako ukázku špatného režijního vedení, já bych ho pro změnu pouštěla jako ukázku toho, jak dovedou výborní herci i od počátku slabší záležitost pozvednout na něco, na co se lze dívat.

Film s naprosto jednoduchým a obyčejným příběhem, vlastně bez pořádného začátku a konce (nebo alespoň pro mě přišel moc brzy, jelikož těch 100 minut mi uteklo jako voda), který přesto velmi příjemně odsýpá. Po záplavě tragických korejských konců z minulého týdne mě potěšil jeden šťastný, nejde tu o žádnou tragédii, ačkoli hlavní hrdinka si tu svou osobní před rokem prožila, jak se ostatně dovíme na konci. Film vlastně stojí na dvou hlavních postavách, průvodkyni May a jejím starém známém Dong Ha, který svou kamarádku svádí zcela nepokrytě a okatě (a to doslova, Jung Woo Sung tu vrhá takové pohledy, že se jeho fanynkám budou zřejmě podlamovat nohy), a který má celou dobu menší potíže dostat se na letiště a zbavit se svého příliš milého přítele. Chemie zde funguje, což zabírá i na diváka, navíc je to vše zabaleno do vizuálně pěkného hávu. Milovníci akčních filmů se tu ovšem žádné akce nedočkají, neboť tu jde jen o normální setkání dvou normálních lidí v normálním prostředí, normální rozhovory a normální schůzky, jaké zažíváme všichni nebo si zažít přejeme. Milá oddechovka, již je lépe sledovat ve dvou.

Viděno v angličtině. Velmi překopané Stokerovo dílo, z něhož zůstaly zachovány jen některé prvky a jména postav, což ilustruje například Jonathanův rychlý útěk z hradu, aby skončil pod dohledem dr. Sewarda v sanatoriu prof. van Helsinga, kam za ním přijedou Mina a Lucy, a v němž se léčí Renfield po návratu z Transylvánie, kde zešílel po ztrátě své dcery. I samotná Draculova smrt je pojatá odlišně. Vzhledem k relativně dlouhé stopáži, kterou měli tvůrci k dispozici, jsou takové změny překvapivé a zbytečné. Je rovněž škoda, že řada dramatických scén je často jaksi zabita jejich uchopením, patosem či zbytečným zkrácením, příležitostně i nevhodnou hudbou. Místo využití jejich potenciálu, nebo alespoň snahy o věrnost předloze či o vytvoření citových vazeb mezi postavami a postavami a divákem tak zabírají většinu filmu dlouhé nezáživné scény se zde naprosto nezajímavou postavou Renfielda. Scénář obsahuje některá nelogická místa (viz zrcadlo, Draculův útok v opeře atd.) stejně jako nerealistické prvky (např. Jonathanovo zvedání kamenného víka sarkofágu či shazování balvanů), kameru libující si v dlouhých záběrech do nehybných tváří postav a v rámci kontraproduktivní snahy o zvýšení dramatického efektu v neustálém prudkém najíždění na detail lze želbohu pochválit jen výjimečně, technické řešení a rekvizity jsou dost špatné (netopýra i vlčáky na mysli nemám, to bych jim odpustila, hromada nesmyslných pavučin stejně jako ,, uvěřitelná" krev mi vadily více). Příliš jsem nerozuměla ani smyslu dlouhé, rádoby strašidelné scény s vycpaninami, která na mne působila únavně až komicky. Umístění děje dle architektury a flory očividně do Itálie věrohodnosti též nepřidává. K tomu všemu mnohdy poněkud toporný projev téměř všech herců, který ovšem podle mého názoru není tak docela jejich vinou. Herecký výkon ve filmu totiž nezáleží pouze na herci, jak se diváci mnohdy domnívají, ale je dán z dobrých padesáti procent jejich režijním vedením (režisér může zcela změnit hercovu dramatickou interpretaci scény a postavy) a částečně i kamerou (dobrá kamera umí hercův výkon vyzdvihnout i vylepšit, špatná ho dovede zničit). Navzdory tomu v kratičké scéně nad Lucyiným tělem přece jen probleskne Draculova démoničnost a Leeova někdejší energie. Vzhledem k tomu, že Lee odpovídal fysiognomií knižnímu Draculovi nejvíce ze všech představitelů této role, pokládám zazdění jeho potenciálu režisérovou neschopností až za trestuhodné. Ve výsledku na mne snímek občas působil téměř jako studentský pokus. Nicméně nelze říci, že by se z tohoto filmu nedaly vystřihnout některé povedené okamžiky, protože nějaké přece jen měl. Například úvod s Jonathanovou cestou do Bystřice a vlastně i na Draculův hrad špatný nebyl (až jsem si zkraje říkala, že to možná bude dobré zpracování), kratičký okamžik s třemi upírkami do Draculova příchodu měl v daném prostoru něco do sebe, některé lokace byly dobře vybrané a v daných scénách pak zpravidla fungovala i atmosféra, ať již šlo o běžné městské výjevy či hororové okamžiky Draculových návštěv, povedlo se omlazení hraběte (oceňuji i jeho počáteční zjev odpovídající až na absenci rudých rtů knize), první záběr s bednou a cikány byl celkem pěknou ilustrací ke knize, avšak zdaleka nejstrašidelnější scénou (možná jedinou skutečně strašidelnou) pro mne byl výjev s dětmi hrajícími si na pěšině v parku, na jejímž konci se objeví Lucy již jako ,, krvavá dáma". Tato scéna byla rozhodně zdařilá. Kdybych tedy měla tento film stručně shrnout, řekla bych pouze: bídný scénář a neuvěřitelně špatná režie.