dzira

Film zaujme skvělou atmosférou. A ty co mají nadíváno více jugoslávských respektive srbských filmů určitě i hubeným (tehdy sedmadvacetiletým) Petarem Božovićem....

Odpad to určitě není. Minimálně 3* si zaslouží. Samozřejmě tomu lze spostu věcí vytknout, ale je nefér takto ten film odstřelit... Já k němu přistupoval trochu shovívavě, protože je to vpodstatě první celovečerní film, který byl skoro po dvaceti letech natočen v Černé Hoře. Jedná se o nezávislou produkci. Z filmu čiší obrovské nadšení tvůrců, kteří se snažili natočit moderní evropský film. Pravda je, že to s tou snahou malinko přehnali, to ale nic nemění na faktu, že mne ten film celkem bavil a jsem opravdu velmi zvědavý na druhý celovečerní film Nikoly Vukčeviće (Dječaci iz ulice Marksa i Englsa), který se dostane zanedlouho do kin...

Božidar Nikolić se urputně snažil natočit americký film. To se mu povedlo. Má skoro všechny rysy průměrné americké lovestory. Nicméně tímto filmem pro stříbrné plátno v roce 1988 objevil Brada Pitta, pro kterého to byla první hlavní filmová role... Není to úplně špatný film, jen je škoda, že z černohorského pobřeží udělal něco jako Miami Beach a po atmosféře Balkánu tu není ani stopy. V rámci Nikolićovy režijní (jinak je především kameraman) filmografie je to ale nejslabší kus...

Vizuálně brilantní avšak poněkud neuchopitelné a nepřehledné. Přesto velmi dráždivé, dožadující se dalšího zhlédnutí,,,,

Znepokojivá apokalyptická vize se odehrává v zápachem sužovaném Bělehradě. Přijde mikrobiolog na kloub markantnímu nárůstu sebevražd?

Samozřejmě je to natočeno tak, aby se to líbilo evropskému publiku.... A vadí to? Pro mne nelepší film, který jsem viděl na LFŠ 2013... Souvislosti: 6. 4. 1941 zaútočila německá a italská vojska z několika směrů na Jugoslávii. Blesková válka v Jugoslávii trvala 11 dnů. Po kapitulaci byla Jugoslávie rozdrobena – rozdělena mezi mocnosti Osy a jejich nohsledy. Vznikl na Německu závislý vazalský stát, jenž nesl označení Nezávislý stát Chorvatsko, ke kterému byla přidána i Bosna a Hercegovina a severozápadní části Srbska. Většina Kosova byla přidána k Italy kontrolované Albánii, Bulharsko obsadilo značnou část Vardarské Makedonie a kus jižního Srbska, Maďarsko kus Vojvodiny, oblast srbského Banátu, kde žila výrazná německá menšina získala přímou německou správu. Černá Hora se stala teoreticky nezávislým státečkem v praxi však byla pod přímým italským vlivem. Z původního Království Jugoslávie zbylo jen značně okleštěné užší Srbsko, které mělo od jara 1941 podobný statut, jako Protektorát Čechy a Morava. Na tomto území postupovali proti obyvatelstvu německé úřady poměrně rozhodně. Neplánovali sice hromadnou likvidaci srbského etnika (tak jako se tomu dělo na území Nezávislého státu Chorvatsko), proti jakémukoli náznaku neloajality postupovali ale s brutální krutostí. Okamžitě po převzetí moci se také postarali o srbskou elitu, včetně představitelů pravoslavné církve. Po celém Srbsku vzniklo poté, co přestaly stačit kapacity věznic, množství koncentračních táborů, kde byli tito potenciálně nebezpeční občané systematicky likvidováni. Německá okupace se stala rovněž fatální pro romské a židovské obyvatelstvo. Okupační moc ve spo-lupráci s kolaborační správou začaly již od července 1941 zřizovat koncentrační tábory. Přímo v Bělehradě vznikly 4 koncentrační tábory. Jedním z nich bylo i Sajmiště,  které hraje významnou roli ve filmu Když se rozednívá. V tomto táboře bylo v letech 1941-1944 umučeno údajně na 15000 lidí. Zejména v první fázi zde byli přivážení hlavně srbští Židé a Romové. Po Estonsku bylo Srbsko druhou nacisty okupovanou zemí v Evropě, která byla formálně prohlášena za "zbavenou Židů". Stalo se tak v srpnu roku 1942, do té doby přišlo o život skoro 90 procent z přibližně 17 000 Židů, kteří zde žili. Tábor Sajmiště (Výstaviště) vznikl na prostoru bývalého výstaviště, které bylo vybudováno v roce 1936 a opuštěno po masivním bombardování Bělehradu na jaře 1941. Jeho jméno je do jisté míry příznačné i pro jeho nové využití, protože prostor tábora byl zbudovaný v místech, do kterých bylo vidět i z určitých míst v centru Bělehradu. Hrůzy, které se tam děly, tak byly jako odstrašující případ vystavovány na odiv občanům Bělehradu.

Dvacet let poté, co Fellini natočil Silnici, vytvořil jistý Paolo Magelli v produkci Radiotelvizija Beograd a s jugoslávskými herci televizní film, který mohl být zamýšlen jako pocta tomuto snímku. Alespoň já z toho mám takový dojem. Pozoruhodný černobílý snímek, který rozhodně není zajímavý jen tím, že v něm jednu ze svých prvních rolí stvárnil Miki Manojlovič (tehdy čtyřiadvacetiletý), ale i kamerou (Božidar Nikolić), zvláštní retro atmosférou i poselstvím....

Nad Jugoslávií se stahují mračna, ale mnohé věci ještě v roce 1989 fungují jako dřív. Třeba televizní filmová tvorba.... Alespoň soudě podle tohoto sympatického malého filmu....

Povedený pohled do černohorské společnosti v době občanské války v Jugoslávii v 90. letech.....

Krásná dívka, která se jedné temné bouřlivé noci objeví na ostrově, probudí v jeho obyvatelích nečekané vášně. První hraný film významného černohorského režiséra Živka Nikoliće, není rozhodně oddechovou podívanou….