Jenni

Motto: "Já těm vašim novotám nerozumím!" Jedním z důvodů, proč má spousta lidí ke knižní předloze negativní vztah, je bezesporu fakt, že je postihlo neštěstí vidět Babičku ve filmových barvách. Ono se to nabízí - koukni na zpracování klasiky, je to trochu i povinnost. Jenže ne. Žádná taková povinnost neexistuje. A lépe je nevidět. Jistě že Moskalyk a spol. byli při vytváření "babičky pro současnou generaci" konfrontováni s existencí filmové Babičky černobílé, věrně následující autorčin text, kterou lze na rozdíl od barevného pokusu doporučit místo školní četby. Povedlo se jim však jen to, že protektorátní verzi, která není sama o sobě nic zvláštního (je až příliš památníková, jak by se řeklo), můžeš tváří v tvář této novotě konečně považovat za filmový zázrak. "Stará babka" nepotěší obvzláště, ale odlišně od verze s Libuší Šafránkovou ani neurazí. Aby bylo jasno, nejsou to herecké výkony, které Moskalykovu Babičku kazí. Jarmila Kurandová vytvořila takovou babičku, jaká byla v jejích silách. No a když k ní na závěr přichází paní Šafránková, je to snad jako by vcházela mladičká Barunka Němcová. Jenomže proč? Při příjezdu babičky na Staré bělidlo je podle knížky Barunce asi šest, tady jí je šestnáct nebo kolik. Nevěřím tomu, že jí taková holka bude česat vlasy a žadonit o pohádky. Neuvěřil jsem ani na chvíli. Jistě není třeba, aby se jakákoli adaptace striktně držela původního textu, ba spíše opak je pravdou, jenomže Moskalykův film, vzniklý "na motivy povídky Boženy Němcové", je vyvrabčená Babička doplněná o vlastní pokusy někoho, kdo si myslel, že je lepší spisovatel než spisovatelka sama. A tak aťsi je Viktorka klidně napřed normální a pak se v průběhu filmu zblázní, ale neberu, že se kvůli tomu kazí všechno ostatní, včetně pointy "Viktorka má také hvězdu, ale je zakalena". Právě onen démon a středobod knížky, jehož osudům Němcová věnovala celou kapitolu, je ve filmu rozlit do všech postav, aby z něj učinil vpravdě děsný a nestravitelný film. Když v protektorátní verzi na babiččinu otázku, zda si někdo ještě vzpomene na její slova, na její českou řeč, odpovídá Barunka "Já nezapomenu!", je to přece něco. V barevné Babičce není nic. Asociace: Tři oříšky pro Popelku, Babička, Máj

Trošku mě překvapuje, že tahle hollywoodská adaptace zvítězí v roce 1935 na MFF v Benátkách. Ale kdoví jak to za fašismu chodí a z čeho a podle čeho tehdy vybírali. Třeba kvůli gondolám... Jinak neříkám, že shlednutí právě komentovaného bylo ztrátou času. Uvidíš švédskou celebritu Gretu Garbo, některé zajímavé scény (opilí ruští důstojníci pod stolem a hlavně závěrečná vlaková sekvence) a celkově (na tehdejší dobu) mírně nadprůměrný film, avšak výrazně památníkovější než Jih proti Severu.

Prý se dá tenhle film (který nebyl jen televizní, ale v květnu 1984 běžel na festivalu v Cannes a 21. června 1984 měl v New Yorku oficiální premiéru) považovat za jakýsi externí dodatek k Fanny a Alexandrovi, a tedy k celému Bergmanovu dílu. Strindbergova Hra snů, jejíž nastudování kdysi plánovaly Helena s Emilií, je už dohrána. Všechno už skončilo a už se toho nemůže mnoho stát. Teď tu jen sedí zestárlý Alexandr a dívá se do prázdna. Asi to tak bude, jenomže co je u Bergmana pravda proti fantazii? Po zkoušce mi přijde především jako povedený kousek s mistrovským herectvím a prima scénářem (nevím, proč to vůbec zdůrazňuju), symbolika nesymbolika. Osobně bych u tohodle pána ani nehledal nějaké postupné tendence, podle mě točil pořád dokola stále jeden film a už první Krizi řekl vše, co pověděl později. To však neznamená, že by mělo stačit vidět jenom ji. Musí se vidět všechno.

