Zelda knihkupec

Svět je kolotoč

 

 

Svět je kolotoč z trní a naděje

místo, kde rek poslední svou píseň

absolutně poslední

o tom jak sžírá ho vnitřní tíseň

a netvoři krvelační

 

Svět je kolotoč plný iluzí a zmrzliny

město, které zauzluje uzliny

mí bratři pokrevní

táhne nám na dvacet

kdo jsou ti jimž nezbývá jim

v hrobě se obracet

 

Svět je kolotoč postavený nahořkosti a bičích

karamelový Joe na chůdách i tyčích

kysele se čpí

do výše oči pomiluje

zlatého berana - kreténa

 

Svět je kolotoč obscéních pánů v medvědech

rychlá kola, prázdná hlava, jarní vzdech

mrtvá sojka mizí

mrtvé pokolení vědění staré

ve světě cizí

 

Svět je jen kolotoč života

tohle je pane ta nádhera 

Z cyklu opakování teta stálosti

 

Poetičnost jeho malého laskavého sáčku

přehlíží mnoho opičích mas

jaká měkká škoda

pro cukřík

pro lásku

pro všimnutí Karla Hlaváčka

pro otištění psavce do novin (pofidérních)

těším se na napití moku z lístků

květin, keřů, psů a stromů

snad naučí všechny číst mezi řádky...

mezi dnem a nocí...

mezi západem a úsvitem...

mezi motivem a činem...

Zánik krásy okamžiku!

Výkřiky nekonečna mezi bučením

jednohlavého stáda

malování čertů na nebe bez domů!

bez hádky!

bez stromů!

bez kamaráda!

Kterej to vlastně je

jeden?

dva?

Tichá otázka pronesená tam

a následuje ještě tišší odpověď

vlastně odpověď na co?

na smysl všeho?

na barvu smrti?

na vůni chtíče?

na tvar duše?

Bez harmonie chaosu sice je možné

žít ale možno nasnadě ji vypít

tlusté kostěné bytosti potažené kůží

rým bokem: jaký je svět bez růží?

Jak máme jí užívat?

Jako prase?

Jako opice?

Jako člověk?

Jako Bůh?

Ne!

Jednoduché rychlé slovo

mrzí mi často jeho užití

řečeno teď a zase

nastává nový divný věk

národů xenofobních

význam slova chlebník je

nevysvětlitelný

nebo dostaaneš pravýho háka

romantika, romantismus, Vilém a Mácha?

Králi krutých kreatur!

Tu máš šašku úd Davidův!

Kadence těch slov - bez harmonie

rozklad - mrtvol

- vět

- atomů

- systému

to je proud toho, co mi napadlo, když jsem se kouknul do hrníčku s čajem ….

Symfonie smrti

motto: život je mrcha, ale sladká

 

věnováno: všem, co se umí koukat, těm, co slyší melodie lidí, Rolničce, proto, že je taková, jaká je, potkanovi Píďovi za jeho život a konečně sobě, abych se vyrovnal se vším k čemu jsem se zatím jen nachomýtnul.

kde: někde po celý Praze, hlavně ve škole a doma

kdy: od 17. září 2007 do, nevim, nějak to přišlo myslím, že to bylo dopsáno někdy v roce 2008

jak: propiskou a s lehkou hlavou

proč: z lidský blbosti, trochu z nudy, trochu z únavy, tak trochu z oslavy života

 

Po několik dní

chóry dí

nás již více není

 

Rekviem za... Za koho vlastně?

Z lásky vzešlí jako každý

geny jedné krásky

spojeny

geny jednoho muže

výbuchem v orgazmu a tanci

všech jejich buněk

vržen za temné, tiché noci

po devíti lunárních cyklech

na tento úžasně podivný

svět.

 

Co by uzřel náhodný pozorovatel

kdyby nahlédl do nemocničních oken?

Hle dítě - človíček - uzlíček paradoxů!

Nevinný, závislý na nich!

Nechápe motiv uvržení, nikoho to

nezajímalo.

Dýchání, zdraví, poslouží

no a než by se nadál

k čemukoliv,

pozorovatel by šel dál

po pár krocích, vlastně rocích

někde opodál, jinde

by řekl: Další lidský

příběh začal.

