Jenni

Jeden z filmů, který u mě reahabilitoval pana Allena jakožto herce (podobné účinky měli Darebáčci a Do Říma s láskou). Není to vždycky na škodu, když se ve vlastních filmech objeví. K tomuto snímku jenom malou poznámku. Aniž bych po tom blíže pátral, v Prokletí žlutozeleného škorpiona lze spatřit evidentní odkazy na Hitchcockovu romanticko-kriminální komedii Chyťte zloděje s C. Grantem a G. Kellyovou (zejm. ohňostroj), kterýžto film je založen za poznatku, že zloděje chytí jenom další zloděj. Nevím nakolik má pan Allen sira Hitchcocka v oblibě, zřejmě velice. Ve Vicky Cristina Barcelona hrdinové zajdou do kina na Ani stín podezření a Match Point zase evokuje Cizince ve vlaku (což, uznávám, se už blíží paranoie). Navzdory výše řečenému je Prokletí žlutozeleného škorpiona osobitá allenovská podívaná a - jak očekáváme - nadprůměrná porce promyšlené zábavy. Asi nebude náhoda, že největší režiséři historie měli vždycky dokonalou kameru.

Motto: "Pokaždé, když začnu být nevrlý a popudlivý, když mě popadne chuť srážet lidem na ulici z hlavy klobouky, když na duši cítím smutný listopad, pak vím, že je nejvyšší čas vydat se znovu na moře." Přistoupíš-li na to, že Bílá velryba bude předchůdcem všech akčních hollywoodských podívaných a starověkými "Čelistmi", pak si přijdeš na své, protože v tomto ohledu je vysoce nad průměrem. I Melvillova kniha nebyla v době svého vzniku považována kritikou za něco více, než za dobrodružnou knížečku. No a dnes víme, jak to dopadlo. Kniha nikdy nezestárla a blíží se geniálnosti. Hustonův film nemůže v tomto srovnání obstát, protože zůstává Africkou královnou či Pokladem na Sierra Madre, což nejsou špatné filmy, ale ani "nejlepší filmy, které byly natočeny od chvíle, kdy film začal mluvit" (srov. s tím, jak hraje Basehart u Felliniho). Z filmové Bílé velryby zůstávají v paměti kostelní scéna Orsona Wellese na kazatelně i Peckovo ztvárnění Achaba. Vorvaň obrovský (Physeter catodon) je samozřejmě nejsmutnějším aktérem ze všech.

Kdyby někdo navrhoval pět Felliniho filmů, které obklopují Podvodníka, na nejlepší filmy všech dob, určitě bych měl vlastní nápady, ale bez velkých protestů. Darmošlapové (1953), Silnice (1954), Cabiriiny noci (1957), Sladký život (1959), 8 a 1/2 (1963) mají hluboký otisk ve filmové historii, zatímco Podvodník (1955) je "chybným krokem" (Bosley Crowther, New York Times). Hodně se jim podobá ("Fellini ... donekonečna opakuje, co vymyslel"), ale ještě více se od nich liší, dokonce bych pověděl, že v jejich společnosti je skutečným "odpadem!", nicméně člověk je soudný a ví, že filmy nenatáčel jenom Fellini a jenom na přelomu 50. a 60. let. Při mém prvním shlédnutí film zachránila druhá polovina (snímek je rozdělen na dvě divné půlky). Při druhé projekci, kdy už byly všechny karty na stole, jsem trpěl. Vůbec neútočím na "špatný vkus" (ač se producenti po úspěchu Silnice o režiséra prali, De Laurentiis řekl po přečtení námětu ne), protože dokážu přát i antihrdinům, i když není úplně jasné, o jakého "podvodníka" tu jde. Scéna, kdy se Masinová a Basehart objeví ve filmu naposled, mi přijde vystřižená někde v půli. Režisér tyhle postavy nechal zmizet (nenechal je umřít, prostě zmizely), protože mu byly úplně fuk. Na chybějící části ukazuje skutečnost, že při svém prvním veřejném uvedení na benátském festivalu 9. září 1955 trval film přes dvě hodiny. Že jsme na druhou stranu o nic nepřišli, dokládá tamní výsledek. Jedna z dobových kritik: "Naprosto nezdařený film, patřící mezi nejhorší a nejnešťastnější díla dějin filmu, navíc hloupě namyšlený."

Postav tenhle film vedle Chaplinových a vyjde ti docela zbytečná věc. Je to strašná škoda, protože sir Charles je osobnost, která si zaslouží naši obzvláštní pozornost. Na druhou stranu není s podivem, že životopisný film nevznikal lehce a že dopad takto (shlédni především film o filmu, kde pan režisér říká, že by nejradši natočil film jinak), včetně naprosto nepochopitelné účasti pana Hopkinse a závěrečného návratu marnotratného syna do Hollywoodlandu, odkud předtím odjel - jak se od Hopkinse dozvíme - především kvůli sexu (jinak samozřejmě smekám před sirovou potencí a Ooninou plodností; o jejich společném životě se však z filmu nic nedovíme). Robert Downey Jr. je zcela autentický, ale celé to utáhnout nemůže.