Motto: "Ei Blot Til Lyst." Kdo by se nadál, že po Ze života loutek natočí Bergman svůj nejhezčí film. Jenomže to jsme asi měli poslouchat Izáka Borga, který v Lesních jahodách řekl: "Pokud si dělám starosti nebo se trápím během dne, pokaždé se uklidním vzpomínkami z dětství." Bergman prý měl na mládí vcelku pozitivní vzpomínky, a to i přes despotického taťku, jehož pro filmové zabití raději rozdělil na dva. Bergmanovy filmy byly ostatně vždycky plné dualismu - smrt a život, realita a fantazie, skutečnost a sny, muži a ženy, Vogler a Vergerus, rozum a cit, Bůh Otec a Bůh Syn, spravedlnost a milosrdenství, Abraham a Izák, kat a oběť, doba moderní a zašlá, velký a malý svět, technika a umění, pravda a vyšší pravda umělecká, divák a herec, Fanny a Alexandr. I ve filmu právě komentovaném, který se natáčel v Bergmanově rodné Uppsale, jsou představeny oba protipóly - "malý svět" ("maličký ostrůvek pořádku, péče a lásky", "svět dobrého jídla, mírného úsměvu, rozkvetlých ovocných stromů a valčíků") a velký svět tam velku, který je peklem a kde "byl umučen a zabit Ježíš Kristus". Oscar o tom sentimentálně řekne: "Venku je velký svět, a tu tam se našem malému světu na vteřinku podaří ten velký svět v sobě zobrazit, takže ho pak lépe pochopíme, nebo také dáme lidem, kteří sem přijdou, možnost, aby na chvilku na nelehký svět tam venku zapomněli." Umění má tedy dvě fukce - jednak je to zapomnění a odvrácení se, kterážto vlastnost je velice nebezpečná, neboť se rovná útěku ze světa, a jednak je to vyšší uvědomění, které Bergman ve Fanny a Alexandrovi oslavuje (umění tedy není jen pro potěšení, jak se píše na Alexandrově loutkovém divadle). Biskup nás jako reprezentant pravdy a velkého světa učí žít ve skutečnosti (zde se podobá postavě, kterou hraje Ullmannová v Náruživosti), jenomže jako jindy vyjde najevo, že to skutečnost tak úplně není, ale spíše jen její patologická představa. Alexandrovy lži a fantazie jsou oproti tomu pravdivější než pravda sama. On nebyl prodán do cirkusu a biskup patrně neumučil svou rodinu, avšak říct, že se to nestalo, je jenom hraním se slovy. A právěže fantazie otevírá oči pravdě. "Svět je peleš lotrovská a snáší se na něj noc. Než se nadějeme, nastane čas zlodějů a vrahů. Zlo přetrhá svá pouta a přežene se přes svět jako vzteklý pes. Všechny zasáhne otrava. Nikdo jí neunikne. Ani Helena Viktorie nebo Aurorka. Tak se stane. Proto buďme šťastní, když jsme šťastní." Asociace: Lesní jahody, Starý dům uprostřed Madridu

