Roman Albach

DVD s filmem Flowers of War jsem si koupil přímo v Nanjingu v den, kdy jsem navštívil památník nanjingského masakru, který je považován za jeden z nejhorších projevů lidské brutality. Japonci tehdy během 6 týdnů (na přelomu let 1937/38) vyvraždili ve městě Nanjing přes 300.000 Číňanů. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Nankingsk%C3%BD_masakr . Takže můj celkový dojem po zhlédnutí tohoto snímku byl navíc podtržen silnými emocemi, které ve mě tento památník vyvoval. Toto válečná drama čínské produkce se nezabývá těmi nejbrutálnějšími zločiny, které Japonci v Nanjingu páchali. Hrůzu války ukazuje na osudu mladých náctiletých dívek, schovanek kláštera, které mají "zazpívat" japonským vojákům při jednom z večerů. Od znásilnění a následného zabití je zachrání americký opilec John, excelentní Christian Bale, který na začátku filmu myslí jen na svoji záchranu. A také skupina mladých žen, které si živí tím nejstarším řemeslem a které v klášteru hledají původně pouze azyl. Výborný film o lidské statečnosti a hrdosti. Snad jen délka filmu je jeho slabějším místem. 2 a půl hodiny je na Evropana již příliš, ale musíme si uvědomit, že film byl točen především pro čínské publikum, pro které jsou 3 hodinové filmy standardem.

Velmi originální nápad, jen to provedení pokulhává...

Těžko se mi bude tento dokument hodnotit objektivně. Velmi totiž vítám snahu připomenout divákům tolik opomíjenou ležáckou tragédii a poukázat tak na zločiny, které se za 2. světové války v našich zemích děly. Lidská paměť je velmi krátká, proto na straně jedné jsem za tento dokument velmi vděčný. Na straně druhé však musím přiznat, že mohl být zpracován daleko lépe. Určitě bych nevytýkal dialogy, které podle režiséra byly autentické, nevyčítal bych ani občas horší herecké výkony, co mě však mrzelo, bylo velké množství postav, jmen, vztahů, které v konečném důsledku byly velmi nepřehledné a znemožňovaly divákovi více proniknout do celého příběhu a cítit to pověstné mrazení v zádech. Také bych více času v dokumentu věnoval onomu osudnému dni 24. 6. 1942 a např. osudu jediných dvou přeživších devčat Šťulíkových. Třeba na úkor podle mého názoru zbytečného připomínání základních historických souvislostí, které jsou většině diváků, jež mají zájem takový dokument sledovat, stejně známé. Jak jsem však napsal už na začátku, kvůli samotnému tématu nebudu hodnotit zcela objektivně. Proto 4*.

Lidice, Ležáky, mnohým osud těchto vesnic splývá v jeden. Přitom bychom našli tolik odlišností. Ležáky se narozdíl od Lidic (které se staly "jen" obětí nacistického běsnění v době heydrichiády) aktivně podílely na odboji a byly napojeny na parašutisty. Proto v jejich případě byli nacisté daleko drastičtější. Všichni muži a ženy starší 15 let byli popraveni. Všechny děti byly později zavražděny. Kromě dvou sester, které měly to "štěstí", že byly vybrány jako vhodné k poněmčení. A jedna z nich, Jarmila, vypráví a vzpomíná na to, co prožívala. Velmi autentický dokument, při kterém vám běhám mráz po zádeh a kterých není nikdy mnoho.

Nejsem zrovna skalní fanoušek sci-fi, ale o posledním Scottově počinu můžu říct, že jsem se velmi dobře bavil a peněz za lístek vůbec nelituju. Ridley Scott připravil excelentní podívanou, na jejímž konci je ta stará známá potvůrka, která nás už děsí 30 let. Z mého pohledu se děj filmu zcela logicky vyvíjí, na začátku jsou velká očekávání a víra v to, že objevíme něco světaborného, dozvíme se více o svém původu, po hodině však tyto touhy jsou tatam, protože se postavy snaží přežít. Mě tento vývoj na rozdíl od mnohých neurážel, ale bavil.

Geniální konverzační drama, které se téměř celé odehrává pouze v domě manželů Draytonových, a přesto vás nenechá vydechnout. Klíčem k takovému filmu je bezchybný scénář a především brilantní herecké výkony, o které se v této klasice postarali Katherine Hepburn a Spencer Tracy. Role jsou jim psané na míru. Kdyby Katharine se Spencerem byli manželé a měli dceru, mám pocit, že by jednali naprosto stejně jako jejich Draytonovi. Je až neuvěřitelné, že tento film byl natočen už v roce 1967, v době, kdy Martin Luther King bojoval proti segregaci. Nedokážu si představit, co to způsobilo v amerických kinech, jaké množství diváků se chytalo za hlavu a nebylo schopno přístup Draytonových a nakonec i Prenticových pochopit. Ono nakonec i dnes, téměř 50 let po natočení snímku, by mnozí rodiče měli s takovýmto sňatkem problém. Na svoji dobu film více jak průkopnický s poselstvím, které bude stále aktuální.

Viscontiho filmový neorealismus je pro mě lahůdkou. Příběh Rocca a jeho bratrů mě dostal už v roce 99, za tuto dlouhou dobu se nic nezměnilo. Stále stejně silný fimový zážitek. Mimochodem je bez debat, že Luchino Visconti měl čich na talenty. Vždyť hlavní roli Rocca svěřuje mladému Alainu Delonovi, který nemá žádné herecké vzdělání a za sebou pouze pár filmů. Stejně tak Annie Girardot nebo Claudia Cardinale. V té době ještě téměř neznámé herečky. Dnes již legendy filmového plátna. Geniální režisér.

Šťastnou cestu Otakara Vávry považuji za jeden z nejlepších protektorátních filmů, který se zcela vymyká tehdejší filmové produkci. Drama čtyř mladých žen je rozehráno s naprostou lehkostí a přirozeností. Sny a touhy jsou konfrontovány s nepříjemnými skutečnostmi, každá z děvčat se s nimi vyrovnává jinak. A stále doufá. Jedinečná sonda do života obyčejných lidí natočená bez patosu. Hana Vítová, Nataša Gollová nebo Jiřina Štěpničková podávají výborné výkony. A Adina Mandlová předvádí svůj životní. Její Helena, do které dává tolik ze sebe, je úchvatná. Poslední scény jsou dechberoucí. Sama herečka později ve svých vzpomínkách označuje tuto roli za tu nejlepší, kterou na stříbrném plátně odehrála.

.... a přitom v mayerlingské tragédii je takový potenciál. Terence Young ho jednoznačně nevyužil. Velmi průměrné romantické drama, kdy postavy jsou černobílé až hrůza. Přitom skutečnost byla úplně jiná. Co stojí za vidění jsou snad jen herecký výkon Omara Sharifa a mladičké Catherine Deneuve.

K Želarům jsem měl vždycky výhrady. Souhlasím s tím, že se jedná o nadprůměrný snímek, který je po řemeslné stránce velmi dobře odvedený. Ale který je současně až příliš vykalkulovaný. A samotný závěr? O co by byly Želary zajímavější, kdyby Eliška musela po válce řešit, jestli opustí Józu, nebo se vrátí do města. Takto necháme Józu raději zemřít a dilema je vyřešeno.