MA.KI

později

později

později

Liberální / bez zábran (např. explicitní zobrazování nahoty, mluva…) / psychologická / možná až záměrně kontroverzní dramatická mozaika výsečí z života zrzavé nymfomanky jménem Hemel (= Nebe) se po většinu času zdá zajímavější vizuálně, nebo i prožitkově, než obsahově, po skončení si tak nejsem úplně jist. Hemel má co říct! ~ Tento nizozemsko-španělský artový snímek je strukturovaný do osmi kapitol, přičemž by jejich posloupnost mohla být úplně v klidu různě variována. To nepokládám za nedostatek, ale za přednost. Od zobrazování protagonistčina nekonvenčního sexuálního života se pozornost plynule přesouvá k odpovědi na otázku, proč taková je, proč se tak chová, k její mimořádně silné citové vazbě na otce, jenž na ni od malička rozhodujícím způsobem působí, utváří její osobnost i podmiňuje chování. Jejich vztah, vztah otce a dcery, mnohdy působí až patologicky. ~ S Shame bych Hemel nesrovnával. Hemel NENÍ ženskou variantou McQueenova filmového opusu, to je zcela liché přirovnání. Jediným výraznějším styčným bodem je ona (jeho i její) nemožnost či snad neschopnost navázání pevného a trvalého partnerského svazku, citová vyprahlost a promiskuita. Všechny okolnosti na pozadí chování obou postav, resp. jejich vnitřní charakteristika se však liší. Pokud se autorům tohoto snímku něco povedlo, tak vylíčení vlastností i pocitů hlavní hrdinky, mohu-li vůbec použít tento termín. Spíš nechtěné hrdinky. Je velice spontánní, impulzivní a pudová, z čehož i plyne její pestrý sexuální život, i možná až hrubá (viz např. její smysl pro humor), na druhou stranu však i křehká, zranitelná, bezbranná, pochybující, tápající… ~ Agilní, odvážný přístup mladé začínající režisérky je patrný, stejně jako občasné zbytečné tlačení na pilu a již zmíněná snaha šokovat. I tematická přesycenost (láska, sex, bolest, smrt, citové nenaplnění, vztah otec − dcera atd.) je spíše na škodu, i když všechna tato téma jsou svým způsobem příbuzná. Ale jak se říká (a je pravdou), vše souvisí se vším... ~ ~ Bylo to úžasný. Ze všech mužů jsi do mě pasoval nejlíp. A že jich bylo hodně.

Temný, psychickým i fyzickým bolem prostoupený životopisný snímek reflektuje nelehký životní úděl Boženy Němcové, již mimořádným způsobem ztvárnila Corinna Harfouch, a to na základě spisovatelčiných posledních tří dopisů adresovaných svým blízkým. Film není v žádném případě oslavnou biografií jedné z největších osobností českého literárního i kulturního života 19. století, nýbrž nabízí velmi sugestivní pohled do jejího nitra, jež se pralo nejenom s těžkou nemocí a grobiánským chováním manžela a jeho dennodenními invektivy, ale též s permanentní chudobou či společenskými předsudky. K tomu přidejme osobní nespokojenost a nenaplněnost, osamocení (Mé srdce velmi toužilo být milováno…), nebo i další traumata z minulosti (smrt syna Hynka) či uměleckou krizi (Musí to být krásnější. Musí to být krásnější…). ~ Jedná se o výjimečný portrét silné ženy, který je pojat maximálně realisticky, možná až naturalisticky, a úspěšně se dokáže vyvarovat jakéhokoliv náznaku (dnes tolik časté) idealizace jak doby, tak i samotné persony. Za zmínku stojí i zvolená forma, jež všudypřítomnou tenzi zvyšuje nejen díky častým repetitivním scénám. ~ Chvályhodný německo-český kulturní počin s plejádou českých herců. Jen veliká škoda, že si filmy s podobnou národní látkou nejsme schopni natočit sami. Poznámka: Pouze pro trpělivé. ~ ~ Na obloze se rozplývaly růžové ranní červánky a na obzoru, za chlumy, zářila zlatá záře a osvětlovala vrcholek hory, dokud slunce ve své nádheře nevyjde.

Zohledním-li intencionalitu pro náctileté, nemám problém.

No, tak jsem se chtěl podívat na něco řekněme ostřejšího, ale přesto ne úplně blbého. Avšak i přes výběr z alternativních festivalových vod musím konstatovat, že se v případě Excision jednalo o nebetyčnou sračku, přičemž většinu stopáže vycpávalo množství nezajímavé, rádoby efektní vaty. Ač se snaží být sofistikovanějším než obdobné výrony tvůrčí geniality, zůstane jen pouhou zábavou především pro americké teenagery s popcornem v ruce. Být však v kůži autorů, dbal bych raději na větší pospolitost jednotlivých motivů a hloubku obsahu než na počet a dokonalost provedení uhrů na obličeji psychicky narušené ošklivky v hlavní roli. ~ Protagonistčiny snové vize byly jen lacinou zástěrkou k vyobrazování oněch perverzních / nekrofilních scén v litrech krve a ten vynikající závěr, byť též řádně krvavý a kontroverzní, už bohužel nic nezachrání. Vydat se jinou cestou, nemusel by výsledek být zas až tak špatný. Z námětu šlo vytřískat mnohem víc. Včetně humoru.