Motto: "Tohle všechno můžeš jednou někomu říct. Nikdo ti neuvěří. Přestože každému musí být jasné, jaká budoucnost nás čeká. Je to jako hadí vejce. Přes tenké membrány již zřetelně rozeznáváš hada." Amerikánský Ingmar Bergman mluvící anglicky (nutno podotknout, že dostatečně odůvodněně) s minimem psychologična a maximem napětí, akce, supráckého zpívání a krve (jistě si pochutnáš na scéně pogrůmku v kabaretu). Je to tedy zvláštní film. Nicméně s těmi předchozími ho nespojují jen Nykvistova kamera a Liv Ullmannová, ale i postava bergmanovského antihrdiny Vergéruse, který je před tebe postaven tváří v tvář jako učenec menegelovského typu. Proto by Hadí vejce nemělo být chápáno jen jako vyprávění o (německé či nacistické) minulosti, ale také jako film nanejvýš aktuální (šlo ostatně o první Bergmanův "exilový" snímek, kterým říct rozhodně něco chtěl). "Stará společnost byla založena na představách o lidské dobrotě. Došlo k problémům, neboť představy neodpovídaly skutečnosti. Nová společnost bude založena na realistickém posouzení lidských možností. Člověk je špatně fungující stroj, zvrácenost přírody." Asociace: Náruživost

Motto: "Všichni hrajeme svou divadelní hru. Učíme se repliky. Víme, co lidé chtějí, abychom říkali. Lžeme. A nakonec už o tom ani nevíme." Tak jako Marianne ve Scénách, předcházejícím filmu-seriálu, nežije Jenny život svůj, ale život druhých lidí. Vždy dělala jen to, co se očekávalo, že bude dělat. Jednoho dne se však stane cosi (je Bergmanovým žertem, že jedním z násilníků je Birger Malmsten, který hrál v jeho prvotinách milovníky-slaďouše), co postaví realitu v tváří v tvář. Krize - to je velké bergmanovské téma. Čas rozhodnutí, kdy se zahodí buď persona nebo zakrývané. Někde jsem četl, že u Bergmana se sebevraždy málokdy vyvedou, nicméně jsem jich doteď napočítal třináct (Po natočení spolykání prášku Ingmar prohlásil: "To bychom měli. Teď si aspoň nebudu muset vzít život já." O pár dní později dodal: "Cítím se zase klidný. Už mě život přestal mučit." Erland to komentoval slovy: "Kéž by to byla pravda. Nemuseli bychom sem chodit páchat sebevraždy, trpět a zahanbeně stát v koutě." Viz autobiografii Ulmanové jménem Proměny, v jejímž závěru se věnuje natáčení filmu Tváří v tvář.). Ještěže tady sebevražda nedopadne, jinak bys přišel o parádní scénu "citového invalidy" Ullmannové s hlasem svým, holčičky i babičky-ježibaby. A taky Erlanda: "Přeju si, aby mě něco zasáhlo natolik, že se stanu skutečným. Opakuju si to znovu a znovu. Že jednoho dne budu skutečným. (...) Slyšet lidský hlas a vědět, že patří člověku jako jsem já. Dotknout se lidských rtů a v té chvíli vědět, že se dotýkáš lidských rtů." Asociace: Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Hodina vlků

Motto: "Dusí mě jídlo, které polykám. Hovna, která ze mě vycházejí. Slova, která říkám." Zvláštní film. Jeden z těch, k němuž bych chtěl mít průvodce či výkladovou příručku. Nejvtipnější je, že všechny ty vložky "filmu o filmu", které mají postavy více ozřejmit, všechno jenom více zatemní. Avšak Naruživost především chápej jako Bergmanův barevný experiment (jde o jeho první drama v barvě), vyjadřující bolestný povzdech nad filmem jako takovým, jenž už není médiem k "vyprávění příběhů", ale jen vergérusovským přístrojem k mechanickému záznamu bolesti člověka, kterým "tentokrát byl Andreas Winkelman". Bergman, jenž je zároveň vypravěčem, je tedy totéž, co Elis Vergérus, který pro svou náruživost fotí lidi kolem. Také má svou kartotéku a složku s lidmi. Jeho postavy mu jsou lhostejní, člověk tu není cílem, ale prostředkem, nikoli subjektem, ale objektem, jsou jen loutkami, s nimiž si může nakládat dle libosti a na než se divák může stejně tak dívat, aniž by cítil jakoukoli účast. Mnohem polopatičtěji je to vyjádřeno pro americké publikum (a dnes i pro nás) v Hadím vejci, kde postava jménem Vergérus, používající k záznamu svých pokusů s lidmi kameru, odhaluje své karty a přiznává se k autorství všech záhadných událostí. V předcházející Hanbě, na níž Náruživost odkazuje černobílým snem, je film zobrazen rovněž negativně, tentokrát jako manipulativní nástroj propagandy. Byl to až retrospektivní film Fanny a Alexandr, který mohl vyjádřit, že toto umění neexistuje "pouze pro potěšení". Asociace: Hanba, Hadí vejce

