Ezis

Hodně lidí tady píše, že po revoluci se u nás přestaly točit dobré celovečerní pohádky, ale pro mě to je o něco později - na začátku tisíciletí s tímto filmem. Ten je taková moje srdeční záležitost. Kdo čeká klasickou pohádku, bude zklamán, protože tohle je spíš romantický a moralizující příběh zasazený do renesančního prostředí. Styl uvažování, který za ním stojí, mně také přišel spíš renesančně-barokní než pohádkový. Příběh je moralizující, detaily mírně lechtivé (král v lázni), takže dohromady tak něco mezi Komenským a Boccacciem. Pro děti tenhle film rozhodně není. Já jsem ho viděla už jako dospělá a líbilo se mně na něm všechno: prostředí, hudba, kostýmy (má oblíbená italská renesance), děj, psychologicky propracované postavy i styl vyjadřování (scénárista uměl zacházet s češtinou). Kromě toho 1) rodina v podání B. Turzonovové a obou Klár působila dojmem opravdové rodiny, 2) nechyběla tu nenásilná, moudrá autorita starších (v osobě babičky) a 3) králové a královny tu byli důstojní, což jsou tři věci, kterých si v pohádkách hodně považuju. Všichni herci byli dobře obsazeni a přímo srostli se svými postavami. Jako nejstarší sestru mě potěšilo, že hrdinkou byla netradičně sestra starší, ale nezapomnělo se ani na tu mladší :-) Moc se mně líbila chemie mezi králem a princeznou a věk krále mně vůbec nevadil - v tomhle žánru dám kdykoliv přednost důstojnému, charismatickému Milanu Bahúlovi před neklidnými, přidrzlými Jany Dolanskými. A k tomu tématu svatební krajky: podle mě bylo dobře vymyšleno, protože jednak ukázalo, že král byl zřejmě v mládí velice náročný a hledal ženu, která by byla přesně jako matka, ale příběh ho nechá dospět tak, že ženu získá, až když začne být víc sám sebou a uvažovat, že tu hloupou podmínku zruší a manželku si najde sám. A zdlouhavým paličkováním titěrné krajky zase příběh "dospěje" princeznu: ze začátku byla bezohledná a ztřeštěná, a paličkováním se naučila trpělivé práci.

Potíž tohoto filmu je v tom, že je to legenda a tenhle žánr tady není přednastavený a diváci na něj nejsou zvyklí. Jakmile přistoupíme na to, že se jedná o středověkou legendu, pak funguje výborně. Já tenhle žánr trochu znám, takže jsem s ním neměla problémy. Kromě toho mám ráda středověké kostýmy a šermířské souboje a zaujaly mě jak osobnosti, tak vztah, tak představitelé Pipina a Berty, takže mě film hodně oslovil.

Já nevím, jestli si lidi, co tady film označují za "srdceryvný" nebo "romantické klišé", uvědomují, že tohle se opravdu stalo. Problém ovšem je, že film tak opravdu může trochu vypadat a aby člověk plně pochopil jeho význam, musel by znát alespoň část Lewisova díla "před Joy" a jeho hrozný boj sama se sebou, zaznamenaný v deníku po její smrti a vydaný pod názvem Svědectví o zármutku. Anebo si alespoň umět dobře představit Lewisův život a názory podle toho, co je ukázáno ze začátku filmu. Co se týče mě, tak Helen Joy je mým velkým vzorem a Lewisovo dílo i jeho životopis znám skoro nazpaměť. Film jsem viděla až po jejich přečtení a měla jsem co dělat, abych ho dokoukala do konce. Události z Lewisova života (nejen smrt manželky, ale i jeho a bratrova úžasná fantazie, smrt matky, zákopy ve Francii, bratrův alkoholismus) a hlavně jeho přístup k nim, to je dost silné i na papíře, natož když to člověk vidí "naživo". Sice mně tam vadilo pár nesrovnalostí, nejvíc to, že Helen Joy byla ve skutečnosti brýlatá, plnoštíhlá špinavá blondýna, ale přesto film dobře zobrazil ten nejsilnější příběh, jaký znám. No, a dál by už to byla diskuse o příběhu samotném, o lásce, o přístupu k životu a o křesťanské víře, a ne o filmu, takže tady musím skončit.

Jako komedie je to na tři hvězdičky, jako vtipný průřez českými dějinami na pět, a to jenom proto, že víc hvězdiček není. Díla jako České nebe strašně potřebujeme. Jestli se na něj budou dívat moje děti, tak budou českou historii a literaturu zvládat levou zadní a ještě je to bude bavit :-) Kromě toho jsem ho potřebovala já, protože už nějakou dobu žiju v cizině a tahle hra pro mě byla jako čerstvý český chléb. Když se praotec Čech pustil do české literatury, padala jsem smíchy pod stůl, a to ještě nebylo nic proti Mistru Janu Husovi. "Ale ne že by se mi Zikmund omluvil! Jenom se na mě šklebí a chrastí sirkama." "Pane Bože, copak na to nemáme nějaké nehořlavé úsloví?!"

