chezush

Určitě mě sledují. Nechám je... jen ať vidí, že jsem neškodná. Doufám, že mě sledují. Jen ať se dívají, ať se dívají a pochopí. Řeknou ''ta by neublížila ani mouše'' ♥

''Oh.. I'm not gonna kill you. I'm gonna keep you.'' Brrr... tohle bylo.. nepříjemné. Příjemně nepříjemné. Kde začít, to vážně netuším, mám v sobě tisíc pocitů a nevím jak se vyjádřit, protože tak intenzivní a znepokojující zážitek jsem z filmu hodně dlouho neměla. Maniak si libuje ve vytváření nepříjemné, šílené, mrazivé, děsivé, zvrácené a depresivní atmosféře a spolu s využitím POV, kdy vidíme a cítíme vše z pohledu vraha, jeho pocity a nejniternější myšlenky v hlavě (perfektní Elijah jako narušený Maniak s nevinnou tváří), vytváří tento film naprosto jedinečným. Gore a celkové vraždění je takovou třešničkou na dortu, věřila jsem každému řezu a každé kapce krve a dokonce při závěrečné scéně jsem se přistihla, jak moc spokojený výraz mám, až mě z toho samotnou zamrazilo. Je to těžká depka, nekouká se na to snadno, ale.. ten pocit po naskočení závěrečných titulků je k nezaplacení! Maniak je pro mě láska na první pohled. A dokonce i poslech. ♥

Já ty blázny prostě miluju!

Viděla jsem tolik krásy, ale tohle... už opravdu neunesu. Citově zničená, zdevastovaná a vyčerpaná.... ale krásně. ♥

Jeden z nejlepších zážitků mého života. Překrásné. Nelze slovy vyjádřit jak moc.

... možná, že opravdu nikdy nezemřeme. Naše těla zemřou, ale duše... ty budou navždy stejné, jen se narodí do jiných lidských rolí. Dechberoucí. ''Love everything...Love everything...Love everything. Fear only brings death to the soul. I know that now."

Všichni si myslí, že herectví je umění přetvářky. Ale herectví je umění vcítit se do situace, ne do přetvářky kurva. Třeba tyhlety hadry jo. Sem oblečený jako čůrák, ale nehraju čůráka. Já sem čůrák. Jednám jako čůrák, chodím jako čůrák, cítím se jako čůrák, sem čůrák. A těmhle mým oblíbeným čůrákům, dávám plný počet. Díky za Pavla Lišku (♥) i za ostatní čůráky s jedinečným humorem. Víc takových čůráků! A Havlátů!

Momentálně mě nenapadá jediné slovo, kterým bych vyjádřila to jak se cítím.. snad jen, že jsem citově vyčerpaná. Věděla jsem, že si popláču, ale že propláču skoro celý film? Na někoho to může působit jako citové vydírání, ale já jsem ani na vteřinu neměla pocit, že by ty slzy ze mě film doloval. Troufám si říct, že síla tohoto filmu nejvíce spočívá v hereckém obsazení. Neumím si totiž představit, že by ty prázdné tváře, výrazy v obličejích, zoufalství, naději a pláč zahrál kdokoliv lépe. Scéna s Ewanem a telefonem se mi nadobro vryje do paměti. A nedá mi to, ale musím zvlášť pochválit výkon malého Toma Hollanda, který mi vyrazil dech tím, jak dokonale zahrál roli malého dítěte, který musel během jedné vteřiny rychle dospět. The Impossible je opravdu srdcervoucí, i když je to jedno velké klišé. Ale komu to vadí, když do sebe vše tak krásně zapadá? Připravte se na pořádnou vlnu emocí a hlavně... nezapomeňte kapesníky.

Právě jsem dokoukala tu největší úchylárnu, jakou jsem v životě viděla. Odpouštím mu i scény se zvířaty a nudnou první hodinu, protože to co následuje potom...to se nedá popsat. HNUS! To musíte zažít.

''Já to řeknu tatínkovi a ten Vám vyhlásí válku!'' Čertovským pohádkám se vyhýbám velkým obloukem, ale na Máchala se vždy jednou do roka ráda podívám. Je to totiž jediná pohádka, kde mi čerti nevadí.