IviDvo

Néééé, takhle mi zkazit milované krevety!! Fňuk... :)

Největší dokumentární překvapení asi v životě. Už je to pár dní co jsem film viděla a stále v sobě mám ten hřejivý pocit, který ve mně vyvolal. Doporučuji ho kudy chodím. Neskutečné pohlazení na duši. Takhle dojatá jsem naposledy byla snad v roce 2011 při "Intouchables". Vždycky jsem milovala chobotnice... k jídlu. Nedokážu si představit, že bych si ji ještě někdy dala... Poprvé v životě přemýšlím o vegetariánství a to se zatím nepodařilo žádnému počinu - ani videa z jatek, či velkochovů se mnou nikdy nic neudělaly... přitom tento film ani jediným slovem necpe myšlenku, že papat zvířátka není dobré. Jak je tohle možné? Tenhle dokument má totiž srdce... v podstatě nenabízí mnoho vědeckého... jen to srdce, lásku a respekt ke zvířatům a přírodě... za mě prostě wow!

Vlastně úplně nevím co si myslet. Má to roztomilý začátek, téma je trochu smutné, zajímavé (ne 1500x zpracované), ale nenašla jsem si k tomu cestu. Laia Costa byla ve své roli perfektní, ale O'Connor pro mě byl nepřesvědčivý, osobně mi vůbec nesedl. Tenhle film je pro mě důkazem toho, jak moc je důležité, jaké herce k sobě vyberete, když tvoříte milostný příběh (samozřejmě, že tohle je hodně subjektivní). Pro srovnání, ve "Foodie Love" Laia Costa a Guillermo Pfening spolu tvoří pár mezi nimiž je chemie tak zjevná, že jí pomalu cítíte u sebe v obýváku, jejich přitažlivost Vás okamžitě vtáhne, takže máte pocit, že se Vás to osobně týká. Tady jsem tomu prostě nevěřila a nevzbudilo to ve mě potřebné emoce.

V momentě, kdy upustíme od pokusu žánrového škatulkování, které ani není možné, protože Parazit má od všeho něco, je tento film hlavně důkazem toho, že je v dnešní době stále možné natočit naprosto neotřelou, nepředvídatelnou, zábavnou, dojemnou, ale chvílemi i mrazivou a šokující podívanou. Stručně řečeno: emocionální horská dráha. Příběh pozvolně graduje a naservíruje takové zvraty, že Vám nad nimi zůstane rozum stát, a netroufnete si ani domýšlet do jakého finále vás dovede- za mě je hořko-sladký.

Je možná trochu škoda, že si na sebe film bere víc kriminálních případů na rozlousknutí, než je ve své stopáži schopné zvládnout. Máme tu pohřešovanou dívku, pokus o pojistný podvod, znásilněnou dívku v metru, požár a vraždu postarší ženy. Méně je někdy více jak víme, a proto by filmu prospělo ubrat jednu linii a hlouběji rozvést ty zbylé. V momentě, kdy se v druhé polovině filmu dostane na výslech dvou podezřelých a na rekonstrukci dotyčného zločinu, film nabírá spád a stává se velmi napínavým. Na tom mají především zásluhu herecké výkony Léy Seydoux a Sary Forestier, díky kterým divák netuší na čí straně je pravda, což je pro krimi žánr zcela zásadní. Roschdy Zem coby správňácký a vyrovnaný velitel tu naopak do temného zkaženého města a zvrácených případů vnáší světlo, nadhled a v jeho utišující přítomnosti věříte tomu, že vše bude brzo v pořádku.

Portrét dívky v plamenech je převážně vizuálně krásným a citově jemným portrétem dvou mladých žen, které přes rozdílné životní cesty a osudy, k sobě alespoň na malou chvíli najdou cestu. Talentovaná malířka Marianne má za nelehký úkol tajně a nepozorovaně namalovat svatební portrét Héloise, která se proti vlastní vůli má provdat do Milána. Divák se prostřednictvím promyšlené kamery stává pozorovatelem, stejně tak jako malíř, který potřebuje vnímat sebemenší maličkosti. Dlouhé pohledy a zabírání detailů tady tudíž nejsou jen filmově vizuálním prostředkem pro vyprávění příběhu, ale smysluplně tu podtrhují a dovytváří to, co má Marianne za úkol - namalovat portrét. Celkově je film velmi komorní a něžný, bez větších emočních bouří, což může působit trochu ploše, ale zároveň to sedí k oběma hlavním postavám.

