dzira

Šedesátá léta v dalmatském pobřežním městě. Začíná léto, na parketech se tančí twist, k Jadranu přijíždějí západní turisté. Co je pro místní mladíky podstatné? Mladé turistky.

V roce 1964 natočili režiséři Ljubiša Georgijevski a Miomir Stamenković drama Pod stejným nebem (Pod isto nebo), jehož děj se odehrává těsně po kapitulaci Itálie, kdy moc v jednom západomakedonském městě přebírají balisti (Balli Kombëtar - nacionalistické a antikomunistické hnutí odporu, které se postavilo za uchování velké Albánie v hranicích, které získala po obsazení Jugoslávie vojsky Osy). Do města přichází tři partyzáni, aby zde uskutečnili akci na odvrácení pozornosti od skutečného útoku na město. Dostanou se však do přestřelky s balisty, ve které zabijí bratra velitele balistů. Ten je rozhodnut partyzány najít a pomstít bratrovu smrt...

Možná za to může pětisetletá okupace osmanskou říší, která na Balkánský poloostrov implantovala své hodnoty, možná je to tím, že jsou jižní Slované mnohem více válečníky než my, každopádně se zdá, že jejich společnost je stále podstatně více patriarchální než ta naše. V tomto světle se komedie Mila Đukanoviće Muškarci z roku 1964 jeví jako velmi odvážná a novátorská. Její hlavní hrdina je prototypem balkánského macho muže, který ctí hodnoty svých předků. Sice již není výhradním živitelem rodiny a už vůbec ne válečníkem, který by si zasloužil svá privilegia, přesto po příchodu z práce vyžaduje od své pracující ženy stravu a klid, aby mohl v poloze ležmo nerušeně meditovat s novinami na prsou. Zatímco žena zajišťuje chod domácnosti čítající kromě ní a hýčkaného muže ještě jeho 4 potomky, on nabírá sílu na večerní posezení s přáteli. Zaběhaná rutina se naruší poté, co ve své blahosklonnosti svolí, že si pro domácnost najmou pomocnici. Poté, co se se ženou neshodnou na tom, co by měla pomocnice zajišťovat, se dopustí zásadní chyby. Nechá se vyprovokovat a souhlasí s tím, že převezme v domácnosti manželčinu úlohu. To má závažné důsledky nejen pro něj, ale také pro zbytek mužské populace v Jugoslávii... Muškarci jsou nekorektní, ale velmi zábavnou (a snad i trochu pravdivou) komedií zlehčující roli mužů v domácnosti...

Po skončení 2. světové války se do úrodné Baranje, ze které bylo odsunuto mnoho Němců a Maďarů, stěhují kolonisté z chudobných horských obcí. Sbalí si nejnutnější věci, naloží hospodářská zvířata a opouští kraj, ve kterém jejich rodiny po staletí žily. Jsou plni naděje na lepší život, ale i obav z toho, co je v novém domově čeká. Při dlouhé cestě nákladním vlakem dochází k mnoha drobným příhodám i dramatickým událostem.

Film Lažni car Velimira Stojanoviće je prvním hraným filmem natočeným po vzniku Federativní lidové republiky Jugoslávie v její nejmenší republice - v Černé Hoře. Je to pozoruhodný pokus o filmovou rekonstrukci důležitých historických událostí druhé poloviny 18. století, které měly velký význam pro utváření Černé Hory a formování černohorského národa. Nelze jej vnímat jako čistě historický film, protože do značné míry rozvíjí legendu o carovi Štěpánu Malém, tehdejším vládci Černé Hory. Ten je sice skutečnou historickou postavou, ale jeho původ a život před nástupem na trůn jsou předmětem mnoha spekulací. Na černohorský trůn se dostal v roce 1766 díky mýtu, podle kterého zavražděný ruský car Petr III. ve skutečnosti přežil a uprchl z Ruska ke svým spojencům do Černé Hory. Právě za něj se Štěpán Malý vydával. Podle jednoho z dohadů šlo ale původně o bylinkáře a léčitele z Dalmácie, který se objevil v roce 1766 v jednom černohorském klášteře, kde byl jeho údajný urozený původ odhalen na základě podobnosti s portrétem ruského panovníka. Do funkce jej potvrdil i všečernohorský sněm, takže jeho vláda získala legitimitu. Ač se na trůn dostal patrně podvodným způsobem, jeho role pro rodící se černohorský stát je poměrně důležitá. Svou autoritou se mu dařilo utlumit krevní mstu a sjednotit mnohé znesvářené černohorské kmeny. Dále se snažil posilovat roli státních institucí a Černá Hora za jeho panování zažila období do té doby nevídaného pořádku. Navíc se mu podařilo porazit mohutný turecký útok a ve funkci jej nakonec akceptovalo i Rusko prostřednictvím svého vyslance knížete Dolgorukova.