pwh

Jeden z nejosobitějších filmů na téma vietnamské války. Úvodní část zobrazující výcvik je natolik intenzivní, až má divák občas pocit, jako by se výcviku sám účastnil. Následuje přesun na bojiště a několik nepříliš souvisle navazujících historek z války. Ty historky ovšem výstižně dokumentují absurditu a zhovadilost války. Místy to působí až komicky, místy děsivě, místy obé najednou. Kubrick uplatnil svůj smysl pro vyvolávání protichůdných pocitů při výběru poněkud nezapadající hudby. Písně plné dobré nálady doprovázejí kruté válečné scény. Nabízí se srovnání s použitím Singing in the Rain v Mechanickém pomeranči nebo z hudbou znějící při "tanci atomového hřibu" v Doktoru divnovláskovi. V závěrečné scéně se sniperem je zas použita temná znepokojivá hudba jak z hororu. I nasvícení (přelom dne a večera) dává téhle scéně téměř surreálný nádech. A její obsah nakonec taky. Dočkáme se i scén v nichž vojáci mluví do kamery o svých názorech, nejspíš pro nějaké zpravodajství. V tomhle momentě může film trochu připomínat filmové eseje z 60. let. Neřekl bych, že Kubrick válečné scény neumí, jak tu někdo psal. Jen je prostě dělá jinak než všichni ostatní a to není vůbec na škodu. Dal si záležet, aby se odlišil od ostatních filmů o Vietnamu, i proto se válečné scény tentokrát neodehrávají v džungli, ale většinou v ulicích a budovách. Ta odlišnost se bohužel nejsíš projevila i na nepříliš slavném přijetí filmu ve své době. Z odstupem času ale počet jeho příznivů stoupá. Zaslouženě.

Nejsilnější zbraní tohoto filmu je fascinující vizuální stránka a také uhrančivá atmosféra tíživého snu. Příběh taky není k zahození. Těsně po druhé světové přijíždí do Německa mladý americký potomek německých emigrantů plný ideálů a chce se podílet na tvorbě nového lepšího německa. Válka ovšem ještě uplně neskončila. Je tu napjatá atmosféra mezi Němci a na ně dohlížející americkou armádou - doba teroristických útoků ze strany těch Němců, jež se nesmířili s porážkou a také napjatá atmosféra mezi Němci nepřátelskými vůči američanům a Němci ochotnými se američany spolupracovat. Navzdory pacifistickým názorům je hlavní hrdina brzy vmanipulován do boje mezi těmito skupinami...SPOILER I s dívky do níž se zamiluje se nakonec vyklube kolaborant s nacisty, přesněji postava, která se dostala do konfliktu mezi svou německou poslušností a důsledností (věrnost ideálům, jímž za války věřila a které jsou najednou zločinem) a láskou k Leovi. Leo zase touží předejít ozbrojeným konfliktům a hledat smírná řešení. To je hezky vyjádřeno v dialogu: On: "...ale já nejsem na ničí straně." Ona: "No právě." Zde se objevuje motiv nelehké rozpoznatelnost dobra od zla známý v jiné podobě i z dalších trieroých filmů. Bohužel tato Leova věta je na DVD-vydání od HCE přeložana jako "ale já njsem na druhé straně", což nešťastně mění smysl nejen tohoto dialogu ale tak trochu i celého filmu:-( A tak doufám, že tento můj komentář napraví škody napáchané HCE a pomůže některým divákům k lepšímu pochopení některých věcí ve filmu...

Na Tarkovského filmech zrovna neulítávám, nicméně jistou přitažlivost pro mě mají a cosi mě nutí se k nim vracet. Rád čtu i rozhovory s ním. Často mě v nich něco zarazí, s něčím nesouhasím, ale určitě jde o fascinující osobnost, skoro něco jako bytost z jiného světa. Zrcadlo je jeho nejosobnějším filmem - vlastní snová autobiografie. Hlavní postava, které v celém filmu neuvidíme do tváře, je nemocná a my sledujeme proud jeho vzpomínek a představ. Jak to tak bývá, představy nejsou seřazeny chronologicky ani logicky, ale spíš intuitivně a navíc se dost prolínají a splývají. Setkáme se s členy jeho rodiny a s různými problémy jednak v jejich vztazích a současně se zde projevuje i vztah hlavního hrdiny k celému světu. Tarkovskij přiznal, že ve spoustě scén se nesnažil ani tak zobrazovat určité události jako spíš evokovat určité duševní stavy. Jak se dá očekávat, hlavní postava je inspirována samotným Tarkovským. Režisér se někde vyjádřil, že ve filmu není jediný záběr, který by nějak nesouvisel s jeho životem a pokud je stylyzace nějaké scény inspirovaná třeba obrazy Breughela, není to proto, aby Tarkovskij stavěl na odiv svou kulturnost, ale proto že Breughel má svoje místo v jeho vnitřním světě. Film samozřejmě obsahuje řudu skvostých scén a má nádhernou lyrickou kameru. Měké světlo mu dodává podmanivou melancholii. Ale některé scény mi tu příliš nesedly. Třeba ta v níž zvídavý chlapec listuje v knihách a zjeví se mu nějaká učitelka či co, která snad zhmotňuje jeho úvahy nad Ruskem vyvolané knihamy...Tu zazvoní nějaká chlapcova příbuzná a ti dva se nepoznávají. Podle rozhovorů tu chtěl Tarkovskij vyjádřit jistý duševní útlum spojený z úzkostí...No, takhle to na mě tedy nepůsobilo. Někomu může být záhadou, co tam maj znamenat ti Španělé. Historik by odpověděl, že v dobách generála Franka, opravdu někteří Španělé emigrovali do Ruska. Ovšem závěrečná scéna je skvostná. A nejen ta. Zajímavé je, že několik ruských diváků napsalo po zhlédnutí filmu Tarkovskému dopis v němž stálo, jak to, že toho víte tolik o mém životě...No, kdybych byl Rus možná bych z toho měl víc. Být Rusem ale zrovna netoužím, i když mě záhadná ruská mentalita docela fascinuje a třeba ruskou literaturu 19. stol. dost můžu. Nad 3/5 nejdu, ale na rozdíl od řady jiných filmů, jež jsem ohodnotil takto, na tenhle se určitě ještě párkrát podívám.