Křehký film o křehké duši skryté za obrovitým tělem osmatřicetiletého profesionálního kulturisty Dennise, jenž hledá a stále nemůže najít TU PRAVOU životní partnerku, potažmo štěstí a smysl života. Film o niterné potřebě spřízněné duše. Debut dánského režiséra Matthiesena, zrealizovaný na základech jeho pět let starého krátkometrážního filmu Dennis. ~ /dále možné stopy spoilerů/ Ač je příběh tohoto plachého sympaťáka – protagonisty, který téměř nesleze ze záběru, v dobrém slova smyslu relativně prostý, těží z poměrně podstatných kontrastů, a to jak z hlediska zvolených lokací (Dánsko x Thajsko > domov x ráj pro sexuální turistiku > láska x sex), tak kupříkladu i co se týče zjevných disproporcí postav (obr x drobná Thajka). Kromě zmíněného hledání konkrétní osoby má snímek i další rozměr, spočívající v Dennisově postupném odstřihávání se od diktátu vlastní autoritativní matky, která – ač již poměrně vetchá a křehká – zcela sobecky manipuluje s životem svého syna. Film o probití se ke svobodě, osamostatnění se a možnosti nezávislého rozhodování a vlastní volby. ~ Je pravda, že 10 timer til Paradis je natočen dosti nekonfliktně a způsobem, aby do sebe vše zapadalo, tak jak má (někdo dokonce snímek může označit jako pseudoartový), nicméně jeho nekomplikovaná struktura v kombinaci s přitažlivým tématem a výraznými hereckými typy neobvyklého vzezření z něj dělá cosi, na co se rádi podíváte, ať už jste šťastně zadaní nebo na podobné pouti jako Dennis. A pamatujme si, nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá... (Mimochodem, naprosto hloupé distribuční názvy, včetně toho nejhloupějšího – českého.)

Vzhledem k nepříznivým kritikám i mé averzi vůči panu Dykovi (potažmo jeho slavné a vtipné skupině), jsem od Signálu nečekal příliš. Stejně jako u Čtyř sluncí jsem byl však mile překvapen, i když také v případě Řehořkova filmu něco málo nadhodnocuji. Nechápu však onu ostrou kritiku, jež se na český film obecně v poslední době valí ze všech stran. Tuzemská kinematografie je zkrátka velmi specifická, takže proč kritizovat např. u Signálu žánrovou neujasněnost… Pravda, postavy jsou ploché jak prsa šestileté dívky a jejich výrazná typovost může mnohým vadit, já však tento fakt v tomto případě, a navíc v žánru satiry, akceptuji a rozhodně mě nerušil. (Na rozdíl od takových Lidic!!) ~ Komediální drama podle scénáře Marka Epsteina si bere na paškál různorodé panoptikum postav zapadlé vsi, v níž jednoho dne stojaté vody rozčeří dva mladí floutkové a jejich společný podvodný plán spočívající v instalaci nového mobilního vysílače. Rozehrává se úsměvná tragikomedie o absenci vlastního zdravého úsudku, honbě za vlastním prospěchem a materiálními statky, o české vyčůranosti, blbosti i laxnosti. ~ Film má poměrně spád, nadprůměrnou kameru i vizuál (jen bych vynechal některé zbytečně poetizující momenty, viz záběry na pavučiny apod.). Vypráví o vážných věcech, avšak nevážně a tak trochu rebelsky. Nepřistoupíte-li k němu jako k reálnému příběhu, ale jako ke zjevně nadsazenému podobenství, o jehož výkladu nebudete muset hodiny dlouze přemýšlet, budete spokojeni.

V průměru průměrná hodnocení ostatních uživatelů jsou mi záhadou, Čtyři slunce ale skutečně nejsou nepovedeným filmem. Ačkoli postavy stejně jako v předchozích Slámových filmech znovu pocházejí z neutěšených vod nižší vrstvy společnosti a znovu hledají to své těžko uchopitelné štěstí, režisér rozvíjí spoustu otázek a témat v českém filmu dosud nereflektovaných (viz např. transcendentální rovinu, i když poměrně plochou). Primárně se však snaží zdůraznit důležitost působení vnějšího prostředí na jedince, respektive vlivu rodičů na své děti (> zde Járy na jeho syna; jaký otec, takový syn… – tendence napodobovat chování, opakovat chyby, zároveň však i zhnusení a pohrdání). ~ Osobně mi nesedl výběr herců, z hlavní čtyřky se své role zhostil bravurně snad jen Mádl. Jinak Geislerová už je ohraná, přestože její výkon je dobrý, Plesla i Rodena bych nahradil. I když jejich projev mnohdy limitovaly dosti úsečné věty v jejich replikách, těžko posoudit. Osobně bych však upřednostňoval méně známé tváře. A závěrečný song od Vypsané fixy mám moc rád…