gibbon

Tak půjdu proti proudu jediný - 撲殺天使ドクロちゃん je tuctové anime pro děti na 中学校 (2. stupni základní školy) upoutávající neustálým řevem, násilím a fanservicem. Jemu podobné jsou vysílány x-krát do roka. Originálního v něm není ani zbla, ve stejném duchu se nesou snad stovky hloupých mang, které si člověk koupí cestou do školy, kde je vyhodí. Vizuální forma je ono univerzální, laciné, počítačové anime bez výtvarného stylu, který by mu mohl dát 漫画家 (kreslíř mangy). Alespoň o řád lepší jsou například žánrově podobné, jarní "High School Girls", právě běžící "Kamisama Kazoku" (Boží rodina) nebo i režisérovo starší "Janguru wa Itsumo Hare nochi Guu" (V džungli byl vždy klid. Pak přišla Guu), které je narozdíl od Dokuro-chan vtipné. Nemám tušení, čím si právě ona zasloužila pozornost všech tady...

Představ si, že všichni kromě Tebe samého ví, že máš telepatické schopnosti. A všichni v okruhu několika metrů slyší Tvoje myšlenky, ale nesmí Ti to dát najevo. I když se pak pro Tvou ochranu udělá první poslední, čeká Tě nejspíš smutný, osamělý život... Úžasný námět, jehož potenciál bohužel režisér výborných snímků "Space Travelers" a "Bayside Shakedown" v tomto dramatu využil jen tak z poloviny.

Bible sexuálního slangu! Necudné výrazy, které i z opilých Japonců musíte zdlouhavě páčit, vám tu bude servírovat šišlající křeček Ebichu. Samička! :) Krátké díly jdou celé prochechtat. Obzvlášť doporučuju sledovat v páru. Chu!! :-* ^3^

Já tu CSFD fakt nechápu... u většiny anime jsou jako herci uváděni američtí dabéři (což je fakt na potlesk :/ :), tak u Včelky Máji, kterou tu všichni viděli/slyšeli v češtině/slovenštině, máme pro jistotu jména japonská. Proč do toho rovnou nepřimíchat nějaké Němce, hm??! Fee von Reichlin jako Schnuck - co říkáte - sehr gut, ne?

Korejská romantika ve svém nejlepším... Nicméně si nemyslím, že by byly schopnosti režisérů determinovány jejich národností. Obzvlášť tii hongkongští nejsou, alespoň v tomto žánru, o nic menší kýčaři než korejští. ;) Ale Lauovi se povedlo i s ne zas až tak úchvatným scénářem dokonale uchvátit. . . Jinak, kdybyste náhodou nevěděli, co letos v Koreji frčí, tak je to žraní hlíny - Jung Woo-sung se jí tu láduje skoro se stejnou chutí, jako Jeong Jae-yeong v 'My Captain, Mr. Underground'! :))

Neviditelný dědek sice tutově musí být úžasný sexuální partner, ale jinak je v Luku příliš moc efektních vykradaček z Kim-seonsaengnimovy předchozí tvorby. Neustále opakování jediného, byť sebekrásnějšího, hudebního motivu taky leze krkem, obzvlášť, když dědek šmrdlá smyčcem jak se mu zlíbí, což znamená synchronizaci s hudbou asi jako u videí v korejských noraebang (karaoke) boxech. ;) Ale že by byl film prázdný... zas tak zle snad není... :)

***Pidispoiler***: Jojo, korejské diváky už nejspíš smrtelná nemoc melodramatických hlavních hrdinek nechává příliš chladné, takže je potřeba, aby šly zlé viry/bakterie/nádory po krku i jejich mužským protějškům... ;) Alespoň že první, komediální polovina, ač taky nakažena - chorobnou neoriginalitou, funguje dobře.

Je večer 23. prosince a třináct miliónů Tokijčanů si kvůli obrovskému výpadku proudu dává černou hodinku. Ta se protáhne až do rána, takže je dost času, aby se spolu stihly proplést osudy několika párů/nepárů. Takashi Minamoto - autor tohoto jemného japonského "Love Actually" je nepochybně horší scénárista než Richard Curtis, zato ale zajímavější režisér. V 大停電の夜に se mu s pomocí tmy a tichého jazzu podařilo stejně jako v "Tokyo Tower" navodit úžasně intimní atmosféru mezi mrakodrapy přelidněné metropole.

Nedá se říct, že by se na "Love & Pop" hezky koukalo. Vůbec ne proto, že v něm středoškolačky v uniformách randí za peníze, ale kvůli naprosto šílené kameře. Obraz se roztahuje, smršt'uje, objektiv je umístěn do větráku, na dno talíře, neustále šmejdí někde pod nohama - kdo viděl titulky ke "Kareshi Kanojo no Jijyou", ví. Zvuk jde často ruku v ruce s roztěkaností obrazu a reprodukuje koláž utržků myšlenek a monologů. Jenže s blížícím se koncem filmu, začne Anno skládat rozlétané body i fonémy dohromady, aby s ním srovnané ve dvojstupech napochodovaly do finále, kdy si člověk uvědomí, jak úžasně se tu povedlo nejen zachytit, ale svým způsobem i vysvětlit, psychiku, svět hodnot, priorit a zkušeností, naivních rozmazlených náctiletých dívek v konzumní společnosti.

... aneb jak poskytovat rozkoš svým nadřízeným v japonské firmě. Ani fakt, že jsem se díval na verzi, kterou nějaký dobrák ripnul pouze s francouzským dabingem, takže slovní hříčky v japonštině jsem si musel domýšlet, mi nezabrání, abych této přesné adaptaci nedal plný počet.