Motto: "Někdy mi všechno připadá jako sen. Ale ne můj sen. Je to sen někoho jiného a já jsem jeho součástí. Co se ale stane, až se ten člověk s hanbou probudí?" Nejradikálnější a nejodlišnejší film, který od Bergmana kdy dostaneš. Upřímně říkám, že taky nejhnusnější, neboť po jeho shlédnutí v tobě nezůstane nic pozitivního. Je to antiutopie a lá Orwell, ale taky nepřestávající noční můra, jak ti Bergman ukáže v následující Náruživosti. Že by tedy moderní svět byl noční můrou? Před natočením Hanby se Bergman přiznal, že nezná žádnou politickou stranu, která by byla "pro lidi, jež zažívají právě začínající dobu soumraku, neboť letadla mají namířeno dolů." Hanba proto stojí mimo jakoukoli politiku a jak napsala Sara Lidmanová v deníku Aftonblader krátce po premiéře, pojímá i válku ve Vietnamu jako metafyzickou záležitost, čímž odmítá zodpovědnost za ni. V úvodních titulcích zní ostatně hlasy Hitlera, stejně jako Kennedyho. Právě proslovy z rádia už dávno nahradily hudbu, orchestr je rozpuštěn a zvonkohra z Míšně, Pampiniho housle a Dvořákův rukopis jsou už jenom kuriosa, která je nejvyšší čas zničit a zapálit. I film je tu představen jen jako nástroj propagandy. Díky Hanbě budeš vědět několik věcí: válka čili modernita je špatná, mění charaktery lidí a všechny léky na to jsou stejně špatné, ale nedovíš se, co je to "determinista". Tam, kam Jan ve své definici došel, jsem to taky ještě věděl... "Determinista je člověk, který..." Podobně neukončeně končí i celý film. V původním scénáři však Evin sen pokračuje: "A pak ses na druhé strany ulice objevil ty a já měla pocit, že mi můžeš připomenout tu důležitou věc, na kterou jsem zapomněla." A vrcholit vše mělo rozhovorem Jana a Evy. "Přemýšlel jsem, co stálo v těch dopisech, které jsme si psali během letního turné. Jestli tam bylo 'Držíš mě za ruku', nebo 'Držím tě za ruku'." - "Bylo tam 'Držíš mě za ruku'." Takhle teda zněla ta ztracená slova, která mohla dát nesmyslu kolem nějaký smysl? Miluju tě? Asociace: Náruživost, Večer kejklířů

