Mr. Sandman

sen abeceda, frustrace, úzkost, potlačené nedostatky, cit proti racionalitě, nutnost zapamatování si doléhající na každého, nutnost gramotnosti, ač abeceda, přesto vyjádřena negramotně, působivé, svébytné a originální jako každý Lynch, čirý talent zde v mocných cákancích šplouchá na tvou sítnici milý diváku

Jedna rasa se snaží přeučit druhou, neuznávající její jedinečnost a právo na vlastní svébytnou identitu. Více než jejich víra a ušlechtilé morální řády však domorodce uspokojují západní potřeby ke zkvalitnění života, jež naplňují počitky daleko naléhavěji tlačící na brány jejich vědomí. Odhozený doutník naprosto znemožní pokračování ve zpěvu hymnů velebících duchovní hodnoty, jako neoblomnost, důstojnost a kázeň. Jak dokáže významnou historickou událost prostý člověk podat během všeho ruchu, avšak přesto odtržen jako pouhou novinku, o které je třeba se zmínit. Když někomu vše seberou, pomátne se. Ta žalmy řvoucí stará vyschlotina v sobě měla nakonec dost šťávy života i kuráže a ten starý uchlastaný dobytek zase kus chlapa a porci hrdosti i soucitu. Tehle příběh byl dobře natočen a vždy potěší. Ženský jsou paličatý a chlapy mívaj rozum, ale často se ukáže, že to byla právě zarputilost ve které byl skryt úspěch.

Lidské vztahy a příběhy v té nejmagičtější podobě. Hartley má schopnost vytvořit z logické argumentace hádku. Jeho postavy přemýšlí tak racionálně přímo a přesto v sobě mají doslova nálož lyriky. Dialogy a chování hrdinů jsou lakonické a přesně vystihují danou situaci či stav. Příběh je velmi úsporný a přesto ne neúprosně nakloněný pouze jedné variantě vyústění. Z filmu na mě doléhá upřímnost a strohá poetika. Nechybí v něm ani nadšení pro detektivku a vtip. Punc nezávislosti je znát především na chování postav vůči osudu(režisérovi). Více než u komerčních snímků si uvědomujete, že film má svého tvůrce a že se jedná o jeho konstrukt. O to však paradoxně působí postavy reálněji, než ve snímcích kde se ve vás snaží vzbudit pocit, že to co je vám prezentováno má být vnímáno jako skutečnost. Divák je při sledování bezmocný stejně jako postavy a může pouze očekávat přidělení identity a popis charakterů. Jak vyjadřuje jedna z postav ten propastný rozdíl mezi percepcí a kognicí : "I fell things, but I don´t know what they mean" tak by si mohl připadat klidně divák sám. Tabula rasa otevřená čemukoliv co bude následovat. Pokud jde o Hartleyho pak pravděpodobně někde zahlídnete knihy naskládané do sloupců na zemi, uslyšíte spoustu legračně bizarních dialogů podbarvených takovými interprety jako třeba P.J. Harvey, budete svědky až podivně nepatetického milostného vzplanutí a celé vám to k vašemu úžasu vlastně nebude připadat nijak intoušsky odtažité a prázdné. To proto že herci mají opravdový umělecký talent a režisér je skutečný intelektuál života v tom nejméně pejorativním slova smyslu.

Kniha je ještě mnohem podrobnější a mrazivější, ale i zde člověk cítí tu zvláštní výstižnost postavy, která mě přitahovala jako magnet, jde o psychopata? nebo člověka s kterým se naopak lze v mnohém ztotožnit? Vystihnutí jedné skutečně bizarní tendence životního stylu dopadlo v tomhle snímku velmi dobře, mnoho monologů stojí za zapamatování.