 

Jaký to ale žití

snad k blití

komedie tragických mistrů

je předmětné vše

od narození do smrti -

do zapomenutí

ne je to vlastně

hodně důležité

přežíval jsem ten čas

slastně

slyšel jsem tvůj, múzo

tvůj hlas

milovával jsem všechny tisíckrát

trápený snad častokrát

bez rozumu nebo i s ním

za vrány

o tobě v noci sním

budím se nad ránem

slyším duté rány

že by poslední padající kapky

z noční bouře?

Modlitba za živé přátele

odpuštění všem všechno

blázne!

V nebi není rovno

život jsi opravdu žil

i miloval jsi štěstí množil

hrál a zpíval.

 

Co jsi pošeptal Bohu?

Tak se smál a

vážně ti přikyvoval.

S čím souhlasil váš pán?

(? že svět je cirkusovej stan?)

 

Po několik dní

chóry dí:

nás již více není

 

Intermezzo mezi ničím

Na trůnu sedící pán

myší

není tu zván

zůstaňte tišší

hoši nedobří

sedí tu sám.

 

Epitaf:

Má být ponecháno náhodě,

co jest bude na hrobě

třebas jen: zemřel na souchotě.

 

"Slovo? Úmysl? Myšlenka? Plán? Předsevzetí?

Rozhodnutí? Úsilí? Houževnatost? Nikoliv.

Čin je všechno - jen čin"

 

"Ano, hodně z vás lidí udělá pořádně jen dvě věci: narodí se a zemřou.

Jímá se mě ale jistá možná melancholie možná, možná i lítost, ano, lítost.

Proč? No protože velkou část narození (porodu) odvede vaše matka a doktor.

Se smrtí je to podobné až na sebevrahy (asi) tak si druh a čas nevybíráme.

Jen hravé hvězdy vědí, kdy odejít z jeviště s opravdovou grácií."

 

 

Věnováno té, se kterou se všici jednou oženíme

 

Panenko nachová

proč jen jsi taková?

Mě, starého, přivádíš tam,

kde už jsem zapomněl žít.

Do krajiny snů, stínů a naděje

moje líbezná, na hostinu,

bych tě vzal, ale nemám

lístek

jeho cenu neznám

začínám opět hnít

je nádherné mít

tě po svém boku

čekání na hodinu,

kdy si mě všimneš

a do říše poznání

mě vezmeš.

Neboj bez pokání

nebo klidně i s ním

přikovaná želatinovými okovy...

Jen o tobě sním

rveš mi srdce

již drahnou dobu

obzvlášť v podzimní části roku

uvadá temný sakury kvítek.

Panenko proč?

Co tě zdrželo? Co?

Panenko rozmilá

čekám na tvůj živý závoj

aspoň jednou při mě stůj

vstupuje nekonečno

nesmyslnost nesmyslu

a tráví mi žíly,

duše má zkomírá

už se těším, jak

tam vstoupím jen tak

zbývá naděje

ale i ta umírá!

Paneno tajemná moje výsosti

umrlcova hlava říká

hanebná slova

jenž tě sotva

umí popsat dosytosti...

 

Po několik dní

chóry dí

nás již více není

 

a tak pějí

svou píseň denní

bez lidského

pochopení

 

O mrtvých jen dobře

 

Mrtví jdou

suchou zahradou

- cinkot rolniček -

jdou chůzí houpavou

trošku pomalou

pachtí se deštěm

bahnem a mrtvými

pojď! Vemem roha

než nás rozsápou pažemi

mrtví totiž nikdy neminou

a my, my jiní - ti živí

měli bysme mít totiž

alespoň trochu rádi

- konec konců -

- vždyť jsou mrtví -

a jsou naši otcové...

matky...

bratři...

sestry...

synové...

dcery...

nemůžeme za jejich smrt

tuhost, pardon, bledost

už ztrácím bonton,

protože

mrtví jdou

i za tebou

bránou nekonečnou

krajinou teskně

prázdnou

 

Po několik dní

chóry dí:

nás již více není

 

a tak pějí

svou píseň - tvojí

bez laskavého

prozření

 

Jazyková smrt

 

1. Kdo co?

2. Bez koho čeho?

3. Ke komu čemu?

4. Pro koho co?

5. Oslovujeme voláme!

6. O kom o čem?

7. S kým čím?

 

smrt

bez smrti

k smrti

pro smrt

smrti, smrti!

o smrti

se smrtí

 

Podoby krásné smrti a smrtelné krásy

 

Po několik dní

chóry dí:

nás již více není

 

a tak pějí

svou píseň poslední

bez šťastného

shledání

 

"Jak, jak je popsat?