Motto: "To je zajebaná práce." - "Ta naše, nebo ta jeho?" - "Ta naše." Lost Highway (Zmizelá silnice?) by jistě byla nadprůměrnou epizodou seriálu Akta X, ale jako film pana Lynche (filmujícího "svoje sny") nic, co by stálo za významnější zmínku. S Mulholand Drive, patrně jediným filmem z našeho nového století vůbec, který se kritici odváží zařadit mezi nejlepší filmy všech dob, nesnese zjevné srovnání, i když uznávám, že se nevzájem podobají silničním názvem, nejasností časové roviny a zaměnitelností postav ("To jseš ty. A to jseš zase ty."). Všem, kteří film se pokusí rozluštit, přeju hodně úspěchů. Rozhodně na to nejde jít "logicky", ale spíš logikou snu ("Zrovna jsem u vás doma."), zároveň jsem přesvědčen, že je mnohem promyšlenější.

Motto: "Tenhle příběh je o děvčátku. Mohl by být o kterémkoli z nich. Ale není. Je jenom o jednom. O téhle dívence. Jmenuje se Gigi. Gigi. Co všechno tě čeká! Gigi." Pokud pomineš skutečnost, že Gigi [čti Žiži] vyhrála Oscara za nejlepší film i režii v roce 1959, kdy bylo ve hře i Vertigo (které se ovšem dostalo pouze do nominace za nejlepší výpravu a zvuk), a přistoupíš k ní bez jakýchkoli nároků, pak dostaneš obvyklý americký muzikál té doby. Představitelka hlavní role hraje určitě stejně dobře jako hrála paní Hepburnová na divadle (shodou okolností byl muzikál anoncován jako nová My Fair Lady) a většina melodií není k zahození, ač se zde překvapivě a bohužel příliš nezpívá (typické americké herectví 50. let je tak málokdy něčím přehlušeno). Ve známost vešly písničky Bohudíky za děvčátka (Thank Heaven For Little Girls) či Pomodli se za mě dnes (Say A Prayer For Me Tonight). Epilog: Jaké jsou stromy? Zelené! A loni byly? Zelené! A příští rok? Zelené! To mě nudí.

Královská svatba dějově moc neštimuje a působí nejvíc jako mozaika či výplň mezi výstupy Freda Asteira, které jsou ovšem pětihvězdičkové (nemluvím pouze o přetančení o pokoje, k němuž se člověk dopracuje, když je dostatečně zamilován, ale třeba i o scénku v posilovně, na lodi či na divadle). Kdo čeká druhé Zpívání v dešti, odejde zklamán, kdo nečeká nic, dá klidně čtyři hvězdičky, protože čas takto strávený není zbytečný (oproti spoustě jiných filmů), ale na opakované (neselektivní) dívání to moc není.

Motto: "Zastřelit slona není zločin. Je to něco mnohem horšího. Je to hřích." Jeden ze slabších počinů pana režiséra (Eastwooda), který se za pár let vymaní z téhle průměrnosti, aby jako "vesmírný kovboj" zamířil k dálavám originality a jedinečnosti. Zde zůstává na místě, je až příliš upovídaný a vše vyplňují zbytečná - ó, ano - klišé. Vcelku mě to překvapilo, protože ve Psanci nebo Honky tonk Manovi po vlastní svébytnosti mocně sahal, ale zdá se, že v této době na to zapomněl a spíše se hledal. Upřímně jsem se těšil, až se film překulí do oné Afriky a "už to konečně začne", což se nakonec stalo aspoň při lovu. Závěr vše přemáhá a proto nadprůměrné tři hvězdičky. I když Africká královna je možná o něco lepší.

Motto: "Už mně vážně nudíte." Protože odpady zásadně nedávám a jsem spíš příznivcem hesla "každému podle jeho potřeb", připojím na vysvětlenou pár slov. Nejbližšími sourozenci komentovaného snímku se jeví americké Mosty na Toko-Ri a ruská 9. rota, které v součtu dokládají ztrátu soudnosti obou národů. S Olověnou vestou, která ční umělecky o pět hvězd (a pruhů) výše, nelze Bojové nasazení srovnávat. Kubrickův film je "proti válce", kdežto Eastwoodův "pro válku". Byť chápu, že Bojové nasazení bylo určeno americkému publiku a mělo by zapadat do reaganovské éry, kdy jeden velký národ "uzbrojí" ten druhý, nikdy mě nepřestane fascinovat kombinace "filmů pro děti" (jednoduchoučkých z hlediska příběhu) s naprosto nedětským násilím či souložením (zde nahrazeného "chlapáckým" mluvením), kterou se vyznačuje spousta filmů z Hollywoodu (jak řekne Clint ve svém jiném díle: "Bože, vždyť je to jen místo."). Nehodlám rozebírat všechny jednotlivosti. A myslím, že se to se ani nesluší.

