Faust

Veľký rozdiel medzi Faustom v expresionizme či z pohľadu Goetheho špecifickej atmosféry. Sokurov prevzal rôzne ruské archetypy morálneho rozvratu a dosť univerzálnym jazykom z neho spravil líčivú kombináciu mystických dialógov a odľušťovanie tej ľudskej stránky človeka v dosť nahnutej spoločnosti a v nepríhodnej dobe. Tie dialógy, alebo čas od času len "neúmyselné" vnútorné vyslovené monológy mi pripomenuli Jakubiska. Avšak (a podobne ako u slovenského velikána, keď sa príliš snaží navodzovať nadzemský dojem, kde by sa zišla jeho pragmatickejšia ruka), nedokáže ma príliš nadchnúť a strhnúť. Ani skvelé základy a potrebné proporcie nemusia docieliť výsledného účinku. (05.10.2017)

Chladný vizuál, chladnější snad než smrt sama, doprovází celé rozsáhlé filozofické pojednání na téma života, smrti a kontrastu mezi dobrem a zlem. Lichvář je svůdce, našeptávač, je slizký, zlý a ohavný. Sokurov opět skloubil mimořádnou vizuální stránku s tou zvukovou. Faust se stává jen průvodcem, ďábel je hlavní postavou, vždyť ano, zlo může existovat i bez dobra. A já budu dlouho muset přemýšlet nad závěrečnou nevyřčenou otázkou, zda lze považovat za vraždu zabití ďábla v sobě. Neskutečně silný zážitek, Sokurov povýšil Fausta na čisté filozofické dílo. (10.09.2020)

Největší klad filmu je jeho největší slabinou: kontrapunkt hmoty a ducha, těla a duše. Materialita těla zas a znova geniálně vpadává do jinak typicky sokurovského pomalého uplývání až lyrických klasicistních/ preromantických obrazů. Odporné nafouklé tělo Mefista uprostřed ženské čistoty v úvodu; Markétčina krása postupně končící v záběru vulvy: symbol postupného přerušení rovnováhy mezi duší a tělem a zredukování toho vznešeného v člověku (jeho odrazivost boha) na zvířecí (ne)podstatu. Kdo vnesl do světa rovnováhy duše a těla nerovnováhu a Hřích? Kdo se zřekl trpělivé askeze vědění, kdo vyměnil příslib vědy, stále se posouvající do budoucnosti, za jednu noc s Markétkou? A odpověď je i odpovědí na otázku, proč je tento typicky náboženský výkladový rámec největším záporem filmu: na rozdíl od Goethova veledíla úplně zplošťuje příběh Fausta na manichejský boj duše a hmoty - od těla, hmoty, sexu může vzejít jen Mefisto. Faust už není sebezničujícím hrdinou, jenž ve vědě již všeho dosáhl a jenž se spojí s ďáblem, aby poznal ještě víc, pročež musí poznat i to, co vědě uniká. Nyní je jen netrpělivým a poraženeckým odpadlíkem duchovní práce, který se podvolil touze a na cestě za potěšeními těla skončil ve vyprahlé poušti, která znamená smrt těla i ducha. Sokurovy "Dny zatmění" se také odehrávaly na poušti, ale zde byl směr opačný: oproštění se od špinavé reality vedlo vzhůru... zde se od boha padá dolů. Musí se tedy spadnout i v hodnocení. (28.04.2017)

