IviDvo

Trojúhelník smutku rozhodně patří mezi nejvýraznější filmy roku 2022. Můžeme jej rozdělit na tři části, které jsou diametrálně odlišné, ale plynule na sebe navazují a tvoří komplexní a harmonický celek. Nejdříve se seznamujeme s modelem Carlem a jeho přítelkyní influencerkou Yayou u večeře, respektive na jejím konci, kdy má být zaplacen účet. Díky této scéně si můžeme udělat prvotní obrázek o dynamice tohoto páru (kdo má navrch a kdo s kým manipuluje), ale zároveň otevírá téma komunikace, která je pochopitelně naprosto zásadní pro fungování vztahu. Druhá část se odehrává na luxusní výletní lodi. I tady se postupně seznamujeme s vedlejšími postavami, ať už s palubní či podpalubní posádkou, nebo s vyvolenými cestujícími. Tato část je pravděpodobně nejzáživnější, nejen díky prvoplánově působivé kapitánské večeři, při které se rozpoutá jak vnější přírodní oceánská, tak vnitřní lidská zažívací bouře, ale také právě díky neuvěřitelně zajímavým postavám… Zde je ta společenská satira nejvýraznější. Ve třetí části, na ostrově, příběh nabírá úplně jinou dynamiku, protože se jasně dané životní role obrací, peníze a společenský status totiž ztrácí veškerý význam jakmile jde o přežití. První dvě části měly daleko výraznější spád a byly možná zábavnější než část poslední, ale ta zas vyzývá nejvíc k zamyšlení a může nabídnout mnohem více než jen zajímavé a pro mnohé rozporuplné či nejasné finále. Tento film vás jednoznačně pobaví, pravděpodobně i trochu zhnusí, zajímavé dialogy udrží vaší pozornost a také vás donutí se zamyslet. Za mě má tudíž Trojúhelník smutku vše, co má kvalitní film mít.

Muzikál je sám o sobě žánr, který rozděluje diváky, a myslím, že tento film bude rozdělovat právě i své příznivce na dva tábory: buďto vás tato rocková opera nadchne anebo z ní budete perplex. Osobně patřím do té druhé kategorie. Annette je poetický příběh o lásce, profesní žárlivosti, o odvrácené straně popularity a také o otcovství a odpuštění. Již v první minutě filmu jsem nabila dojmu, že bude velmi zvláštní. Hudba bratří Maelů neboli The Sparks byla chytlavá a v tomto směru nemám jedinou výhradu, ale občas se mi zdály texty písní trochu repetitivní, takže ještě pár dní po filmu mi znělo v hlavě „We love each other so much“. Rozhodně oceňuji to, že příběh jako takový je sice celkem jednoduchý, ale je podán velmi nepředvídatelným způsobem. Většinu času jsem netušila, kam se film bude ubírat, a tím pádem mě čekalo mnoho překvapení. Například narozené loutkové dítě, které evidentně zdědilo uši Adama Drivera. Toto rozhodnutí chápu z tvůrčího hlediska, protože Anette se metaforicky skutečně stane loutkou rodičů, kteří ji využívají pro své vlastní záměry, ale byl to pro mě velmi rušivý až komický element. Možná ale právě díky tomu ta finálová scéna s „Pinocchiovou proměnou“ byla o to působivější a emotivnější. Marillon Cottilard tu tentokrát vedle svých hereckých kolegů působila poněkud nevýrazně. Adam Driver totiž opět podává strhující výkon, a jeho přítel dirigent Helberg mě svým výkonem přímo očaroval. Přála bych si pro něj více prostoru, protože dramatické role mu sedí. Proto doufám, že ho v nich uvidíme častěji. Z čeho tedy pramení ten perplex pocit z tohoto filmu? Zpěv Marillon a Adama zrovna nelahodil mým uším a jejich dcerunka Annette mi spíše připomínala panenku Chucky. Nakonec i to, že tento film je takový snový mix žánrů plný překvapení, který působí trochu přeplácaně, ale zároveň paradoxně velmi obyčejně, což může být ve finále právě trochu matoucí.

Už dlouho se žádnému filmu nepodařilo ve mě vyvolat tolik smutku, lítosti a soucitu, a o to větší překvapení pro mě je, že to dokázal právě Darren Aronofsky. Uvědomuji si, že je to velmi uznávaný režisér, ale jeho filmy nepatří zrovna mezi mé oblíbené, a nemívám potřebu se k nim vracet (kromě Requiemu za sen). Pravděpodobně ani tento film nebude výjimkou, ale rozhodně mě oslovil víc, než jeho předchozí počiny. Kromě velmi podmanivé hudby, tento film stojí hlavně na hereckém výkonu Brendana Frasera, který je neskutečný... vezmeme-li v potaz, jak kvůli omezeným možnostem pohybu těla vše utáhl hlasem, obličejem, výrazem, mimikou, očima... ten výkon byl neuvěřitelný. Sadie Sink je nepochybně talentovaná mladá herečka, ale bohužel mi její postava nebyla sympatická. Samozřejmě chápu, kde pramení její vztek, zlost, zahořklost, možná i nenávist... ale nenašla jsem si k ní bohužel cestu. Od začátku do konce byla zlá a náznak udobření v poslední vteřině filmu mi k obměkčení nestačil. I přesto se jedná o zajímavý a neotřelý počin, který se mnou emocionálně dost mával.