Snad originálně, smutně a tajemně,

jenže tak bych vykrádal jiné, lepší

básníky."

 

Krásná smrt - váhy - smrtelná

slepé a hluché

soudkyně Jing

a popravčího Jang

 

Unaven životem

 

ploužil se tam a sem

bez příromnosti Damoklova meče

je cosi přitažlivého

na tom když krev teče

nevím až tu nebudu

vzpomenou se na mě, starého?

Unavený neznamená ale mrtvý

ni krásný

o čem oni psali?

O poetičnosti okamžiku?

- Březinovo Svítání na západě -

tragické, divné komické figurky

ze světel reflektoru stvořeni

k velkému hraní dramatu

pobaví tím mlčenlivého Boha?

A pak až zhasí tu dřevěnou svíci

pak se roztekou

v říčku letitou

krásný, ano krásný,

je pohled na Krista

na křížku

ptáme se kproč:

za nocí putují do krajiny přílivu

pod rouškou červených mráčků

ukážou nám jak

mrak, drak a frak

věci sice minulé, ale přitažlivé.

Posedlost jedné tiché figurky

panoptikum šílených, ztracených duší

- pošetilí líbálci -

temná díro do nekonečna

hledají růžové slony

tam

kde

nejsou

lidé mí příbuzní

okamžitě přerušte teskné truchlení

nezapomeňte na mě a buďte šťastný

shledáme se tam! Kde čas není

trudný je úděl pánů osudu!

Nevyhovíš snům a snění

to, že jsi ateista

zjistíš v chvíli prozření

cesta od díry v zemi

až po poslední tašku střechy

je dlouhá ty krávo

ty vole tak dlouhá

basta a kachna a nebeská krása

hvězd a pěst a múza...

ticho...

vzduch...

dítě...

A co duchové? Mají si kde hrát?

Neodcházej, neumírej, nemiluj?

A ta konečná krása...

Krása!

Krása?!?

Mluví mi z duše,

a praskající kosti - plné rtuti

nezní to suše:

harmonie slova

ta pravá,

symfonie smrti

 

Po několik okamžiků

chóry dí:

již více není nebožtíků

co je vlastně bytí?

Především spokojené žití!

 

P.S. Hlavně nezapomenout

Múze, jen jednou jí neznásilnim

 

Dávám ti sedm nadechnutí do života

dávám ti dvě vteřiny na poznání vesmíru

dávám ti své jednojediné srdce

ruce své si nechám!

To abych tě mohl kdykoliv obejmout...

...ochránit

Dávám ti polibek na prsa a líce

dávám ti jedinečnou duši někoho, kdo snese více

než modré z nebe, moře z očí...

Dávám ti myšlenky své, snad trochu pěkné

jen se točí okolo krásy - ničeho

dávám ti toto všechno, prtože víc nemám

jsem jen tvůj - snad vše přijmeš

s porozuměním a něhou tobě vlastní

budu tě mlčky pozorovat, jak si s tím vším budeš hrát

a

já

pak

budu

velmi

veselý

šťastný

vracím ti jaro, přemítám o časech dávno minulých

hledím do časů budoucích

jen tobě - teď a tady -

navždy

otevírám brány

své

krajiny přílivu

dávám ti svojí současnost

...

Ukolébaná vás topí

 

Blablabla

politika, intriky, zrada

zbytečný čas mrhání

tápu ve tmě.