Jedna z nejzásadnějších pecek letošní LFŠ. Možná nejlepší. A rozhodně nic pro ty, kteří mají rádi předžvýkané ideje a pravdy o našem životě. Sokurov uchopil Fausta hodně svérázně a přetvořil jej v nový umělecký tvar, v němž více než o děj a imerzi jde o hledání a úvahu nad základními filosofickými otázkami (s vědomím nedobratelnosti se konečných odpovědí). Putování, které Faust a Mefisto podnikají se povahou blíží Komenského Labyrintu. Zjevování skutečných věcí (nebo lépe řečeno: pravdy) se tu děje v podobě symbolů. Důležité není to, co se děje v realitě fikčního světa filmu, ale jakých otázek se tento fikční svět dotýká. Základní opěrné body filmu byly pro mě tyto: zlo není protikladem dobra, může existovat nezávisle na něm. Úmysl stvořitele nemusí oproti biblickému výkladu spočívat ve vykonání dobrého díla, ale v samotném činu. Na počátku nebylo slovo, na počátku byl čin. Tragika hlavního hrdiny tedy spočívá v tom, že je posedlý neukojitelným hladem po poznání, a jak se učí chápat principy a roste jeho poznání, roste v něm víra, že je schopen tvořit (podobně jako Bůh). To se velmi dobře vyjevuje ve finální scéně s gejzírem. Tento dojem je však iluzorní. Jak mu jeho průvodce připomíná: "Ale tobě nebylo dáno konat!" Faustovo prokletí tkví tedy v tom, že může žít (snad věčně?) a poznávat, ale není schopen aktu tvorby. Zdaleka nejlepší ale na filmu je, že tahle interpretace je jen jednou z mnoha, které snímek nabízí. (28.07.2012)

Skutečně ne film, který si dáte k snídani a do večeře jej strávíte. Měl jsem dojem, jako kdyby se Sokurov snažil do dvou hodin vměstnat co možná největší díl myšlenek z Goetheova veledíla, vyzdvihnout „svá“ témata (smrt, tělesnost, plynutí času) a navrch poskytnout dostatek prostoru hercům. Ticho a prázdnota k rozjímání absentují. Kamkoli se hrdina hne, někdo ho doprovází, něco se kolem něj děje. Ještě více poté, co se mu průvodcem stává ďábel (povoláním příznačně lichvář), cíleně podněcující chaos. I vizuálně čarokrásnou procházku Fausta a Markétky narušují přinejmenším hlasy jiných postav. Zahuštěnost zvuky, obrazy a idejemi vyvolává u diváka i u Fausta stejnou touhu, touhu po klidu. Jeho hledáním je vymezen směr vyprávění stejně jako druh kladených otázek. Existuje-li dobro, vzhledem ke zkaženosti světa k jeho poznání vede jediná cesta – skrze zlo. U něj je třeba začít. U přízemního, odporného a zapáchajícího. U všudypřítomného. Odklon z cesty vědy a víry k nebezpečným pochybám je „zhmotněn“ nahrazením duchovně založeného otce mužem, který páchne smrtí. Těla Fausta a otce i Fausta a ďábla v některých záběrech blízkým tělesným kontaktem skoro splývají – neustálý a ne vždy vítaný fyzický kontakt s druhými, neustále tlačení a otírání se, vytváří působivý kontrast k čistotě vztahu mezi doktorem a Markétkou, kdy jsou doteky něžné a žádoucí. Dominující naturalismus v zobrazování špinavé reality dává vyniknout scénám magicko-realistickým, lynchovky bizarním (vagína, homunkulus), spojujícím svět poznaného a nepoznatelného. Svět mužské racionality a svět tajuplné ženy, mezi nimiž zbloudilé duše převádí bezpohlavní ďábel. Využívání geometrie prostoru, časté sestupy a výstupy, jsou hlavní a nejméně okázalou nápovědou, že dochází k přechodům mezi snovým a reálným. Na výtvarné rovině podobnou roli plní optické deformace obrazu, vyvolávající podezření, že promítač špatně založil film do aparátu (případně, že jde o zrcadlové odrazy). Obrácení pozornosti k samotnému médiu lze chápat jako režisérovu výzvu, abychom přijali deformovaná pravidla jim vytvořeného a ovládaného světa, který slouží přednostně k verbální filozofické disputaci. Což ovšem neznamená, že by v něm chyběly obrazy, jež se jakémukoli slovnímu popisu vzpírají (v krajině polocelků „vyzařující“ detail Markétčiny tváře). Není-li možné ve stručnosti postihnout Goethova Fausta, Faust od Sokurova je podobně neuchopitelný a pro člověka životem zatím dostatečně nevzdělaného stejně nepochopitelný. 80% Zajímavé komentáře: Rosomak, FlyBoy, Radko, ScarPoul, Aquarius (02.07.2012)