Motto: "Všude je jen chlad a smrt a mrtví a samota. A někde to snad musí skončit." Po Sedmé pečeti další Bergmanova road movie z roku 1957; herecky oba filmy spojují Bibi Anderssonová, Gunar Björnstrand a ve vskutku epizodní roli pumpaře Max von Sydow. Povídám upřímně, že ač Lesní jahody vyhrály v roce 1958 berlínského Zlatého medvěda a v roce 1972 je britský měsíčník Sight and Sound zařadil mezi desítku nejlepších filmů všech dob, pro mě osobně jsou jedním ze snímků, k nimž jsem se musel prolouskávat, abych je uviděl v absolutních barvách. Nicméně podobně jako ústřední postava teď dokážu v různorodé směsici událostí rozeznat mimořádnou logiku. Snové scény, o kterých si snad pomyslíš, že film narušují, jsou nejlepšími pasážemi vůbec (některé v hitchcockovském gardu, jiné jako Fanny a Alexandr, avšak v duchu Úsměvů letní noci). O "mimořádné logice" filmu svědčí i jeho výstavba dělená "večeří Páně" u moře, při níž recitují ono "Vidím stopy jeho po jeho činech v každičkém kvítečku, v každé rostlině" (čekej jednu z nejznámějších písní Švédského křesťanského zpěvníku). Opět se to tu hemží symbolikou, jistě tě může napadnout, že Lesní jahody jsou variací na biblická témata (zapuzení Marie Josefem, příběh Abrahama a Izáka), stejně jako odhalíš blízkost Sedmé pečeti, kteréžto filmy je nutno vykládat společně. Borg je Block, oba jsou "obklopeni zdí", jak se praví v Letním snu, jsou Hradem a Blokem. A právě když Izák Borg pochopí, že není jen Izákem Borgem (všimni si zajímavého střihu v druhé rozmluvě s Marianne) a že jeho život nemá hodnotu sám o sobě, ale jen s druhými lidmi, může film dojít happyendu. Jenomže dočkáš se ho vůbec? Když film skončil, moje spoludivačka řekla: "To ne. A co dál?" Nevím, film není o filmu, je o nás. Asociace: Sedmá pečeť, Večer kjeklířů, Fanny a Alexandr, Úsměvy letní noci

Motto: "A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny." Se Sedmou pečetí, natočené podle Bergmanovy hry Malba na dřevě (Trämaalning), se mi podařil kousek stejný jako rytíři Blockovi. Byl to vůbec první Bergman, jehož jsem měl čest spatřit, prošel jsem dlouhou cestu a nakonec zjistil, že právě tenhle je ten nejlepší. Block hledá Boha, kterého se lze dotknout smysly. Jak takového ale najít? "Co ti, kdo nechtějí ani nemohou věřit?" Rytíř je "zablockován". Měl ženu, kterou snad mohl milovat, ale bylo mu to k ničemu. Vydal se na pouť a neznamenalo to nic. A teď už se vrací cestou poslední. Snad by mu aspoň smrt, která se mu postavila tváří v tvář, aby s ním hrála šach, mohla otevřít oči... Poprvé mi rytířovo zoufání přišlo banální, když ho však přiložíš k dalším dílům Bergmanem vytvářené mozaiky, vyjde ti Bergman sám. A až ti vyjde, něco se stane. Sedmá pečeť není jen příběhem mlčícího Boha, ale též člověka, který ho bezúspěšně hledá. A bezúspěšný hledatel by mohl být pouze zkratkou pro jakéhokoli moderního člověka (považ, jak je Block moderní!), který se ztratil sám sobě. Nad všemi nezapomenutelnymi obrazy (dravec v oblacích a sborové "Dies irae, dies illa", lenošení u moře, šach, nanejvýš výmluvný muž, Panna Marie s Jezulátkem, zpovědnice, malby, divadelní představení, průvod flagelantů, podřezání stromu a dialogy předtím, útěk lesem, čtení Bible na hradě a odpověď, že tam nikdo nebyl) ční vysoce obraz jeden jediný, kterým Bergman nabízí odpověď. Je to "palouk s lesními jahodami" plný "hostů večeře Páně", jenž dává smysl temnotě kolem: "Tuhle chvíli si budu pamatovat. To ticho, ten soumrak, mísu s jahodami, misku mléka. Vaše tváře ve večerním světle. (...) Ponesu svou vzpomínku v obou rukou jemně, jako misku s čerstvým mlékem. Bude to pro mě znamení velkého dostatku." Právě v této chvíli byl přítomen Bůh, kterého rytíř hledal. A chceš-li o tom pochybovat, pomni, že kejklíři Jo(se)f a M(ar)ia se svým synkem jsou sami Svatou rodinou. Syn se sice jmenuje Mikael, ale to je přece ten, kdo v Apokalypse přemůže Satana. Dokonáno jest! Asociace: Lesní jahody, Večer kejklířů