Podlaha se mi bortí

tak krutí bezmocní

čas se krátí

hlava mě bolí z mluvení

krafání a blekotání

potřebuju klidného místa

trochu ticha, ještě líp

šum klidného větříčku

i amorův šíp se mi vyhnul

jako Kryl bratříčku

zblbnul jsem

potíže máme

na všechno si stěžujou

a ti druzí

jen čumí

pomoci neumějí

tohle mě nebaví

ať se jdou vycpat

jdu spát s neklidem

suché duše, bla, bla, bla

...

Múze

 

 

Taktika úderu nudy je dvousmyslná

umí se tahat s velkým něčím

na zabití

trapná chuděra, bezbřehý břeh

pomalu zkrátka jí dochází vlhký dech

nesmyslnost okamžiku je k zblití

chalane tuhej hmm a i trošku tupej

tahej za nitky nekonečna

rýmuj rýmovatej rýmovači

ha a hle

tu zastavárna na pavlači

či

miči

je nám přece zle

hele vole, básníků páne

milenko bláznivých snílků

Bořku staviteli stav!

Věty do řádků

jak tisícihlavý dav

hlava na hlavě

ruka po hlavě

kudla ve stehně

pro krásu pocitu lásky

pro krásu pocitu uvolnění

pro krásu pocitu té práce

pro krásu pocitu čehokoliv

nepřestávej

nezastavuj

nevypínej

svůj motor

sázej samohlásky

dávej je do popředí

dýchej dlouze! Dýchej krátce!

Bez trn, bez oliv a ratolestí

náměstí a kovář a harmonie

slova

 

 

rád bych věnoval něco, jak sám doufám pěkného, své múze

Co je to láska? Co?

 

 

Snad že v kundě pěkně

mlaská

nebo utápění sebe sama v ženských očích

existuje ještě

není nebo je sama, o to tu neběží

láska není o sexu - vymrdej mě, vole

láska není disko - jasně krávo chlupatá

není ani sladkokyselé mámení

milujem bližní své? A kteří to vlastně jsou?

Laskej si svoje bradavky

nebreč nemáš přece důvod

tak o čem milenci sní? Kolo

Sní o autech, milencích o dlouhé ruce, o dlouhém přirození

sní o snu, o smrti, o čase mezi tím (život, narození - až smrt)

nirvána a alkohol a náboj

sní o naplněném životě, o penězích, o rudých růžích, o samotě

především sní o společném životě a o sobě samých

viděl jsem lásku - v přírodě na hrázi, na pískovišti - stavili

vzdušné zámky - s láskou. Vážně vám nekecám já jí viděl na hajzlíku

v hospodě, ve školce, škole, na střední, pak i tam na vejšce - úplně

vysoko

a byla to tak ta vážně úplně grandiózní pravá láska?

Nevím - neštěpila atomy, nevím a to je zřejmě smutný. O ní

se zpívá v písních?

A komu patří všechna krásná atomová válkoidní láska?

Zaslouží si jíti důchodci? A špinaví křečci, ve starém roku -

v mraveništi. Patří lidem - milencům i manželům a dětem

snil jsem o lásce, o spojení dvou duší kdekoliv - s péčí - o očích a vlasech

snil jsem o lásce davů a jednotlivců, k čemu vlastně? Ani nevím, ale snil

jsem o ní o krásce s velkým el. Představoval jsem se ji v tisícerých podivných

podobách

je ale správné, že tu není a je jí tu tak málo a vidíme jí vůbec?

Kolik by to stálo? Kolik? Vážně jí poznat tu krávu, tu děvku přelétavou

stála by nevinnost a bratr sex by vlez´ so postele

a teta kapavka by kapala -

kap

kapi kapi kap kap...

ale to snad ne

určitě ne

tak co je to láska? Bože co?

- poslouchej a spi. Pak k tobě přijde v tom čase kdy

listí není a ty budeš odplouvat do krajiny přílivu...

V dálce uslyšíš cinkot rolniček...

tak už spi....

.... .......

........ ......... ..... .......

....chrápal jak vůl......

co je to láska? Kamaráde co? 

ÉL

 

Šel věky sám

šel napříč vším

nic, nic ho nezměnilo

 

V bouři hemžení

vláčel se pomalu

 

Ten nádherný cit

pro lásku vlastní

či ne?