Louis Garrel je bezesporu nositelem velkého talentu. Jakožto režisérovi se mu povedlo svěže zkombinovat rodinné drama s loupežnou romantickou komedií. A jakožto herec je něčím velmi unikátní. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že je velmi nenápadný, ale zároveň zapamatovatelný a neskutečně uvěřitelný ve výrazu a v emocích. Velmi citlivě hraje starost o svou matku a nejlepší kamarádku, a zároveň je velmi přesvědčivý v té nedůvěře k novému partnerovi své matky. Ty samé kvality můžeme pozorovat i u všech jeho hereckých kolegů. Především ale vyzdvihnu Noémie Merlant, která je zde úžasně roztomilá, sympatická a i když je šíleně prdlá, tak je prostě uvěřitelná. To všechno spojené s neotřelým scénářem plného komických ale i dramatických scén dohromady tvoří film, který stojí za to vidět, a nejen jednou.

Neobyčejně poutavý dokument o dvou odvážných lidech, které spojila nejen láska jeden k druhému, ale také láska k vědeckému zkoumání sopečných erupcí, které bylo jejich životním a osudným posláním. Nepochybně překrásný a fascinující koníček, jen trochu nepředvídatelný a plný nástrah. Zatímco drtivá většina lidí od tohoto ničivého živlu utíká, Katia a Maurice Krafftovi se snažili dostávat co nejblíže... a díky nim můžeme být svědky neskutečně krásných a dechberoucích záběrů.

Čas od času se snažím obohatit o asijskou kinematografii, a proto jsem se rozhodla pro shlédnutí tohoto snímku, protože jsem na něj často narážela. Jedná se o velmi pomalé, citlivé a zádumčivé vyprávění. Na odkrytí tíživých minulostí postav si musíme déle počkat, ale člověk nemůže být zklamaný. Tento příběh je o útěku, smíření, odpuštění a o naději. Herecké výkony byly velmi dojemné, a i přes velmi dlouhou stopáž, dokázaly udržet mou pozornost až do konce filmu.

Je na čase, aby ten boj za záchranu planety někdo vzal pevně do rukou - a proč zrovna ne děti? Máme tendenci je podceňovat, ale mnohdy nám nastavují zrcadlo, a díky jejich nevinnosti a nezištnosti se od nich máme co učit. A ta lehkost s jakou komunikují a vedou vztahy... jsou inspirací. Začátek filmu, kdy rodiče zjišťují, co jim synáček všechno prodal, je úžasně komický a zábavný. Celé je to tak svěží, roztomile naivní, utopistické, kritické...

Chápu, co se film snažil říci, ale bohužel mi to vůbec nesedlo. Od hereckého výkonu Léy Seydoux (bohužel jsem jí nevěřila jediné slovo, jediný pohled, její trápení) po vleklé tempo filmu... strašně mě to nudilo a dost jsem u toho trpěla. Určitě nepomohlo ani to, že všechny postavy filmu mi byly extrémně nesympatické. Francouzské filmy chválím kudy chodím... tohle bohužel ani chválit ani doporučovat nebudu.

Skvěle vygradovaná psycho konverzačka. Velmi oceňuji to postupné odhalování a stupňování vážnosti konverzace mezi těmito dvěma sousedy. Člověk dlouho čeká co se z toho vlastně vyklube... A i když to ve finále moc komediální není, strašně jsem se bavila u toho, když Bruno měl nějak furt potřebu hrozně kritizovat Danielova díla (shazovat jeho herecké výkony, ale také samotné scénáře) a jak se Daniel strašně snažil tvářit, že se ho to vůbec nedotýká a že ho názor nějakého obyčejného diváka vůbec nezajímá. A jak se furt snažil odejít, ale neustále se vracel, protože potřeboval vědět víc... v tomto ohledu mi to přišlo úsměvně zábavné, jinak to spíš nahánělo hrůzu. Skvěle zrežírované i zahrané. Je jasné, že Daniel Brühl je talent.

Tato milá konverzačka nabízí mnoho témat k zamyšlení a je plná kontrastů, které hlavní protagonisté ztělesňují : mladý, sebevědomý, uvolněný, spontánní Leo Grande se snaží splnit sexuální touhy starší, upjaté, zatvrzelé a né moc sebevědomé učitelky Nancy - ta je povětšinou velmi milá, ale zároveň na můj vkus chvílemi i velmi nesympatická a dotěrná. Emma Thompson ji zahrála dle očekávání skvěle, a musím říct, že má můj velký obdiv... odhalila se s noblesou. Asi jednou z hlavních myšlenek bude, že nikdy není pozdě na změnu a na to zkoušet nové věci. Většina scén a dialogů mi přišla velmi reálná, až na tu poslední s bývalou žačkou v hotelové restauraci, ale nevadí, tuhle drobnost odpouštím, protože mě film celkově bavil.