Kubi21

Vážený archiváři mých pocitů a nálad.

Je to sice už nějaký pátek, co proběhla premiéra nové bondovky, ale jelikož jsem tě dlouho nenakrmil žádným záznamem, tak učiním aspoň takto se spožděním a vložím do tvé paměti pozvánku, kterou jsem vyplodil pro mého dobrého kamaráda, filmového maniaka a fanouška bondovek, pro pana Šefrďáka.

Přepsaný text z e-mailu:

Ahojky pane zvířátko,

tak jsem včera navštívil Dr. No a vyřídil jsem mu Srdečné pozdravy z Ruska. On mi sdělil, že vypadám jako Goldfinger a měl bych s tím něco dělat a zahájil operaci Thunderball. Po ní mi řekl Žiješ jenom dvakrát, a že je V tajné službě Jejího veličenstva, která tvrdí, že Diamanty jsou věčné. Poté mi lékař, který razí heslo Žít a nechat zemřít, ukázal fotografii, na níž byl Muž se zlatou zbraní, a řekl: "Tohle je Špion, který mě miloval." Potom nasedl na raketoplán Moonraker a s výkřikem "Jen pro tvé oči" odletěl pryč. Na ulici do mne vrazila krásná Bondgirl, které se v igelitce houpala Chobotnička. Řekl jsem: "Nikdy jí nekonzumujte s vodkou a Martini, protřepat nemíchat!". Ona na to: "Nikdy neříkej nikdy." Pak mne vzala na rozhlednu, kde byla krásná Vyhlídka na vraždu a kde na mne foukla Dech života a do kapsy zasunula Povolení zabíjet. Poté nastoupila do Aston Martina, které šoféroval muž, který měl Zlaté oko a řekla: "Tak možná zítra." Já s myšlenkou, že Zítřek nikdy neumírá, vyrazil k domovu. Cestou nějaký sektář hlásil, že Jeden svět nestačí, a že se demonstrativně zabije. Já mu řekl: "Dnes neumírej". A šel jsem do domu s nápisem Casino Royale. Tam jsem si dal Quantum of Solace a řekl si, že ti napíšu, aby jsme se domluvili na návštěvě kina, kde budou hrát Skyfall. Tak aspoň oslavíme ty padesátiny Jamese Bonda na filmovém plátně.

S pozdravem

Kubrt, Pavel Kubrt.

Ještě ti, milý deníčku, sdělím, že film je to velice povedený a po lehce rozpačitých předchozích "Craigovkách" je to pořádný a silný Bond. Takový staronový.

Drahý a milý záznamový bločku.

Tetnto den jsem vyrazil za doprovodu kamaráda a spolufilmovéhomaniaka Šefrďáka na nový film páně Scotta Ridleyho. S vědomím, že začíná tentýž den fotbalové EURO, jsem vybral dřívější představení, abych stihl u televize povzbuzovat naše kluky. Vypadalo to na ideálně strávený chlapský večer. Žena svou nepřítomností ze mne na jeden den udělala slaměného vdovce a já očekával trochu toho masa a krve a hodně fotbalové radosti za přítomnosti lahodného zrzavého moku.

Většina už ví, že se nic zásadního na filmovém plátně neudálo. Špatný film to není. Více v mém komentáři. A téměř každý ví, že fotbalová krása a paráda se konala. Ale ne za přispění českých lvů, ale díky synům ruské medvědice. Jen počkej, ty fotbalová ostudo. Lid vytáhne do ulic a bude zvonit na zvony a , ehm pardon. Nechal jsem se unést. Lid vyrazí akorát do hospody a bude na toho "Pana trenéra" nadávat. Přiznávám, že já jsem skoro na nikom nenechal nit suchou.

Ale je pravda, že mé očekávání se nakonec z části aspoň naplnilo. Maso to bylo, ale ne na plátně, nýbrž před představením v podobě dvousetgramového hambáče nikoliv z Mekáče. A ten lahodný pěnivý mok byl nakonec taky. A bylo ho dost. Musel jsem přepít to televizní utrpení z Vratislavy.

Milý deníčku,

dlouho jsem čekal, až se naskytne opravdu velká událost a já tě potřísním elektronickým inkoustem z mé klávesnice. Ta příležitost se naskytla. Téměř dva měsíce jsem se těšil na tento koncert a v neděli jsem se konečně dočkal.

To co jsem zažil v pražském Rudolfinu je nepopsatelné a opravdu asi z předaleké galaxie. Škoda slov. Kdo to nezažil, neocení.

Takže milý deníčku, to by mohlo být vše. Nic akčního, napínavého jsem nevyplodil. Chyba lávky. Osud si s Vámi opravdu zahrává. Protože když se blížila hodina H a minuta M mého plánovaného odjezdu, tak ta potvůrka mobilní telefon, který z nás dělá otroky technologie a času, zazvonil a přinesl velice špatnou zprávu. Kamarád (Šefrďák, dříve KoKoTík) se téměř na pokraji nervového zhroucení omlouval, že nemůže (praskla voda a on jako domovní důvěrník lítal na koštěti a likvidoval následky katastrofy). VSUVKA: Já ho tam nechtěl a tak jsem to potrubí navrtal. Ale deníčku, PSSSST nikomu ani muk. KONEC VSUVKY Po této "smutné" zprávě jsem se jal přemlouvat svou drahou polovičku. Pořád si stěžuje, že ji ničím nepřekvapím, nevezmu na výlet ani za kulturou. Tak tady to měla se vším všudy.

Příprava byla hektická, ale cesta ještě horší. Přece nepojedu po dálnici a nebudu utrácet za dálniční známku. Chyba lávky. Objížďka učinila z perfektně časově naplánované akce nervózní jízdu s počítáním každé minuty. Vozidlo jsme odstavili v 19:00 středoevropského letního času a vrhli se do krtkodráhy. Zde to napětí stouplo až na maximum. Časový výpočet, dvě minuty na stanici, předvídal, že ze Staroměstské stanice to bude sprint alá Bolt a ani to nemusí stačit. Přestup na Můstku proběhl stylem akčního hrdiny. Nebrali jsme zřetel na ostatní a hnali se za svou kořistí, chycení soupravy.

Po vystoupení na cílové stanici jsem zjistil, že to je přesně na čas, ale to by mne, minutového hnidopicha, nesměl zastavit semafor padesát metrů od Rudolfina s krásným výhledem na tuto úchvatnou stavbu.

No zkrátím to. Můj podržlístek (kamarád, spolužák a dobrá duše, která mne na toto upozornila, ano Kiki jsi to ty) předal mně a mé manželce vstupenky v 19:31. Naštěstí koncert začal s malým zpožděním (díky za českou náturu) a my si v klidu zbroceni potem mohli vychutnat celý koncert včetně defilé postav ze STAR WARS.

Prostě zážitek se vším všudy.