 

Já, kněz ho hledám

často o něm sním

včera "bratře" mrholilo

 

Mít tvé úsilí

tuším, trochu tvou snahu

 

Ten nádherný třpyt

pro krásu oslní

ten prahne

 

Šel s lidmi okrádán

předhozen myším

co, co se ztratilo?

 

V životě potěšení!

Špína z prachu!

 

Tenká je Diova nit

tenká je. Recepční

vzdychne

 

To vám povídám

to vám radím

nic ho nezastavilo

 

Pointa výstřední

přichází odzadu

 

Raz dva tři - svit

jste tak něžní

tělo padne...

Steskná po vlastních andělech

 

Kde oni jsou?

Naše láska, naše sny?

Kde začínají krásné dny?

Kde končí zlé časy?

...

Těch pár vět

jen pes by po mě štěk´ (díky Bohu za něj)

nejde lehce slyšet andělské hlasy,

nezměním svět (asi)

zůstal zármutek

Ďábel nikdy nespí

nocí, dnem stále bdí

dlouho jsem se nesmál

s osudem si hrál

...

Kde oni jsou?

Lidé bez předsudků

se ctí

lidé s dobrou náladou

nezávislí

nevymřeli?

Existuje země

kd evšichni mladí jsou?

Kde se baví, hrou zábavnou.

Existuje ještě kout

kam bych se mohl schovat

před krutou realitou

kde oni jsou?

Ptáci volní, květiny zelené,

koně svobodní

kd ežijí, jedí a spí?

Nikdo...

Nikdo to neví?

Cože?!?

Ach veliký Bože

krásný páne andělů...

Zbyly jen dohady

...

Kde oni jsou?

Naše láska, naše sny?

Kde začínají krásné dny?

Kde končí zlé časy?...

sonet z krajiny přílivu seskládaný po nadopování scherry colou při matice se Čvančarou

 

Hudba všech těch lidí

kteří se tmou plíží

co boogeymany vidí

a po nocích je slyší

 

neexistuje i pravý

král druhý - on Dalí

srdce a mozek již ví

co pravda odhalí

 

boj, se boj náš pane

na svatbu se upni

řekni jí co se stane

 

zavoláme múzu

intimní je náš sex

zničíme tu lůzu

Rýma

 

Co je to rýma, zeptal se

odpovědí mu bylo: rýma je nic

stejně jako v budhismu

vše znamená nic a nic

je prostě nic - nic víc

stejně neznamenáš ve finále

víc než roztomilá rybička

s velkejma ostrejma zoubkama,

která se modlí ke svému vnitřnímu

Bohu na dně Mariánského příkopu

na břehu hory kytovců

na úpatí hory kytovců

kde

pohodlné chaluhy sní

- nerady -

o plném bříšku jiných

malých rybiček s

velkejma zoubkama

Smutný je úděl básníků

 

Říkám ti co dál?

Plamen náš společný plál,

hořel

já ho svým... svojí netečností

ano tou zhasil

dohořel doplál

i já musel svou ztracenou galantností

nahradit svojí chlapskou ješitnost

snad se mi poštěstí

nalezl jsem poklad

a ztratil ho

proplul mi mezi prsty

omluva ano i já jí mohu použít

ješitnost odejdi

promiň, prosím

smutku plné hrsti

sami budem žít

své malé velké příběhy

prožívat radosti i strasti

už nebudem spolu

děkuju aspoň trochu

ztrácím se, plynu pryč

dejte mi bič nebo železnou tyč

ať můžu si ublížit

zahrabat se, zbaběle utýct

snad se ti, tvému životu

do spokojenosti vyklíčit

pro mír duše zní to tak suše

i když to cítím přesně tak

co na to říct?

