Pacco

Pacco

Květa Lujková

okres Praha
kritizuju filmy za peníze


Twitter: kveta_lujkova

62 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Braindead - Živí mrtví (1992)

    Živí mrtví se stali bezpochyby nejslavnějším filmem svého druhu vůbec a otevřeli Jacksonovi cestu do Hollywoodu. A kupodivu znamenali i konec splatterování. Možná právě proto, zde využívá veškerých dřívějších zkušeností v co největším měřítku. Nedá se už mluvit o jednoduchoučkých tricích ve stylu „udělej si sám doma na dvorku“, ale o sofistikované vytváření hand-made trikových sekvencí, které si sice nezavdají s dnešní PC technikou, ale jejich promyšlenost a satirická brilance mají ve svém oboru nejvyšší punc kvality. Neb kdo si všimne, že na zemi se svíjející trávicí soustava jednoho ze zombíků dokáže skvěle splňovat svou funkci (tzn. prdět a vyměšovat) a zároveň škrtit přítomné oběti? Ať se to jeví sebevíc odpudivé a nechutné, všechny ty hektolitry prolité krve jsou K SMÍCHU. Ano, k smíchu. Pokud nepatříte do spolku milovníků odpoledního čaje a recitátorů milostné poezie budete se svíjet na podlaze v křeči smíchy a vaše mysl bude v rozpacích: „Proboha, čemu se to tady směji? Dyť je to vyložený intelektuální humus!“ A taky je. Ale pekelně dobře nakročený, nehrající si na nic víc, než prachsprostou morbidní podívanou. Samotné zombie sado maso ale nemůže být vtipné... hlavní eso je skryto v rukávu mixu žánrů, který se rozpučel v ŽIVÝCH MRTVÝCH do podoby všehožroucí rakoviny. Copak smixovat kýčovitou love story, psychologický film a horor není samo osobě k smíchu? Jackson navíc všechny žánry vesele paroduje a prošpikovává vrstvícími se ORIGINÁLNÍMI NÁPADY SCÉNAŘE z dílny Frances Walshové (za všechny nespoilersky zmíním návštěvu předsedkyně ženského spolku a závěrečný večírek s užitečným využitím strunové sekačky na trávu). Tradiční lekací scény hororů se samoparodizují. Kamera je strčena hercům přímo pod nos (nebo naopak snímá ze země), což nejsou atributy hororu, nýbrž poťouchlé parodie. Herci bez ostychu schválně přehrávají – v tomhle ohledu je mistrem Timothy Balme jako chcípaček Lionel, jehož neustále vyvalování očí, grimasy jak z němého filmu od Ejzenštejna a pohyby à la Mr. Bean z něho dělají nezemského debila, kterého si musíte zamilovat. O poznání horší je na tom Diana Peńalver alias Paquita, která se zpočátku nemůže vymanit z kolonky obyčejné holky od vedle..trochu velký skok pak v její roli následuje, když ji vidíme na závěrečném večírku jako pravou action girl. Mno, ale co by člověk neudělat pro lásku? Pravým klenotem film je Elizabeth Moody, stálice novozélandské kinematografie, která si svoji semetrickou matku vychutnává až do stádia jejího fyzického rozkladu. Čímž se oslím můstkem dostávám k samotným zombákům, kteří ve filmu početně převažují. Těmi slizkými, hnisem prolezlými potvorami, jimž neustále vypadávají součástky těl (rozuměj orgány) se nenechte oklamat! Chvíli na vás budou dělat smutné zombácké ťuťu ňuňu, ale achtung vážení, jde jim jen o vaše vnitřnosti! Takovou líbivou ambivalenci jinde nezažijete..imho je na ně úctyhodný pohled, co zombík, to osobnost (tzn. propracovaná maska).

  • poster

    Den cvoka (2002)

    Promítat v nekonečné smyčce na zdi všech paneláků !!!!!

