Barghest

Někdy není tak docela jisté, jestli blázni jsou ti uvnitř nebo ti venku a že blázinec je to místo tam za zdmi. Seveřani tyhle komorní hořké drama-komedie prostě umí.

Joe Wright se urval že řetězu a ani Hugh Jackman mu nedokáže zachránit zadek. Nějak mi uniká, co sakra dělá v Nezemi Černovous, Nirvana a Ramones?

Když se potká temná, strašidelná atmosféra s depresivními výjevy a ponurý varhanní motiv s čertíkem našeptávačem, který svůj komický potenciál nechal doma v pekle, děti chytají psotník a dospělí se zálibou v temných pohádkách chrochtají blahem. (první kategorii jsem nestihla, pod druhou se podepíšu)

Většina lidí si myslí, že dvojka je nejslabší díl trilogie. Není. Dvojka je jiná. Každý díl je jiný a dohromady tvoří kompaktní celek. Řadím se k té skupině lidí, podle které nelze filmy posuzovat odděleně. Když se chci kouknout na Pána prstenů, vždycky si pustím všechny tři části (a volím prodlouženou verzi), aby se dostavilo uspokojení z příběhu. Dvojka budí rozporuplné dojmy, protože tvoří přechod od pohádkové jedničky k osudové trojce. Každý příběh má úvod, stať a závěr a do těchto tří částí není rozdělen každý z filmů této trilogie, ale celý příběh, a Dvě věže jsou právě onou statí. Mostem, přes který dojdou hrdinové z jednoho břehu na druhý. Každé dobrodružství počíná hrdinovým poznáním, rozhodnutím (FOTR) podstoupit cestu (TTT), která je dovede do cíle (TROTK). Záleží jen na tvůrci, na kterou z těchto tří částí dá největší důraz.

Rozhodně nelze říci, že trojka je velkolepá a epická, protože tato slova jsou jí prostě malá. Tolkienův příběh je osudový a archetypální a na trojce je to vidět nejvíc. Návrat krále je vyvrcholením nejen příběhu, ale i filmové trilogie, a to v plném slova smyslu. Vše, co se v předchozích dílech připravovalo, je zde plně zúročeno. Oscarové žně tentokrát hovoří za vše.

Jaksonova trilogie se stala jakýmsi mustrem pro budoucí fantasy snímky. Režisér dokázal okouzlit i ty, kteří z předlohy na zadek nepadají. Miluju onu atmosféru osudového začátku velkých věcí, tajemnosti a neznámé, lezavé temnoty, která dýchá přítomnosti na záda.

Skvělá britská konverzačka s výbornými dialogy a především výborně napsanými postavami. Sem tam sice zavání naivitou červené knihovny a některé dějové momenty tvůrci opakují dost okatě a mírně nenápaditě, nedostatky ale vyvažují uvěřitelní herci, krásné prostředí a kostýmy a především nádherný dům, který tu bezpochyby hraje jednu z hlavních rolí, srovnatelnou s živým osazenstvem. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak Maggie Smith v roli staré harpie a matky rodu, která svými sarkastickými hláškami a špičkováním s Isobel vždycky spolehlivě, jak se říká, zabije situaci. Oblíbené postavy: Tom Branson

Uběhlo několik týdnů od návštěvy kina a jediné, co si toho filmu pamatuju, je okouzlení vizuálem, což se mi nakonec zdá být nejvýmluvnějším zhodnocením snímku.

Kdo by to byl řekl, že se od seveřanů dočkáme dramatu o páru gayů, které neutápí diváka v depresi, ale naopak ho oblažuje hřejivým pocitem? Přestože se snímek zabývá tak závažnými tématy, společností stále ještě vnímanými jako kontroverzní, oplývá "feel good movie" nádechem. Pod povrchem ústřední dějové zápletky nebublají jen otázky týkající se homosexuálů, ale i předsudků obecně, odmítání, strachu a přirozené lidské touhy po lásce. Smekám před ústředním párem, každý muž, který dokáže přesvědčivě zahrát zamilovaného gaye, má můj obdiv.

Tohle je přesně TA výjimka potvrzující neblahé pravidlo, že moderní česká kinematografie stojí za hovno.