Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Recenze (130)

plakát

Zóna zájmu (2023) 

Už mnohokrát jsme na filmovém plátně měli možnost vidět hrůzy, které se děly v koncentračních či vyhlazovacích táborech. Tentokrát se netradičně podíváme z druhé strany zdi, na život osvětimského velitele a jeho rodiny. No a je to nechutná dokonalá idylka: nádherné bydlení, překrásná zahrada s bazénem, dům plný služebnictva, takže Hössovým skutečně nic nechybí. To, co se odehrává za zdí, je divákovi servírováno jen v malých „ledabylých“ detailech: malý synáček si hraje na krásné rozkvetlé zahradě a za ním za barákem vidíme pouze stoupající páru od vlaku, který přijíždí do Osvětimi…, celá rodina slaví na zahradě narozeniny a za nimi je vidět, že je spalovna v plném proudu…, koupou se v řece a najednou k nim připlouvá popel vypuštěný do řeky… Všichni moc dobře víme, co to znamená, a Jonathan Glazer s tím počítá. Touhle formou se mu povedlo vytvořit dokonale mrazivý kontrast. Zároveň přináší obrázek šťastné rodiny, což je něco, nad čím jsem již mnohokrát v minulosti přemýšlela, protože mi to přišlo vždy velmi kontroverzní… moc dobře víme jaká monstra dokázali být příslušníci SS, ale zároveň to mohli být, a pravděpodobně i byli, milující otcové, což je tady přesně nádherně vykresleno. Rudolf Höss – sympatický taťka (nebýt uniformy, nelišil by se od Vašich kamarádů), a pak zvedne telefon a začne řešit, jak zefektivnit konečné řešení židovské otázky… účastní se společenské akce, manželka se ho zeptá, kdo tam všechno byl a jeho odpověď? "Lidi mě moc nezajímali, celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak to tu celé zplynovat, asi by to bylo logisticky náročné"... docela si to pohrálo s mým žaludkem. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na styl, jakým je film natočený, působí to trochu dokumentárně, a u závěrečných titulků jsem si utrpením skoro utrhla uši z doprovodné „hudby“, ale ve finále to byl velmi silný zážitek. [Festival de Cannes 2023]

plakát

Asphalt City (2023) 

Má první projekce na festivalu v Cannes a rovnou docela silný zážitek. Sledujeme zde každodenní praxi pracovníků záchranné služby v New Yorku, a také jak tato práce ovlivňuje jejich duševní zdraví a osobní život. Hlavní hrdinové Ollie (Tye Sheridan) a Gene (Sean Penn) jezdí k nejrůznějším případům, my si tak můžeme udělat bohatou představu o rozmanitosti a náročnosti jejich výjezdů (od potíží s bezdomovci, domácího násilí, nechtěné pomoci u narkomanů, po pouliční přestřelky a mnoho dalších). To, s čím se záchranáři musí všude potýkat ve mně vzbuzuje velký obdiv obecně (i na domácí půdě samozřejmě), ale mám pocit, že ta Amerika je úplně jiný level. Tento film je na jednu stranu pocta těmto lidem, ale zároveň poukazuje na to, jak strašně moc nevděčná práce to je a jak velkou daň si, čím dál tím častěji, vybírá. A pak je tu i otázka „božského“ rozhodování, jestli v některých případech má nebo nemá smysl zachraňovat…? Nechci víc prozrazovat, tento film je sice náročný, ale rozhodně stojí za to. Moc mě zaujala hudba od Nicolase Beckera, Quentina Sirjacqa… a co se týká hereckých výkonů – Sean Penn klasicky velmi dobrý, ale Tye Sheridan vede, ten mi zde přijde neskutečně dobrý. [Festival de Cannes 2023]

plakát

Indiana Jones a nástroj osudu (2023) 

Nový Indiana Jones ve mně zanechal velmi podobné pocity jako předešlé Království křišťálové lebky – ráda znovu vidím tuto kultovní postavu na velkém plátně, ale člověk žije především z té nostalgie. Už to dávno není to, co to bývalo. A ne proto, že by Indýmu přibývaly vrásky a ubývaly svaly… ta nová pokračování už prostě nemají takové kouzlo a šarm. Indiana Jones ale stále zůstává oblíbený a tvůrci s tím dle mého názoru dost kalkulují. A také počítají s tím, že divák určitě spoustu blbůstek odpustí a u šílených akčních scén, které popírají fyzikální zákony, divák přimhouří obě oči, protože je to přeci Indiana Jones… Postavy jsou jinak sympatické, Madse Mikkelsena jako záporáka vždy vítám, ale do Šifry to má daleko 😊 Ráda jsem znovu viděla i Thomase Kretschmanna v roli nácka, jak jinak že? Tomu už to nikdo neodpáře. Abych to shrnula, pro mě to byla taková nostalgická oddychovka u které jsem ocenila pár odkazů na minulé filmy, ale jinak je to celé takové béčkové a zapomenutelné, neurazí, ale ani nenadchne. Slavné časy Indiana Jonese jsou dávno za námi, a poslední dva filmy už jen těží z té popularity, což je v dnešní době bohužel naprosto běžné… [Festival de Cannes 2023]