  • poster

    Krakatit (1948)

    Nejlepší Československý film co byl kdy natočen. (2x zatím)

  • poster

    Muž, který spadl na Zemi (1976)

    Po přečtení ostatních komentářů si myslím, že je čas na nějaký "jiný" komentář a to od člověka, který ten film sice nevidí jako vrchol dokonalosti, ale dává mu pět kulí proto, jaký pocit v něm zanechal...Čímž mnozí asi nabudou dojmu, že jsem podivný úchylák, co se vyžívá v nudných filosofických perverzích s podivným střihem a hlavní postavou, kterou by líp než Bowie ztvárnil M.Mason…..ale tak to nevidím! A myslím, že ani ostatní, co dali Muži, co spal na zemi 100% se nevidí jako zamindrákovaní filmoví depretici.. Prostě jenom obdivujeme tu nadčasovost tématu, plní nás smutkem beznaděj hlavního hrdiny (kdo ho aspoň na vteřinu nelituje nemá srdce), vyráží nám dech kombinace zvuku a obrazu, shodneme se na tom, že nikdo jiný než Bowie by starmana nezahrál lépe (pokud toužíte po Masonovi ve filmu-dejte si Party Monster a zvracejte) a hlavně rozlišujeme mezi bezduchým sexem a realistickou sexualitou (pravda, někdy až naturalistickou). Tenhle film není pro všechny a ne všichni ho pochopí (i já mám ještě mezery)..nesnaží se zalíbit, nevypráví klasickou sci-fi, šokuje v negativním slova smyslu a svou naturální stránkou se může některým až hnusit. Přesto jde o pořádný kus originální filmařiny..těžko k něčemu přirovnatelné, někam zařaditelné a kontroverzní..zaplaťpánbůh za tu kontroverzi. Jinak by snad zapadl bez povšimnutí. Takhle se o něm aspoň nějakým způsobem mluví..a to je dobře. Pokud jde o ten primární pocit, tak se mi ještě teď podlamují kolena. (jsem máslo)

  • poster

    Návrat oživlých mrtvol (1985)

  • poster

    Bakhasatang (1999)

    osobní film (2x)

  • poster

    Sametová extáze (1998)

    Kdybych nepsala bakalářku o Návratu oživlých mrtvol, byla by o tomhle filmu.

  • poster

    Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (2001)