Malý Joe je laboratorně vyvinutá květina, která s trochou láskyplné péče má zajistit vaše štěstí. Jedná se o velmi originální a ambiciozní námět, který bohužel promrhal svůj potenciál. Snímek působí celkově mdle, otupěle, a přitom zápletka tolik vybízí k vyhrocenosti, mrazivosti a paranoii. O tu se právě nejspíš snaží "hudební" doprovod tohoto filmu, který je chvílemi až hororový, ale který spíše než hudbu připomíná náhodné smíchání hry na zvonkohru, hry na flétnu a pískotu à la tinnitus. Herecky je to celkově poněkud chladné, což by se v rámci příběhu hodilo až v druhé polovině filmu. Tam, kde scénář a audio trochu selhává, vizuální stránka se naopak povedla. Pastelové barvy filmu prospívají. Světlá zelená, rezavá a bílá vytváří perfektní kontrast k sytě rudé nebezpečné květině. Pěkný vizuál k plnohodnotnému zážitku bohužel ale nestačí.

Salvator Mallo, filmový režisér, který stále zůstává tvůrčí, ale kterému jeho pochroumané zdraví a tudíž i psychika nedovolují znovu usednout do režisérského křesla, se ve vzpomínkách vrací do svého dětství a ke své zesnulé mamince. Ačkoli ho trápí mnoho fyzických bolestí a v životě se rozloučil s mnoha lidmi, touto ztrátou trpí více, než je ochotný si přiznat. Ať už ve svých vzpomínkách, ve své tvorbě, nebo v reálném životě, Salvator se vrací k lidem, kteří pro něho něco znamenali. Právě tyto scény jsou nejintimnější, nejdojemnější, a dodávají filmu neobvyklou jemnost. Je potřeba také vyzdvihnout dekor, hru s barvami a to, jakým způsobem je Almodóvar zakomponovává do každého záběru. Od efektu kresby do vody v úvodních titulcích, přes barevné a strakaté oblečení, k různým mozaikám (modrá bazénová mozaika podobná kuchyňským kachlím). Celkově se jedná o vizuální a emotivní pohlazení po duši s poměrně překvapivým koncem.

Aby se mohla vrátit k psaní, kterého se před deseti lety vzdala pro kariéru psycholožky, Sibyl radikálně omezí svůj počet pacientů. Ponechává si, mimo jiné, mladou a trochu invazivní začínající herečku Margot, která se vyžaduje pomoci s velmi zásadním životním rozhodnutím. Její neschopnost samostatného jednání dovede Sibyl až na filmové natáčení, kde plní úlohu Margotiny psychické podpory a zároveň komunikačního prostředníka v milostném trojúhelníku mezi Margot, jejím hereckým kolegou a režisérkou filmu. Sibyl se však musí sama potýkat s vlastními démony z minulosti, které se, pomocí retrospektivních scén, postupně derou na povrch. Natáčení filmu se odehrává na krásném ostrově Stromboli, jehož dýmající vulkán je symbolickou předzvěstí možné erupce. Herecké výkony Virginie i Adèle jsou solidní, přesvědčivé a dojemné, ale dozajista nejlepší tragicko-komický výbuch emocí, který stojí za to vidět, předvádí Sandra Hüller coby režisérka. Její chvilková ztráta nervů představuje jednu z mála komičtěji laděných scén tohoto filmu, který je ve svém celku spíše temný.

Dnešní uspěchaná doba není pro každého. Zatímco Marianne odmítá stárnutí, žije naplno a v symbióze s technickým pokrokem, její manžel Victor modernímu světu příliš nerozumí, nenachází v něm smysl ani naplnění. Díky svému synovi ale dostává příležitost se navrátit do minulosti. Nečekejte vesmírné lodě, cestování rychlostí světla do vzdálených dimenzí, ani hvězdné portály. Budou stačit kulisy, precizně instruovaní herci a puntičkářský režisér, který své okolí bude dohánět k šílenství, jen aby zajistil perfektní autenticitu situace a tím i Vaší spokojenost. Už si jen stačí vybrat dobu a určitý moment. Victor si vybírá konkrétní týden ze 70. let, kdy se seznámil se svou životní láskou Marianne. Vrací se do své osobní Belle Époque. Zbytek je potřeba vidět. Herecké výkony vás nemůžou nebavit - Daniel Auteuil coby sympatický, ale otupělý Victor, Fanny Ardant jako živelná a přidrzlá Marianne, Guillaume Canet coby cholerický a pedantský režisér Antoine, a v neposlední řadě Doria Tillier jako talentovaná a půvabná herečka Margot, která ve Victorově Belle Époque ztvárňuje mladičkou Marianne. Tento film oplývá vtipem, ale i příjemnou melancholií, a zároveň dodává i velkou škálu emocí. Nicolas Bedos svým neotřelým a svěžím námětem bez pochyby obohatil svět komedie.