Motto: "Je to tak krásné, že tu sedíme vedle sebe. Ty mě držíš za ruce a máme hezký výhled. A o tom, co bolí, nemluvíme." - "Ve skutečnosti držíš za ruku ty mě." Kdysi nejpodváděnější manželka a milenka na světě Marianne jede po 32 let navštívit svého Johana, z něhož se stal díky dědictví po dánské tetě na stará kolena multimilionář. Jelikož tak tento notoricky nevěrný chlap a neuvěřitelný lhář, který taky psal básně (jedny mu vydali, ale nikdo se o nich nikdy nezmínil), dosáhl finanční nezávislosti, ukončil své závazky na univerzitě a koupil dům v oblasti Orsa finnmark. 32 let je opravdu dlouhá doba, jenomže to je přirozené. Nejdřív jsou lidé spolu, potom se rozejdou a telefonujou si. A nakonec zavládne ticho. Jde tak trochu o pokračování Scén, ale Bergman tě nenechá na pochybách, že ne tak docela, aby se více přiblížil realitě. Jejich dcery se jmenují jinak a věkový rozdíl mezi Johanem a Marianne je najednou 23 let. Johan má navíc stejně starého syna (nyní už vdovce) Henrika, o nějž nejvíc se tu bude hrát. "Dlouho jsem se na ni díval a říkal si, jestli tuší, jak jsem do ní vrostlý. A hlavně, jak je ona vrostlá do mě. Já a Anna jsme si navzájem patřili, jestli mi rozumíš. A to, že jsme si patřili, byl... ZÁZRAK. To slovo zní nadneseně. Ale žádné lepší není." Vdovec Bergman věnoval Sarabandu své manželce Ingrid, a jakákoli podobnost se skutečností není patrně pouze náhodná. Ač staří známí zestárli a zejména Johan je kakabus a pořád se bojí v hodině vlků ("Občas, když tak přemýšlím o své dobrovolné izolaci, představuju si, že žiju v pekle a že jsem už mrtvý, i když o tom nevím. Ale mám se dobře. Zkoumám svůj život. Dopředu i dozadu. A znám konečnou bilanci... Moje bilance je, že jsem žil život na hovno. Naprosto nesmyslný a hloupý život na hovno."), do příběhu vstupuje mladá cellistka, jež jej nepřestane zásobovat svěží a čerstvou energií. "Tyhle měsíce s tebou pro mě byly... v bibli se tomu říká 'stav milosti'. Tedy pro mě, pro tebe ne." Musím přiznat, že jsem byl na Ingmarův kšaft velice zvědav, což při vlastním sledování bylo vystřídano spokojeností a obdivem a dojetím. "Vím, že lidi říkají: Johan je takový a takový. Většinou to neříkají moc přátelsky. Ale já toho Johana, o němž takhle mluví, neznám. Mně vždycky připadal hodný. Skoro bezmocně hodný. Snadno se mu dalo ublížit. Nikdy se neuměl bránit. Nemůžu si pomoct, ale Johan mi připadá dojemný." Sarabanda snese všechna měřítka, ať už měřeno hlediskem Ingmarových filmů, či (a tím spíše) dnešní kinematografií. Vůbec se nedivím, že přišla i do kin (premiéra 10. července 2004 v italské Bologni). Příběh, jakož i samotný scénář, je jednoduchý, nakolik Ingmar potřebuje (jako by se vracel zase na počátek, s odkazy na Sny žen, ale i další). Ve spojení s jistým vedením a bezchybným herectvím pak vzniká poctivý komorní snímek, švédské drama. Víme, že tady má Ingmar své domovské právo (a my s ním), a proto jistotu. Že přijdou i šoky, o tom nepochybuj. Pusa, samozřejmě. To mi trošku spadla brada. Nebo tohle: "Něco ti teď povím. Měl jsem Annu rád. Když nás opustila, bylo to strašné. I pro mě, ač jsem se nacházel na periferii katastrofy. Nejde mi na rozum, že Henrik směl Annu milovat. A že Anna milovala jeho." Trochu mě jen mrzí, že do epilogu nebyla nakonec začleněna zpráva o tom, že Henrik je v pořádku a poslal Marianne svou práci o Janových pašijích, jak je původně ve scénáři. Takhle jsem to já, kdo musí napsat, že ona nebyla pro takovéhle dílo správným publikem a na straně 27 knihu odložila. "V posledních dnech hodně myslím na smrt. Říkám si: Prostě projdu lesem a přijdu k řece. Bude podzimní den, mlha, naprosté bezvětří. A ticho. A pak uvidím, že k brance přichází nějaká žena. Půjde mi vstříc. Na sobě džínovou sukni. Modrou vestu. Bosé nohy. Vlasy spleteného do tlustého copu. Půjde mi vstříc. Anna mi půjde vstříc. A tehdy pochopím, že jsem mrtvý. Stane se podivuhodná věc. Pomyslím si: To je to takhle prosté?! Celý život si lámeme hlavu se smrtí a chceme vědět, co bude potom. A přitom je to takhle prosté."