    11.dubna 2002 se mi změnil život. K čertu s tím, jestli je to ohraná fráze! Protože první část trilogie si takový úvod zaslouží. Bez mučení přiznávám, že před oním datem jsem o Pánovi Prstenů slýchala jen okrajově a spíš se o něm v mé blízkosti mluvilo jako o volném pokračování Hobita (u něhož jsem znala děj). Tak jsem se v onen jedenáctý den vybavila čtenářským deníkem a znova si naštudovala Hobita, abych nebyla mimo mísu... A šlo se do kina. Už cestou mi ale něco říkalo, že se něco musí stát, něco změnit..bylo příliš rozruchu kolem toho filmu, příliš tajemna a krásna v tom plakátu, co visel před kinem. V sále se mluvilo o předloze, o počtu zhlédnutí. Maniaci, myslela jsem si. Ale má budoucnost visela ve vzduchu a byla na spadnutí. V 16.05 spadla. A přibyla mne do sedadla vrcholem spektakulární fantazie v podobě bitvy na Dagorladu. Andrew Lesnie rozjel svoji kameru po šicích skřetích vojsk a já přestala dýchat. Prsten moci se rotoval v temnotě a já se pomalu předkláněla na sedle v doufání, že mne plátno pohltí a odnese do Středozemě. Přestala jsem vnímat čas, skutečnost i své já (Stephen King tento stav nazývá v Nadaném Žákov "nalezením životního zájmu"). Podobný film jsem neviděla. V té době nedotknuta Tolkienem, zažívala jsem pravý dějový hodokvas. Vše, co jsem doposud viděla v průměrných dobrodružných filmech najednou ztrácelo smysl, zdálo se nedůležité a omleté. Z každého dějového zvratu byla cítit opravdovost, stejně jako byla skutečná i mapa Středozemě. Mým očím (a srdci) se otvíral nový svět, tak živoucí, pulsující a přitom ponurý a padlý, na němž visí kletba dlouhých let, stejně jako na bedrech paní světla Galadriel. V Lotrovi (jak jsem si navykla ho familiárně oslovovat) se nedá komentovat postupně kamera, scénář, herci... Vše totiž do sebe zapadá jak skládačka a vytváří plastický obraz světa Ardy („Hobitín nebyl jen místo natáčení, byla to opravdová vesnice“- Ian McKellen). Přesto se pokusím zhodnotit a vypíchnout vše, co dělá z Pána Prstenů právem 17 Oscarový epos. (A to nejen tady, ale i u Dvou věží a Návratu krále.) Pokud budu odbíhat a zase se vracet k některým tématům, tak se předem omlouvám, protože za ony poslední 4 roky jsem prošla mnoha fázemi fanouškovství (posedlost filmem, Woodem, knihou, Tokienem, Silmarillionem, elftštinou..). Takže se mé názory na určité věci měnily stejně jako pubertální nálady (kterýma jsem, jen tak mimochodem, nikdy netrpěla, až nyní heh). Pomiňme u Společenstva věrnost knize, protože na toto téma se vypleskalo tun papíru/textu už dávno přede mnou. Jednak jsem knihu četla až ovlivněna filmem a za druhé se budu interakci předloh a filmů věnovat dostatečně u Věží a Krále. Což je ale na jednu stranu výhoda, protože nebudu zatížena břemenem očekávání, jak byli různí recenzenti. (Na mne to břemeno dopadlo až u Věží.) Nejlépe se komentuje, když jsou argumenty proti. Spousta mých kamarádů zavrhla Společenstvo jako fantasy nesmysl,ve kterém se někam jde a...nedojde a kterému nerozumějí.. Takže takhle-ano, pro lidi hluboko zakořeněné v reálném světě je fantasy žánr pokleslý a nějaká předlouhá na vážno se tvářící roadmovie je z toho názoru nevytrhne. Ještěže jsou lidé, co odkazy a náznaky ve filmu nematou („Co je to do*** Númenor!“), ale aktivizují jejich touhu po vědění více („Co je to Númenor? Nějaký ostrov?“). Jenže ta aktivizace je podmíněná líbivostí, bez líbivosti ani Glum nebere. Prostě některé lidi Lotr nemůže dějově oslovit. Mnohým však otvírá pomyslné dveře do nového světa, jedni ho jen navštíví na pár hodin a jíní v něm uvíznou (nadosmrti?). Toliko k ději. A teď k mé nejoblíbenější části vizualitě – hlavnímu důvodů, proč se na zfilmování Lotra čekalo tak dlouuuuho (nepočítaje kreslenou verzi a pár dalších pokusů). Tolkien byl mistrem popisu a PJ je mistr hračička, dokonalá kombinace! Vědomí, že věrohodnost je další zbraní Společenstva jen utvrzují uskupení maniaků (já taky), co se snažili po celou trilogii nalézt sebemenší chybičku, náznak reálného světa (Aragornovy botasky!). A někdy byli naopak tito nadšenci překvapeni detailností runových nápisů v Morii (stopněte si někdy ty sekvence a počtěte si) či čitelností Bilbovy knihy (taky si počtěte). Všechna krása elfských uší, Imladris, hobitích nožek, trpasličích sekyr, Lorienu, Gandalfova klobouku, Morie a Orthanku, to jsou hodiny někdy úmorné technické dřiny lidí, co byli nadchnutí pro věc a chtěli své zapálení předat dál.. PJ kdysi řekl, že není tak dobrý režisér, jen se obklopuje lidmi, co jsou chytří a na stejné vlně. Samozřejmě, že to byla přehnaná skromnost, ale pravda je, že si vybíral stejně dobře i u herců. Ať už to je mladý Wood (ten stín Froda nikdy nepřekročí a já ho za to 3 roky zbožňovala) nebo ostřílený McKellen, lepší společenstvo herců jsem nepotkala. Pravda, trochu jim to kazí Bloom..ale o tom až jindy. *Už mě bolí záda. A toho, kdo došel AŽ sem oči.* Aha, ještě nejsme úplně srovnáni mistře/mistryně. Zavřete oči(teda až dočtete), představte si Morii, kamera se pomalu vzdaluje a vy vidíte Společenstvo, jak vstupuje do hluboké tmy jeskyní, slyšíte něco? Ano, hudba, atomová zbraň Lotra aneb Howard Shore umí všechno, od rocku ve Striptýzu po svistot mrazivého vrcholku Carandhrasu, Oskary po něm házejte! A Enya samozřejmě..i když May it be se stala ve své době pěkně profláknutou (i na Evropě2, blé), což takový Gollum’s song nemohlo z principu potkat. Hmm a to je u Společenstva vše, Boromir zemřel, Frodo a Sam odešli do Mordoru a ti ostatní honit skřety, plátno ztmavlo a světla v sále se rozsvítila. Mžourám jako novorozenec na svět. To je všechno? Co bude dál? Rychle! Rok? Tak dlouho nevydržím čekat! Cestou domů se zastavuji v knihkupectví a rozčítám Dvě věže, abych se za rok, až usednu do sedadla k Věžím, stala skalním prstenofilem, čtenářem Pevnosti a pravidelným návštěvníkem fantasyplanet.cz. Ale to je už jiný příběh.

