IviDvo

Sorrentinův nový film uvedený v Cannes, je opojná báseň vzdávající hold mládí a lidské (ženské) kráse (jak jinak)… a musím se přiznat, že mě v první polovině skutečně naprosto vtáhl a očaroval. Dlouho jsem totiž neviděla tak vizuálně poutavé, k dokonalosti dotažené záběry. Postava Parthenope mi byla sympatická, protože si své krásy sice je vědoma, ale nepřišlo mi, že by toho využívala, naopak moc dobře zná svou hodnotu, není jen krásná, ale i bystrá a ctižádostivá. Nadšení ale bohužel v druhé půlce postupně upadalo, protože se hlavní hrdinka přestala chovat… logicky? Neměla jsem pro její počínání a pro některé události zcela pochopení. Přestala jsem v tom vidět nějaký smysl či pointu. Nakonec se tedy ukáže, že celý ten film vlastně stojí na kráse hlavní herečky a na tom mistrném vizuálu, ale a to bohužel není dost. [Festival de Cannes 2024]

Filmy o coming outu už nejsou v dnešní době žádnou novinkou, ale Tři kilometry od konce světa přináší neotřelý pohled na to, jak se s takovou situací mohou vypořádávat lidé, kteří žijí na izolovaných místech, kde nejen vliv tradičních hodnot na moderní generaci, ale také hluboko zakořeněné předsudky a strach z neznámého mohou vést k tragickým následkům, a to vše v prostředí, které působí na první pohled idylicky. To, k jakým postupům se rodiče uchýlí, aby vyřešili synovu situaci, aby mu pomohli, nás opravdu vrací o X desítek let zpět, ne-li víc, a nebýt smartphonů, člověk by měl skoro pocit, že jde o středověk. Každopádně je to poutavý film o odvaze být sám sebou, i když to znamená čelit nepřátelství, nepochopení a nepřijetí i ze strany těch, na kterým nám záleží nejvíc. [Festival de Cannes 2024]

Nekonečné scény a pomalé tempo mě unášely do stavu trýznivé ospalosti. Příběh dvou horníků, kteří čelí těžkostem současného Vietnamu mě bohužel vůbec nezaujal. Oba sice touží po lepší budoucnosti, ale celý film je zastřený duchem vzpomínek a minulosti, což rozhodně nevzbuzuje pocit naděje na světlejší zítřky. [Festival de Cannes 2024]

Chris nachází v lese porouchaného robota, který se dokonale podobá lidské bytosti. Pozadí příběhu neznáme, ale vypadá to, že se svět těchto robotů zbavuje, a proto Chris volá likvidační četu. Vzhledem k tomu, že bydlí na odlehlé samotě, musí u sebe robota držet mnohem déle, než by sám chtěl. A tak se mezi ním a robotem Sissi začíná vytvářet pouto. Velmi milé překvapení, a musím říct, že takhle dobře zahranou robotku jsem možná ještě nikde neviděla. [Festival de Cannes 2024]

Gilles Lellouche a jeho čtvrtý režisérský počin se odehrává v průběhu dvaceti let a je takovou příjemnou a dojemnou výpravou do světa lásky, která překonává nejen čas, ale i společenské rozdíly, nespravedlnosti a osobní tragédie. Film se může pyšnit skvělým hereckým obsazením. Úspěšná mladá generace herců jako jsou Adèle Exarchopoulos, François Civil, Vincent Lacoste tu jsou doprovázeni úžasnými velikány a veterány jako je Benoît Poelvoorde a Alain Chabat, ale musím říct, že nejmladší a nejméně zkušení začátečníci v hlavních rolích (Malik Frikah a Mallory Wanecque) jsou svými výkony nejvýraznější a určitě před sebou mají pěknou budoucnost. Jediné, co mě trochu rozčiluje, a možná je to malichernost, ale když mají postavy v dospělosti hnědé oči, proč mají jejich mladé verze oči světlé? Možná jsem jen hnidopich. Každopádně se na film velmi příjemně koukalo, protože postavy jsou sympatické, ztvárnění osmdesátých let je povedené, a to vše je doprovázeno naprosto fantastickým soundtrackem. [Festival de Cannes 2024]