Odolej sestřičce beznadějí

a tetě zoufalství

nechci takhle hnít

tady takhle sám

drtí mě zjištění, že ruku ti nedám

nač takhle snít

situaci nastalou shledávám

srdceryvnou až přehnaně melodramatickou

tak trochu komedii antickou

zkusíme se vzpamatovat

jít po svých

co možná nejdále

mám prosbu klimatickou

ať to všechno pohřbí sníh

jak říkáš život jde dál a dál

nenávist a naschvály nic nevyřeší

akorát smrt duše přináší

děkuju, děkuju za vše

usměju se naposled tak jsem se na

tebe

usmíval

První nadreálná

 

Je čas skončit

přestat mořit ubohé kachničky

ukončit nejapné srandičky

(je) potřeba začít nesmysly

je čas močit

vymlouvat sebevrahům jejich

vlastní sebevraždu

je čas skončit

radši se zachovat jako oni

říkat cosi o kráse - hle sloni

stejně vymřou a hadi koušou

jed plyvají, jen se tak brání

studenokrevní,salutují nám,

tak jdem teplokrevní

pěkně si užijem

v (poslední) hodině zapomnění

viva dobytci tlustí námi řádně zvolení

zvolte prezidenta a premiéra ráje

pacholci na vás budou dřít

v hlíně hnít

ja čas... skončit

mávat klíči na náměstí

to nic dobrého nevěstí

zkuste si vykopat kobky - > ? Divné, že? Kobky

nebrečet

do hrobu hrdě hledět

pracně pracovat na 1. máje

a říkat jak ta práce zlá je

no neštěstí

to kamení tvrdý je

trošku nadčasový, státy, krásný a tvrdý

je čas... skončit

obloha s mráčky

kupte čínský dráčky

a nezapomenout na kachničky

házet jim drobečky maličký

...

Metro

Praha - pátek 22. června 2007

vichřice má na kontě i oběti

ČR má nejvíce obyvatel za posledních 10 let

- krocany zabila ptačí chřipka -

nejvýhodnější nabídka v Čechách

borůvky a maliny čekají

hledáte kvalitu a nechcete

utrácet zbytečně peníze?

Odpor k základně trvá

kde všude na vědu narazíte?

Voráček je sice černým koněm...

... ale smutně osamělím

inzerce: je mi 40 let a jsem

rozvedená podnikatelka

lidé již na srp či kladivo nemyslí

Mauerová měla týrat i Jakuba

na staré pořádky vzpomínáme jen zřídka

0% navýšení při financování

co si myslíme

než vám to dojde, bude pozdě

Pešek chce na bednu

nemá strach z deště

o divácké kulise?

Dětem a mládeži

summit o euroústavě je tu...

Eko WC

mládě rejnoka vydrželo - jen - pět dní

já nekouřím

policie dorazila pozdě

spolujezdce ubil dav... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

O těch co znají

 

Smutný je úděl poutníků času

znají účel nevyhnutelného koloběhu osudu

bloumají světem - tam a sem -

hledají svobodu - od hospody k hospodě -

múzy jim utekly, schovaly se

pořád putují, tim zkaženým světem

snažej se mu pomoci, nevědí

netuší, že díky nim svět ještě stojí

prázdý je pohled těch hledačů času a místa

na svých bedrech nesou tíhu lidstva

potažmo konkrétně lidskosti

prázdný je svět, který pozbyl (praktických) snílků

kruh se uzavřel - uroboros -

růžoví sloni se našli,

proto je smutný úděl poutníků času

temný stín pochopení se usatil

na jejich tváři

vytvořil bolestnou grimasu vlastního pekla žhářů

není, není to pěkné vyprávět obrazy hrdinů -

- samotářů -

špatně se poslouchá úděl nepochopení

obzvlášť

že si uvědomíme paralelu našich a jejich údělů

nehezký je totiž příběh o pánech času

... 

Věnováno mým jediným (zadluženým) rodičům

 

Rybáři lovící komické zlatavé rybičky

s doutníkem a mexickým sombrérem

vypráví si něžně roztomilé příběhy

našich dnů:

O hloupých lidech, nic netušících legendách

teskně, s jistou ironií, pouští chycená nesplněná

přání

ve vodě čeká temnota

pohltí vše bez meškání

rybáři s lampiony osvětlují nachové mraky

vždyť pod svícnem je největší tma

sami tak čistí, nevinní

rybičky už neexistují a zlato taky ne

ukryté zraky, pohledy paranoických očí,

jenž tiše trpíme - tam v krajině přílivu

rybáři svázaní vesmírem hvězdného prachu,

tiše spí

tišší hoši mlčenlivě vyjí na měsíc v dorůstání,

která se odráží od hladiny

pokroucený obraz zčeřený loďkou - Titanikem

...