  • poster

    Mechanický pomeranč (1971)

    Kubrick tančí na ostří nože hotový vizuální balet a Malcolm McDowell (po Kdyby..jeho nejlepší výkon ve filmu) vám, ať chcete nebo ne, zaleze pod kůži svými neustálými promluvami k divákovi a zpíváním v dešti (hehe). Takže i když je vám Alex z kraje nesympatický, v půli filmu sedíte, uhranuti jeho peripetiemi...a možná dokonce uchváceni znechucením, které buď odsoudíte nebo ho necháte vystoupat do takové míry, že se na konci bude úsměv na vaší tváři zvláštně podobat úsměvu ˝vyléčeného˝ Alexe. A proč by ne? Kde jsou dány hranice mezi stádečkovostí normálnosti a kde začíná život motta „Sex, násilí a Beethoven“ ? Ale co když dosahuje film svojí vizuální poetikou násilí k jeho glorifikaci...ale kdeže. To by nemohl být tak mrazivě satirický a promlouval by s větší vážností. Všechno, co se děje ve filmu ve jménu líbivosti je jen důkazem nezahálející a experimentátorské fantazie..která byla ve své době sice opomíjená (film se ani nikdy nedostal do rukou střihu-chtivým cenzorům), ale diskutabilní -normální lidé v něm hledají lacinou honbu za sexuální perverzí a násilím, ti druzí odstrašující futuristickou vizi. Ano, pro mnohé může být Mechanický pomeranč noční můrou, jenže tady je zase ta diskutabilní otázka, zda všechny noční můry by se měly hned po probuzení/zhlédnutí zapomenout.. já říkám ne, bylo by to jen uhýbání před sebou samým. Mezi ty, kdo v zlatých 70. neuhnuli a vydali se v Kubrickem vyjetých kolejích jmenuji třeba Roegova Muže, co spadl na Zemi.. A co mi teda antiutopie podle knihy Anthonyho Burgesse přinesla? Doživotnírozšířeníhranicaobzorůpředstav. ps: Soundtrack k filmu je dílem skladatelky Wendy Carlos (dříve muže Waltra Carlose), který/á moduluje frekvence ne tak, aby šlo pouze o tradiční hudbu, ale aby nabídly prostor variacím, na kterých staví melodie.

  • poster

    Nový Babylon (1929)

