lera ivanova

Scénář napsal Michalkov opět s Adabašjanem, tentokrát podle divadelní hry Alexandra Volodina. Nevím, jak je to možné, nechápu úplně všechny mechanismy, ale ten příběh není nic jiného než citlivá, nádherně čirá pravda. Je klidně možné, že zásluha není tolik ve scénáři jako v režii – Pět večerů slouží za vzorovou ukázku režie chápané jako vytváření atmosféry mezilidských vazeb. Film nekřičí, je tichý, nenápadný, ale napnutý jako struna od začátku do konce. Ničemu neučí, nic netvrdí, a přesto dokáže být dílem, které – mne osobně – čistě ve vnímání života a lidských vztahů změnilo – myslím, že k lepšímu. Fenomén sám o sobě je píseň Drolečka (Guby okajannyja se snad jmenuje oficiálně). Jak to jen popsat... Opravdu dobré lidové písničky díky síle svého „stáří“ v sobě většinou nesou cosi obecně lidského, co platilo i o našich prapředcích, v tom je jejich jímavost a kouzlo. No, a tato Drolečka, ani trochu lidová, uměle složená, pro potřeby daného filmu, a míněná spíše jako parodie na lidovky, záhadným způsobem dokáže vystihnout to cosi – ještě silněji a lépe než písně původní.

Mezi sedmým a desátým rokem jsem tento film viděla dvatisícekrát, stal se mými dveřmi do Shakespeara. Pak se stará videokazeta s nekvalitním záznamem ztratila, uplynulo deset let a šťastná náhoda mě zavedla do Levných knih, kde jsem se s filmem, hey ho, znovu setkala v podobě dvd. Přestože se člověku mění vkus a jeho dětské lásky jej kolikrát nudí, tento jemně hořký a chytrý film svého dětství si pouštím stejně rozechvěle jako kdysi. S jedinou změnou: v sedmi letech mě strašlivě bavila láska Olivie a Cesaria, všechny ty omyly a převleky, zatímco dnes mi učarovává, nakolik láskyplně byla nejen napsána, ale i režírována a zahrána postava Violy a její vztah k vévodovi (v nunnovském zpracování slizkému a banálnímu fešákovi, který si ji pomalu ani nezaslouží). A Ben Kingsley, ten mi nemohl neučarovávat odjakživa. Vřele doporučuji si snímek čas od času dávkovat jakožto náladotvorné léčivo a injekci vybraného vkusu.