plakát

Godless (2017) (seriál) 

Western nepatří mezi mé oblíbené žánry, ale jednou za čas se objeví nějaký skvost, který mě přesvědčí o tom, že to vlastně není uplně tak špatný žánr. Po upoutávce jsem nabila dojmu, že se bude jednat o ryze feministický western, ale není tomu tak. Celé je to skvěle vybalancované a všechny důležité postavy, a že jich není málo, mají svůj prostor. Tento western nerozděluje jen na dobro a zlo... zápletky, ale i postavy jsou komplexní, i proto například hlavního nelítostného záporáka budete mít svým způsobem rádi. A co ještě musím vyzdvihnout je hudba a kamera - nádherný vizuál a scénérie, mnoho zpomalených záběrů natáčených z netradičních úhlů pohledu... pastva pro oči. Rozhodně doporučuju!

plakát

Život podle Dana (2007) 

Jedna z nejpohodovějších a nejmilejších romantických komedií, kterou znám, a ke které se ráda vracím. Pravděpodobně na tom má největší zásluhu výběr herců, kteří jsou tu nesmírně sympatičtí. Steve Carell se tu skvěle hodí, člověk mu tu lásku přeje. Dokonce jsem díky tomuto filmu Steva Carella objevila a hned se zapsal mezi mé oblíbence. Juliette Binoche je tu velmi roztomilá a její smích snad musí každému vykouzlit úsměv na tváři. Objeví se zde i má oblíbená Emily Blunt, celá ta zápletka s ní je roztomile komická. Jak jsem zmínila na začátku, Život podle Dana je skvělý, pohodový, autentický a milý snímek, který pohladí na duši.

plakát

Třináct životů (2022) 

Jeden z dalších důkazů toho, že nejlepší příběhy píše sám život. A tento příběh je přímo fascinující. Kdyby to nebylo podle skutečné události, považovala bych to za sci-fi. O záchraně fotbalového týmu z jeskyně jsem slyšela, ale neznala jsem podrobnosti, a proto pro mě byl film od začátku do konce neskutečně napínavý. Nechci příliš prozrazovat, myslím, že před shlédnutím snímku je lepší toho nevědět příliš. Na záchraně těch chlapců se podílely stovky lidí a myslím, že všem tento film vzdává poctu. Nejvíc oceňuji, že film nesklouzl do srdceryvného patosu. Ti potapěči jsou hrdinové a Howardovi se to podařilo vykreslit velmi skromně, civilně a přirozeně.

plakát

Prostředník (2022) 

Mé první a velmi příjemné setkání s Kore'edou, které nese prvky road movie, detektivky, komedie a rodinného dramatu. Mladá matka opustí u baby boxu své dítě, kterého se pak ujímají dva muži, Sang-hyun a So-young, s úmyslem dítě prodat. Hned druhý den se ale mladá matka pro své dítě vrací a přidá se k oběma mužům v hledání vhodných kupců, náhradních rodičů. To vše zpovzdálí pozoruje dvojice policistek, které mají v úmyslu prostředníky nachytat při prodeji. Jejich společná cesta je plná humoru, ale zároveň i velmi dojemná. Opuštění dítěte je velmi silné, kontroverzní téma a má dvě strany… A tomuto filmu se povedlo nabídnout pohled obou stran: toho kdo opouští, ale i toho kdo byl opuštěn. Seznamujeme se s vnitřními motivy hlavních postav, a to prvotní odsouzení, které jisté postavy a současně i divák cítí vůči mladé matce, ale také vůči prostředníkům, se postupně proměňuje v soucit a pochopení. Krásně to vystihuje jedna replika filmu: „Když vidím tebe, je mi trochu lehčeji u srdce… i moje máma možná měla nějaký nevyhnutelný důvod mě opustit.“ Prostředník je milý, lidský, plný citu a empatie, je plný smutku, ale zároveň je pohlazením na duši…

plakát

Víly z Inisherinu (2022) 