Pásmo krajinové

 

 

Závažné Thórovo kladivo padá propastí zatracených

?Propastí zatracených?

Zapomenutých starých sešlých otrapů!

Staří tišší mládenci zaseknutí

v éře osmdesátých let, ale bez křiváka

a závažné Thórovo kladivo přímo letí.

A Madona s Jacksonem maj boláka

na prdeli. V dáli ozývá se měkce

lehce satanovo panoptikum:

lehce pochmurná

lehce bizarní

krajina přílivu

nechtěl bych být na místě,

na trůnu, sedícího krále myší

smrt s námi obcující v městě

pražském - Židi - rajtující na

koštěti. Ten churavý král Jelimán,

jen jestli ho znám?

A závažné Thórovo kladivo padá tou hlubokou propastí

tohle znamení divoké krásy

nic dobrého nevěstí, pro andělské hlasy

pro krysy a psy, pro lidí příběh

na písčitém břehu

- nohy po nárty ve vodě -

no co, no co tu smrdí...

Čekají v krvavém tichu,

na Bílou paní, tak tam čekají

bytosti z jiných dob, beze strachu

v podivné náladě hrají piškvorky

jeden má minimalistický portrét Mony Lisy

druhý má minimalistický obraz od Dalího

další má třeba zoufalství

což je decentní problém (asi)

páč namalovat tetičku zoufalství

to chce ho mít velkýho

a zatím pořád padá závažné Thórovo kladivo...

Hrají vestoje...

Už se stmívá

co je v životě nejhorší?

Asi on sám!

Zloděj příběhů by o tom mohl vyprávět

jakobytu bylo už málo hnoje

tichá samota šílených neorganických

depresí se mihotavě jímá prvenství -

v počtu krvavých žab z deseti ran

- Mona vyhrála, nepřišla o panenství -

letíme a slyšíme světlo červenobílého majáku

my, nijací ztracení, zapomenutí...

Zámek z desetitisíce mlčících bran

jen my je otevíráme, jen my...

Ale často zapomínáme na tichého

starce v koutě...?!?

Je noc... ticho... tma... nicota

jak zní? Ty už neutečeš!

ty nevyplaveš

ty z hlíny nevylezeš!

Mytochondrie a rašící meluzína

a neoprenová socha Jima Čerta

nebo Karla Gotta

jedli jste někdy kebab z Národky?

Oni ne - požili ho z polského kravína.

Rytmus hudby - staccato, bouchání

myslí - jeslí myšlenek - kradení života - zhurta

to vše v noci plné bezmoci

pableskující pocity šílených v záchvatech

algebraické nuly a jedničky

pableskují v poťouchlé, snové

krajině přílivu

kladivo Thórovo padá mizející prázdnotou

opěvování známých klaunů - básníků bez

bázně a hany, v bolestech vypocených

předkládají pravdy vesmírné a snáší

je před zorničky všech.

Jsou hodni obdivu!

Na co tedy myslíte tak potichu?

Řeka myšlenkových impulzů vytéká

a ty jiné bytosti, kde jsou?

Znáte chuť hudby

Vyráží dech - takže žádný spěch

kolotoč ten, ten se pořád točí

jakou roli v tomhle hraje slovo

Bůh?

Odpověď zná jeden, každý z domu smrti,

z pochodu mrtvých.

Nikdo z nich to nepoví -

věčná škoda...

Začíná svítat a to je fakt síla

promého bratra (opravdu velkého)

nepěkný oceán otevírá klín

ve tvaru ypsilon

jestlipak má erotogení účinek

na hady (hlavně ty čínské)

je světlo, je splín a chlupatá loutka

jako na nebi slunce vychází

v duši díra stejná schází,

protože modrý Babylon již více

nestojí, na běsy padá splín

z vypitých vín a úplněk - utek´

dohořívá poslední papežova svíce

znáte samotu ticha a klidu?