Jak může chutnat svoboda? Zkuste se podívat na tento film a budete mít o něco lepší představu. Kamkoli zamířit, kdekoli zůstat, cokoli prožít. Těžko si představit něco plnějšího, skutečnějšího. Vážit si života lze pouze pokud ho dokážeme skutečně prožívat. Držet se zavedených postupů a sledovat vyznačenou cestu, putovat po ní a spěchat za cílem, který je pouze fantomatickou ozvěnou nějakého opravdového smyslu, toť nesmysl. Já vám velím, jeďte vstříc zapadajícímu slunci a kašlete na všechno normální, běžné, konvenční. Nebojte se svůj život prožít takhle svobodně. Protože to je to, co to skutečně chce, odvahu. Bez ní se budete někde krčit a doufat, že jednou něco přijde. Ale to je nesmysl. Nic nepřijde. Jen tam budete sedět a bát se. Nebojte se. Pošlete všechny co vám říkají, že něco nemůžete, k čertu. Vědí o tom hovno. Váš život je skutečně váš. Tak si ho nenechte vyprchat.

Nejvic me na tom dostava ta podobnost normalnimu zivotu.To mnozstvi rovin,ktery musi clovek resit a potom to uvedomeni,ze to vlastne neni tak hrozny a jede se dal. Dude byl bedňák, co víc je třeba říct. Pohodovějšího chlápka neznám. Nejlepší, jak vždycky vysvětluje, že situace je zamotaná a má mnoho fazet :-) Jeho styl je ten nejležérnější.

Bill Cosby je komik s neselhávající zásobou mimických nonverbálních gest a nevkusných svetrů.

Okouzlující génius ztrácející se v lucidním snění, o němž se nikdy skutečné davy nedozvědí a který, ač dostal šanci na absolutní štěstí (v podobě ženy, která ho milovala a byla hodna toho, aby ji zbožňoval), nedokázal se zbavit těch krutých pout všední skutečnosti, která ho svazoval na místě jež tolik toužil opustit. Paradoxem je, že tato domnělá zbabělost byla v jádru motivována nesobeckostí a soucitem ne pouze neschopností čelit vlastnímu osudu. Složitost života ho utloukla jako mnoho jiných, byť třeba ne tak nadaných a jedinečných jedinců, jež jsou denně drceni masami šedých tvorů bez fantazie, kteří jim pouze staví do cesty překážky a brání tvůrcům ve vymýšlení si, neboť jsou schopni tak ušlechtilou věc jakou je fantazie označit za lhaní.

Sci-fi těch jsem viděl hodně, ale aby tam dělali hory z bramborový kaše to už musí bejt nějakej vosmah. Tady to asi stojí na tom zaujetí Dreyfussáka, páč ten mě fakt dokázal strhnout do děje. On i Spielberg to dobře tempoval a točit uměl už tehdá. Moc to ale toho novýho a podnětnýho nepředává teda. Vlastně to dorozumívání hudbou je docela pěkná myšlenka. To by mohl bejt univerzální jazyk. No ale většinou je to spíš napínavý než přemýšlivý. Tenkrát to asi taky každýho víc zajímalo tohle téma a spíš věřili, že by se něco takovýho mohlo stát. Tak to má ještě v sobě jistou romantiku. Nesnaží se to furt vo reálno.

Ten film jsem jednou pustil dívce o které jsem byl přesvědčen, že jsem do ní zamilovaný. Kdyby řekla, že ho nepochopila, nevadilo by mi to a cítil bych k ní to samé ba co víc, užíval bych si nejspíš roli učitele a vyložil jí, proč se podle mne jedná o vynikající mistrovské dílo. Mnohé co bych řekl přede mnou napsali jiní a já bych pouze interpretoval jejich výklad, avšak něco málo bych mohl přidat z vlastních dojmů, reflexí a zkušeností a právě za to málo by mne mohla obdivovat, ale především si uvědomit, jak důležité je o některých věcech víc přemýšlet. Nic z toho se nestalo, pouze mi podobné myšlenky prolétly hlavou zlomek vteřiny předtím, než mi sdělila, že jí ten film nudil, jelikož byl vizuálně špatně zpracovaný a téma snímku či jeho děj nebo alegorické vyznění jí nepřišli vůbec zajímavé. Četla Kafku i Orwela a chtěla na mě možná jen zapůsobit, ale já si v okamžiku kdy vyřkla ten zbrklý soud uvědomil jak málo pro mě znamenala ona (přetvářka, znuděná povrchní falešnost) a jak moc právě tento film (bolestivě krutá hluboká upřímnost). Nešlo ani tak o střet mezi láskou a uměním jako spíše mezi suverénní naivitou a pokornou zkušeností. Film který pro mě ukazuje, jak težké je v dnešním světě milovat.