Dávám plný počet, protože Zkřížené meče jsou pro mě příkladem toho, jak vypadá krátká, nízkorozpočtová televizní pohádka, když se všechny její elementy povedou. Souhlasím sice s některými komentáři v tom, že herecké výkony se hodí spíš pro divadelní prkna a šermířské souboje by mohly vypadat lépe (ale zase - kdyby byly ostřejší, už by to nebyla pohádka pro děti. Kromě toho jejich neumělost má své důvody: ve dvou šermuje hraběnka Saša, která je začátečnice, ve dvou žoldák Hugo, který si rád přihne a šermuje proto většinou v podnapilém stavu.) Ale jinak je všechno tak, jak má být: příběh výborně spojuje klasické téma s novými motivy, zaujme a ubíhá tím správným tempem. "Princezna" je roztomilá a jako kluk správná a sympatická, princ charismatický, kostýmy krásné a historicky věrné (začátek 17. století), hudba nenápadná, ale pěkná, interiéry autentické, herci perfektně se hodící pro svou roli. To jsou objektivní důvody, a teď moje osobní důvody: Kateřina Březinová a Vilém Udatný tu vytvořili dobrý pár, kterému divák uvěří kamarádství i lásku a který mně osobně prostě tak nějak sedne. Líbí se mi, že se tu na rozdíl od většiny pohádek nejedná jen o lyrickou lásku, ale že se hlavní hrdinové nejdříve stanou dobrými přáteli. Také jsem z celého filmu měla dojem, že si herci své role užívali (zvláště Jan Čenský oproti některým svým princům tu měl grády), natáčení je bavilo a dobře se jim spolupracovalo. Rodina hraběte ze Salmu nejsou jen tři lidé, ale opravdu rodina. No a s gustem komediálně zahraní hrabě Arnoštek, čarodějnice Maruna a král Josef jsou už jen takovou třešinkou na dortu.

Není to typická romantická komedie, ty jsou vtipné a oddechové; tady člověk tři hodiny zírá jako přikovaný do zasněženého sovětského sídliště a pomalu se seznamuje se dvěma nenápadnými třicátníky. Film má vypracovanou kompozici plnou různých paralel: na minimalistickém a realistickém základě staví mírně výstřední příběh plný absurdních motivů, podobně jako se v šedých sídlištích a šedých životech dvou třicátníků objevují různé nečekané a absurdní situace. Některé scény se několikrát opakují - jedny v nezměněné podobě (Žeňa musí pořád vysvětlovat, jak se octnul v Leningradě) a jiné s novými verzemi získávají nový, skoro symbolický význam (schovávání Ipolytovy fotografie; Žeňovo vystupování v roli Ipolyta; nejprve lázeň Žeňova, potom Ipolytova). Hudba jemná, herecké výkony výborné, zvláště Andrej Mjagkov si mě okamžitě získal. Nejvíc mně utkvěla scéna, kdy se snaží vecpat do dveří zároveň s Ipolytem. Tu jsem si zapamatovala z prvního zhlédnutí filmu, což bylo až od druhé poloviny, zdálky a bez titulků v dálkovém autobuse. Tehdy mě fascinovala jeho mladická sveřepost, s níž se dral do dveří. Když jsem film zhlédla s titulky a zjistiila, že jde o 36letého chirurga, nemohla jsem než obdivovat bravuru, s jakou zahrál to, jak vlastními slovy "se teď cítí docela jinak, drzý a odvážný".

Nevěděla jsem, že může existovat i něco jako "jemný western". Já mám western jako žánr moc ráda, ale špatně snáším konflikty a násilí, což je dost podivná kombinace. Ale tenhle film je pro mě přesně jako dělaný. A kromě toho, že v něm bylo míň střetů než v jiných westernech, mě také zaujal vztah hlavního hrdiny k Susan a přesně mně sedla jeho atmosféra a důraz na přírodu. Něčím mně připomínal dílo "přírodního spisovatele" (nature writer) Barryho Lopeze. Je to takový dospělý film.

Kultivovaná komedie par excellence. Ne nadarmo vyhrál román Saturnin anketu Kniha mého srdce.

Jeden z mála dejme tomu "vážných" filmů, na které bych se mohla koukat pořád. Ať jsou to absurdní situace, krásná skotská krajina, ženy se symbolickými jmény Marina ("mořská") a Stella ("hvězda"), hudba Marka Knopflera, zajímavý Peter Capaldi nebo svérázná skotská vesnička, všechno je dokonalé. Film má ekologický a skotsky vlastenecký podtext, u kterého se mně líbí, jak je pojatý - že ve výsledku staví amerického milionáře a skotského podivína vedle sebe, ne proti sobě.

"Pane ministře, vyzývám vás, abyste v této vážné chvíli přestal hrát Vrabčáka!" Kdyby tisíc klarinetů má na naši zeměpisnou šířku a délku hodně nezvyklý styl - jakoby neplánovaný, spontánní, plný nenápadných vizuálních vtipů, které spočívají v pohybech nebo výrazech a proto mě už několikrát napadlo, že by se možná víc líbil Indům nebo Francouzům než Čechům. Já jsem výrazová tanečnice a zároveň jsem i dost sluchově zaměřená a možná proto je tenhle muzikál přesně pro mě. Obdivuju Suchého a Šlitra za to, že se nebáli, že je někdo bude považovat za dětinské či praštěné a prostě dělali, co je bavilo. Takže - hvězdy nehvězdy, šedesátá léta nešedesátá léta, Gott Negott, to pro mě není důležité, já tenhle film miluju. Je to vyvážená kombinace vážného poselství a klidných scén se slušnou řádkou vtipných hlášek a obrovským množstvím ... hraní si. Z většiny scén mám pocit, že si všichni natáčení užívali a spontánně si hráli. Jak se zvukem, tak s pohyby. To je pro mě k nezaplacení. Takže i když film vlastně skončí špatně, stejně si z něj vždycky odnáším úžasný optimismus a radost z tvorby.