    //////////Za vznik tohoto komentáře, který je tam nechutně dlouhý, že si ho nikdo nikdy číst nebude, chci poděkovat lidem, kteří mi s ním ať už vědomě nebo nevědomě pomohli a to Michalu Večeřovi, Tereze Frodlové a samozřejmě Davidu Bordwellovi. Bez nich by tento příspěvek byl jistě mnohem kratší a vulgárnější, jako většina mých normálních komentářů.////////// V SSSR probíhaly ve 20. letech debaty o praktickém využití estetických prostředků. Umění bylo chápáno jako podřízené „společenským potřebám“, využíváno k agitaci. To vše v intencích tvrzení, že „propaganda a agitace je nejúčinnější, když je podána atraktivní formou“. Také syžet sovětských historicko-materialistických filmů je obvykle poznamenán propagandou, fabule sestává z abstraktních tvrzení, která film předem postuluje a v průběhu je znovu potvrzuje. Nový Babylon režisérů Kozinceva a Trauberga vznikl v jejich experimentální skupině – Továrně Excentrického Herce (FEKS). Tito levicově orientovaní intelektuálové se zajímali o groteskní vlivy historických událostí a inspirováni sovětskou montážní školou vytvořili film, který reflektuje obě témata a zároveň přivádí k dokonalosti teorii i praxi historicko-materialistické narace. Narace jako rétorika: Rok 1870 očima roku 1929 Začátek filmu, který se věnuje tematice prusko-francouzské války a období pařížské Komuny je otevřen jako oslava bojů a války, ale děj najednou zamíří do obchodů a kabaretů, kde se slaví. Tam nám narace představí Luisu, prodavačku v obchodě Nový Babylon, jejího šéfa, další zaměstnance, zpěvačku, člena sněmovny a novináře, který přichází říci do obchodu, že Francouzi jsou poraženi. Film v sobě obsahuje odkazy na historičnost - Luisa, je jméno Luisy Michel, která měla označení „rudá panna“, jako jedna z vedoucích Komuny. Stejně tak v té době existoval v Paříži dům jménem „Moderní Babylon“, místo dekadentní zábavy. Když najdeme člena sněmovny v náručí se zpěvačkou, jeden z jeho kolegů chce za svůj slib mlčení výhody u vlády. Takováto výměna je u Marxe chápána jako „propojená vláda“ druhého impéria, neskrývaná spolupráce buržoazie a vlády. Film sám tak supluje historické zázemí i zázemí svého vzniku (viz níže). Film je důležitý i z hlediska organizace svých epizod. Osm částí syžetu odpovídá délce osmi cívek (běžné v zemích, kde měli jeden projektor), ale většina historicko-materialistických filmů, které se dělí na části má přísnější strukturu než zde (např. Ejzenštejnova Stávka). Existují časové elipsy mezi podzimem 1870 a lednem 1871 (době obklíčení), do 18. března, kdy se davy shromáždily na Montmartru, až po závěr filmu v pozdním květnu. Tyto mezery ve fabuli mohou být vysvětleny, tak, že ne se vším Sovětští tvůrci chtěli operovat a ne se všemi politickými kroky Komuny souhlasili. Soudobí historici se totiž často přeli o pravdivosti demokratických reforem v Komuně, o jejich nesnažení vytvořit si silnou obranu a o jejich pokusech o centrální separovaný stát. O těchto kontroverzních otázkách film mlčí, vybírá si jen části boje proti buržoazii. Tudíž film kanonizuje nejzákladnější fakta. To je jeden z důvodů, proč se realistická motivace „falešně odchyluje“ od konvencí. Není také jasný důvod proč se rolníci dají na stranu buržoazie (z rolníků pocházel i Jan – chtěl se vrátit do své vesnice). Jan je zpočátku charakterizován jako voják, který se bojí své role, pak se setká s Luisinou rodinou - její otec mu spraví boty a Luisa dá chleba. Komunardi jsou vždy zobrazováni jako mírumilovní lidé. Luisa následuje Jana v dešti a prosí ho, aby desertoval z armády, ale Jan je jako vždy na pochybách, několikrát se zastaví, ale při vzpomínce na to, že by se mohl vrátit domů se rozhodne volit jinou cestu. Uteče do Versailles po té, co Komunardi zadrží svoje kanóny. Tam vzpomíná na Luisu, ale i přesto se rozhodne přidat na stranu vojska, když vypuknou boje. Po bojích pátrá po Luise v kavárnách