Znáte bouři malých legend?

Znáte tu úlevu po sraní?

Nikdy, ale nikdy, nepoznáte

pikareskní krajinu přílivu

závažné kladivo Thóra sem

dopadlo!

Sakury a starci v lihu zmizeli

každoranní výbuch atomové hlavice?

Přerušení činu, přerušení všech

zárodků myšlenek. Dopad té palice

označí chipsy - jemně solené

jadadadá a publikum? To se směje

válí se na zemi, jak prasátka v bahně

pódium - svět? Publikum - Bůh?

Božská alegoridní komedie

tragédie hraná mravně

má raso dvounohá, kam to spěje?

Kladivo již se ztrácí v čirých koutech

betonové zahrady plné kaktusů

plynulá iracionalita bující

vlastní nadreálný nádech

dětští starci v autobuse

plných všelijakých tubusů

s brýlemi pána Lennona na nose

žijeme v jemném chaose

(ale dyť já vim, že v chaosu)

a tak umíráme tam! Bez citu

v kouzelníkově (Zeldově) jitru.

Neviditelné obrazivo podivné duše:

 

 

drásají nové, zlé pocity

obsah bílého suchého se smutně

vysmívá tomu pomatenému bláznu,

jeho sebedestruktivní povaze

troska vypráví odměřeně, suše:

o nejhorším grázlu -

temném lidstva grálu

o paranoické nejistotě

obviňující vše a všechny

totiž o žárlivosti!

Ó Bóže můj, city nemluví rty ani činy

drtivý vítr dující na rozum a logično

to vše na tenkém provazu

mezi bouřlivým mládím

a neblahým nesmyslem

- pyšností -

skličující sebepohrdání smutně

konejší jeho stavy

tikající srdce = bušící vesmír

zahalený do sebestředného světa

strach z nejistoty,

následovaném činem poznání

ukončené zráním vlastní duše

přicházím o tebe!!! Múzo,

ventile u papiňáku

andělská mrcho neznajíc snad jeho?

Odlet posledních živých kachen

nevinné mraky

boj s nevědomím!

Boj s nepřítelem silnějším než Bůh!

Boj s veškerými úroky fiktivního smýšlení tragika

Múzo! Múzo! Múzo! Stvůro! Potvoro!

Viléme, Hynku, Jarmilo

posvátná lůzo

můžu ti věřit?

Já ubohý ubožák, trpím, za to,

že hledám růžové slony tam

kde by mohli být

obrazy posvátného chtíče a majetnictví

odsunuté ruce velkého masturbanta

od jejího - pokladu

odepření nejvyšší rozkoše - byla perverzní

nepomáhá útěk do zákoutí nikdezemě

protože vychází ze mě samotného

osudovost poslední (možné) chyby

zavřít se sám a dobrovolně

do bublajícího, jemně rozžhaveného

kotle s kyselou cibulí

poslední sebeponižující sebepolitování

- temný ožralý korábe -

uniká ti podstata věci - přicházím o tebe

lásko, krásko, nejistoto, chtíči,

Pandořino skříňko, nech to, tajemno

zvědavosti, zkouško

...

Experimentálně sladké čichání ke tvým kalhotkám

 

Z pohledu formálního maniaka:

musím jen tiše smeknout a závistivě klesat

do odpadních rour

bez rýmu, za to s rýmou

staletí trvající beznadějné padání listí

- pozdní roztomilé čvachtání v bahně -

na podzim

žer kamaráde, papej

dojdem na sever za zlatým beranidlem

a vypáčíme nebeské zvony

archanděla xyz

kecy

nečti to

uvař si kafe

svlíkni se

a miluj

miluj

život

a sen

...

KVZPL

(Kulturní Vložka Z Pokladního Lístku)

 

Jedna minuta a pět vteřin

vteřin

na život, na holku, na sebevraždu,

knírač je život bez okolků

a nároků

třeba na vytouženou odměnu

- chci být se svojí ženou,

sám a nahý s těžkými pukajícími vředy

ó Bóže,

jedna minuta a pět vteřin je sakra

dlouhá doba na cokoliv

kromě

lízání hadích varlat

a škrcená malých batolat