Od prvního okamžiku navozuje film dost tíživé pocity. Černobílé zpracování nejen, že vytváří velmi deprimující atmosféru spojenou s těžkostmi dané doby, ale také při sledování osudů hlavních postav dokonale zesiluje emocionální dopad na diváka. Tato estetika nejen že vizuálně přitahuje, ale také umocňuje pocit bezvýchodnosti, který prostupuje celý film. Seveřané jsou mistři v evokování tohoto typu atmosféry, a Dívka s jehlicí není výjimkou. Vlastně jsem nic jiného nečekala, ale dostala jsem mnohem více. To, co tento film činí nezapomenutelným, je jeho velmi temné a nesmírně odvážné vyústění. Je obdivuhodné, jak režisér dokázal zakomponovat takové téma do příběhu, aniž by sklouzl k lacinému senzacionalismu. Film odráží těžkosti poválečné doby, a také se nebojí poukázat na nejtemnější stránky lidské povahy. Myslím, že Dívka s jehlicí je silný a působivý snímek, který si zaslouží pozornost každého milovníka kvalitního filmu. [Festival de Cannes 2024]

Vzhledem k tomu, že jsem měla tu možnost pobýt nějaký čas v Indii, tak se vždy ráda kouknu na indickou produkci. Respektive tu, která přibližuje reálný a každodenní život obyvatel této obrovské země plné kontrastů. Neměla jsem úplně na mysli Bollywood 😊 Zde sledujeme příběh konstáblyně Santosh, která je nováčkem v policejním sboru, a pod vedením zkušené inspektorky Sharmy vyšetřují vraždu mladé dívky z nejnižší kasty. Myslím, že kriminální vyšetřování v Indii je mimořádně pozoruhodné a fascinující. Zde v tomto filmu je to spíš naťuknuté, rozhodně bych pro lepší představu doporučila velmi autentický a podařený indický seriál Delhi Crime. Jejich vyšetřovací techniky, postupy, míra korupce, a to jaké mají, nebo spíše nemají zázemí… kolikrát mi hlava nebere, že jsou schopni nějaké vyšetřování úspěšně uzavřít. Santosh určitě ale není jen obyčejná detektivka. Otevírá mnoho hlubších témat, která vás donutí k zamyšlení, takže z kina neodcházíte úplně s čistou hlavou. [Festival de Cannes 2024]

Bylo nebylo, žili jednou jeden chudý dřevorubec a jeho žena. Spíše přežívali, protože se příběh odehrává v době války a během zimy. Jednoho dne, vypadne z kolem jedoucího vlaku malý drahocenný náklad, který jim obrátí život naruby. Víc z příběhu nechci prozrazovat, protože si myslím, že pokud si o filmu nic dopředu nezjistíte, je jeho vývoj celkem nepředvídatelný, a to se mi na něm líbilo. Chvílemi dojemný, chvílemi dramatický a mrazivý… myslím, že se ta animace pro tento druh příběhu velmi hodila, a vše je hezky dokresleno podmanivou hudbou Alexandra Desplata. [Festival de Cannes 2024]

Catherine de Saint Phalle, známá jako Niki, byla významnou všestrannou umělkyní, malířkou, sochařkou, ilustrátorkou. V dětství zažila velmi silná traumata, která vedla k hlubokým depresím a pokusu o sebevraždu. Bylo to právě během jejího pobytu v psychiatrické léčebně, kdy se začala věnovat tvůrčí činnosti. Niki je režisérským debutem známé herečky Céline Sallette, která tímto snímkem prokázala celkem slušný talent a smysl pro detail. Co mi přišlo jako velmi zajímavý tah, byly scény, kdy Niki tvoří svá díla, případně se na ně někdo kouká a hodnotí, ale divák nevidí jediný detail, na její dílo není jediný záběr… což je taková povedená návnada pro nezasvěcené, kteří její díla neznali. Což byl rozhodně i můj případ, takže jsem si logicky umělkyni hned po projekci googlila. [Festival de Cannes 2024]

Motel Destino je celkem běžná love story s tisíckrát viděnou a předvídatelnou zápletkou, která je jen zasazená do, pro nás, asi méně typického prostředí. Drtivá většina filmu se odehrává v sex hotelu. Toho sexu není tolik na kameře, spíš je permanentně slyšet za kamerou (z pokojů). Tento snímek mi nepřijde ničím moc zajímavý ani originální (možná kromě toho neustálého hekání), bez většího přesahu, a proto moc nevidím důvod, proč byl vybrán do hlavní soutěže o Zlatou palmu. Ještě s větším podivem je pak to, že v roce 2023 Karim Aïnouz také soutěžil v Cannes v hlavní soutěži se snímkem Královnin gambit, což byl velmi povedený historický psychologický film o Kateřině Parrové, poslední manželce Jindřicha VIII. Motel Destino je diametrálně rozdílný (bohužel ne v dobrém), a když mi došlo, že oba filmy natočil stejný režisér, byla jsem v šoku, protože mi připadá, jako kdyby ve svém způsobu a hloubce vyprávění udělal sto kroků nazpět. [Festival de Cannes 2024]