Tento tragikomický příběh o konci jednoho přátelství se odehrává na začátku dvacátého století, v přenádherné divoké irské krajině, v malé vesničce, kde lidé mají jednoduché životy a většinu svého dne tráví v místním pubu. Jednoho dne se Colm už ale nechce přátelit s Pádraicem. Jako lidé jsme posedlí otázkou PROČ? Proč se dva lidé přestanou mít rádi, proč si přestanou rozumět, proč se začnou nenávidět? Je k tomu vždy potřeba nějaký konkrétní důvod? Colm dospěje do životní fáze, kdy už prostě nechce mrhat svůj drahocenný čas plytkým tlacháním s člověkem, který ho nijak neobohacuje a kterého považuje za nudného a primitivního. A Pádraic to těžce nese, vlastně chce za svůj kamarádský vztah dál bojovat, což nás dovede k naprosto nepředvídatelným událostem. Zpočátku jejich konflikt působí trochu úsměvně, jako hašteření dvou dvanáctiletých kluků, ale postupně přejde ve vyhrocenou výměnu názorů a drsné skládání účtů. Celé vyprávění má velmi komorní, divadelní nádech a je doprovázené atmosférickou a podmanivou hudbou Cartera Burwella. Jedná se o velmi povedené shledání Colina Farrella a Brendana Gleesona před kamerou, které mi udělalo velkou radost.

plakát

Bratr a sestra (2022) 

Louis a Alice, bratr a sestra, kteří se mnohá léta nevídají, ale nemohou se vyhnout setkání, když se jejich rodiče ocitnou na smrtelné posteli. Emocemi nabitý vyhrocený začátek diváka navnadí, vzbudí zájem dostat se hluboko do nitra obou postav, aby zjistil, co se těm dvěma stalo, co si provedli tak závažného, že Alice bratra tolik nenávidí a nedokáže s ním být v jedné místnosti. Na této záhadě je postavený celý film. Oba jsou umělci, oba mají silné ego, oba jsou emotivní, trochu hysteričtí, jejich charaktery a samotný příběh přímo vybízí k eskalovanému konfliktu, k vyhrocenému dialogu a ke katarznímu vysvětlení. To se bohužel ale nekoná a je to obrovská škoda. Ve finále chování postav působí trochu nelogicky a nevěrohodně. Paradoxně mě ale samotnou napadá, jestli jako diváci nejsme příliš zhýčkaní. Máme velká očekávání, vyžadujeme vysvětlení… ale přitom třeba někdy, tak jako to v životě bývá, se nám ta požadovaná vysvětlení nedostanou.

plakát

Trojúhelník smutku (2022) 

Trojúhelník smutku rozhodně patří mezi nejvýraznější filmy roku 2022. Můžeme jej rozdělit na tři části, které jsou diametrálně odlišné, ale plynule na sebe navazují a tvoří komplexní a harmonický celek. Nejdříve se seznamujeme s modelem Carlem a jeho přítelkyní influencerkou Yayou u večeře, respektive na jejím konci, kdy má být zaplacen účet. Díky této scéně si můžeme udělat prvotní obrázek o dynamice tohoto páru (kdo má navrch a kdo s kým manipuluje), ale zároveň otevírá téma komunikace, která je pochopitelně naprosto zásadní pro fungování vztahu. Druhá část se odehrává na luxusní výletní lodi. I tady se postupně seznamujeme s vedlejšími postavami, ať už s palubní či podpalubní posádkou, nebo s vyvolenými cestujícími. Tato část je pravděpodobně nejzáživnější, nejen díky prvoplánově působivé kapitánské večeři, při které se rozpoutá jak vnější přírodní oceánská, tak vnitřní lidská zažívací bouře, ale také právě díky neuvěřitelně zajímavým postavám… Zde je ta společenská satira nejvýraznější. Ve třetí části, na ostrově, příběh nabírá úplně jinou dynamiku, protože se jasně dané životní role obrací, peníze a společenský status totiž ztrácí veškerý význam jakmile jde o přežití. První dvě části měly daleko výraznější spád a byly možná zábavnější než část poslední, ale ta zas vyzývá nejvíc k zamyšlení a může nabídnout mnohem více než jen zajímavé a pro mnohé rozporuplné či nejasné finále. Tento film vás jednoznačně pobaví, pravděpodobně i trochu zhnusí, zajímavé dialogy udrží vaší pozornost a také vás donutí se zamyslet. Za mě má tudíž Trojúhelník smutku vše, co má kvalitní film mít.