až ji nakonec nachází na hřbitově. Tam ztuhne, když vidí, že je Luisa zrovna odsuzována a kde je mu ve stejné chvíli vnucena lopata a přikázáno vykopat pro ní hrob. Běžně by se Jan přizpůsobil situaci, přešel z romantické linie do politické, oprostil se od citů stejně jako Luisa, ale pro něho je momentálně důležitější jeho cítění než politika. Krátce – Jan tvoří ideologický problém filmu. Označit ho za padoucha by bylo v době, kdy Stalin oslavoval rolníky, velmi nebezpečné. Označit ho za příslušníka Komuny by byl ideologický krok zpět k Marxovi. Tak zůstává Jan nestabilním prvkem filmu, který by se jinak vyznačoval, stejně jako většina historicko-materialistických filmů, čistotou binárních ideologických opozit. Předvídatelná fabule, nepředvídatelná narace: Styl filmu Příběh je předvídatelný, stylové postupy většinou ne. Nepředvídatelnost narace není svázána konvencemi. Není třeba dodržovat časoprostorovou jednotu. I další prvky jako mizanscéna nebo střih vytváří alternativní paradigma. Je na divákovi, aby přestal vnímat film tak, jak je zvyklý a snažil se nacházet nový smysl schémat, důležitá je schopnost doplňovat, spojovat a rozlišovat. V Novém Babylonu, se narace vyhýbá statickému snímání, tak běžnému v sovětských historicko-materialistických filmech. Namísto toho film užívá empiricky falešný scénografický prostor - "Kulešův efekt", frontální postavení herců a "imaginární" prostor, který slouží k rétorické funkci. Velmi značný je taky rozdíl mezi vzdálenostmi – popředí a pozadí je vždy zdůrazněno. Je jedno jakou postavu vidíme, ale pokud je v pozadí, je její viditelnost velmi vágní - prostor za postavami je těžko rozeznatelný a nikdy přímo nevidíme, kde ony nebo oni sedí/stojí. Postavy jsou vždy představovány bez ustavujících záběrů - Luisa a její zboží není nikdy ukázána společně se zákazníky a dělníci nejsou nikdy ukázáni v prostotu své továrny. To, co svazuje postavy do jednoho celku, je jedna z částí Kulešova efektu – směr pohledu postavy. Díky ní si spojujeme Luisu s nakupujícími, ale i tleskající lidi v kabaretu s odjezdem vlaku z nádraží. Toto vodítko je možné aplikovat právě díky frontálnímu postavení postav, ještě více centrovaným než v dalších sovětských filmech té doby. Obličeje postav jsou téměř ve všech případech postaveny směrem k nám, pouze jejich oči, jako by „opomíjely“ existenci kamery. Tvůrci filmu si tak mohou pohrávat s diváckou konstrukcí prostoru a tedy i s událostmi, které se v prostoru odehrávají. Divák spojuje záběry a vytváří imaginární jednotný prostor. Totéž dělá i s časem - snaží se doplnit chybějící místa. Častější je ale rétorická kombinace obrazů z diegeze. Tento způsob umožňuje naznačit fabulační informaci a později ji připomenout a vracet se k ní nebo na ni navázat. To vše jako projev sebevědomé narace. Divák je tak často nucen velmi rychle opouštět hypotézy a s dalšími záběry přijímat nové a nové. Například když novinář říká, že francouzští vojáci byli rozdrceni, po jeho řeči následuje záběr na davy na vlakovém nádraží a po nich záběr na blížící se pruskou vojenskou jízdu. Narace nám staví do juxtapozice smějící se davy s nyní vyděšenou buržoazií. Ještě před návratem do kabaretu, symbolu buržoazního snu, se objeví marxistický fantom Babylonu, kdy narace otevře prostor do širšího politického kontextu: sklenice tančící na okraji stolu těsně před pádem na zem. Kabaret se vylidňuje, střih na obraz vítězné Francie, žalostně se kymácející před tím, než padne opona. Zopakování těchto záběrů funguje jako temporální a spaciální repríza oslavujících záběrů z první části filmu - komedie je u konce, show skončila. Narace jakoby trhá ten obraz buržoazní idyly, kterou ustavila předtím, bez jakéhokoliv flashbacku, jen jednoduchým porovnáním. Všeobecně, sovětské filmy si ke své agitaci vybraly jednoduchost a rekombinování.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace