cunicekb

Bohužel, nemůžu dát vyšší hodnocení. Strašně moc se mi líbily výkony herců, to byla paráda, ale přijde mi, že všechno ostatní selhalo. Bylo pár okamžiků, které ve mě vzbudily emoce vyššího levelu, ale něco mi tam zkrátka chybělo. Možná to mělo dokreslit odlišnost doby a odlišnost herecké profese v té době, nevím, ale jestli ano, pak to nefungovalo.

Paliativní tým, to je velká věc. Ta ohromná snaha už začíná nést první ovoce. Ještě bych navrhovala  spíš nějakou speciální formou vzdělávání pro lékaře, když je pacient ve stavu, kdy se sám rozhodnout nemůže. To by chtělo i svůj dokument, hranice etiky vs. záchrana života za každou cenu a dalším faktorem je kvalita života... Ale to je spíš na lékařskou komoru, než na filmaře, i kdyyyyž :)

Je to tak dokonalý, až si říkám, že se mi to jen zdálo. Prvni "vlna" obušků byla opravdu jako vlna Tsunami a cítili jste tu tíži a nespravedlnost. To už jsem věděla, že je "zle", protože tohle je přece jen začátek filmu... Pro mne osobně byly důležité i zdánlivě malé i větší věci, které dokonale film dokreslovaly, např. plakát na zdi, na kterém byl Petr Novák. Pro mně fakt velká srdcovka a navíc tady film korespondoval s jeho památnou větou "... někde jsem řekl, že narozdíl od Pana Husáka si Pana Palacha vážím..." Důležitým prvkem byly i další rekvizity a kostýmy. Neříkejte, že i když sledujete film z novodobé historie a mají tam dobový hadry, nemáte stejně pocit, že jsou stále z naší současné doby, jen trochu nasoukaný do retra. Tak tady ne. Ač narozena o dost déle, ty věci jsem poznávala a identifikovala ve svém životě, ony byly totiž pořád stejný, až do revoluce. Pérovací gauč, co má můj děda v kuchyni (ten byl ale myslím i v Pelíškách), pyžama, který i nový vypadaly jako zapraný a vytažený z popelnice (taky mi to hned projelo hlavou), skleničky, korálkový závěs a to jen minimum, na který jsem si momentálně vzpomněla. Velmi důležitým prvkem byla hudba, kterou nevím, kdo vybíral, ale co song, případně co část příběhu s vlastním songem, to perla. Některé songy byly "tradiční" filmové (třeba do filmu často používané Čerešně od Hegerový), ale byl tu připraven úplně nový pohled spojený s poslechem! Jak moje ucho zavetřilo Radimovu kytaru a "Mišákův" hlas alias Blue effect, měla jsem vystaráno. Většinou se strašně moc trefili do noty i do nálady. Dokonce hlas fosilní Helenky zazněl, ale tentokrát mi vůbec nevadil a fakt tam písnička padla... Hudba, kterou často ve filmu neslýcháme a která mne totálně rozsekala byl jednak song 'Za vodou, za horou', kde hlas Haničky Ulrychové vynikal ještě víc a zarážel se do srdce ještě víc, než to obvykle dělá i bez filmu. A další song ke konci filmu 'Blíž k Tobě, Bože můj'. Tenhle song se hrával na pohřbech, ale jeho hlavní podstata je to, že se člověk navrací k Bohu, protože všechno pominulo a nic jiného nemá takovou cenu. Písnička je to zároveň strašně smutná i veselá (tu veselost asi chápe jen věřící). A určitě ji znáte Vy, všichni, kdojste viděli velkofilm Titanic, je to poslední písnička, kterou před potopením lodě zahraje Wallaceho kvarteto. Tam instrumentálně, tady to byl zpěv krásnýho dívčího hlasu za zvuku kostelních varhan! To už jsem jen nepopotahovala, ale řvala jsem, jak kráva. Člověk měl tendence označit první zmrdy, než mu došlo, že jeden z nich byl jen mladý a měl strašný strach. Napoprvé ho dostali, pak nevěděl, jak z toho ven. Typické, využití strachu, zastrašování, tlaku proti zranitelným ale nakonec se hrdinou stal a napodruhé ho už nedostali! Zajímavý bylo, že jsem si celý film "na něj dávala pozor", protože jsem si nebyla jistá, co udělá a on si zřejmě také nebyl jistý. Ten vývoj nebyl vůbec jasný ve smyslu předvídatelnosti. Nebylo to trapně průhledné. A největší rozsekávka byl zmrd, o kterém jste zjistili, že je zmrd až na konci filmu, jehož čin byl více než ohavný a od kterého byste to rozhodně nečekali. Okamžik zalapání po dechu, chuti se poblít, něco roztřískat a brečet. Ve filmu jsou vidět skutečně dobové záběry. Plno záběrů je nových, ale často jsem měla pocit, jako by to byl záběr historický. Nevím, jak je to možné, ale Vy nekoukáte na film, Vy jste přímo tam! Nevím, jak to tým filmařů udělal, ale byla to taková síla, ze i mě jako emocionálně založenému jedinci s dostatečnou expresivní vybavností přijde strašně těžké zhodnotit, zhmotnit nebo popsat to, co jsem viděla a co se ve mě odehrává. Čekala jsem, že to asi bude dobrý, jak podle recenzí, tak podle traileru, ale tohle předčilo všechna očekávání. Nemůžu říct jedinou věc, která se mi nelíbila. Scénář, pojetí scén, režie, kamera, střih, hudba, herci, dekor, prostě všechno dohromady, asi jako kdybyste dali dohromady nějakej skvělej fotbalovej tým, kde by byli jen ta nejlepší esa. Tohle byl opravdu film světového charakteru. Ta naděje, ta beznaděj, ta tíha, tanky, hnus. To se nedá popsat, prostě nedá... Jednoznačně nejlepší film za několik posledních desítek let. Nepřirovnatelný k ničemu. Mádl mi původně nijak nepřirostl k srdci, ale jestli bude takhle zrát a konat i nadále, myslím, že přiroste. Když jsem vyšla ze sálu, patrně na mne byly ty emoce vidět a se všemi to nějak hnulo. Lidi, co šli na další play-time na nás nevěřícně zírali a až teď mi došlo, jak strašně byl ten film vidět v každém člověku. Těkala jsem očima všude kolem a snažila jsem se probrat z toho, co jsem prožila. Připadala jsem si, že jsem právě vyšla od rozhlasu smerem domů. Na hajzlu jsem očekávala schovanýho rusáka a před kinem tank... Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout... Sdílnější a družnější lidi se otáčeli jeden na druhého a říkali "jo jo, to máme stejné pocity", zatímco já jsem nebyla schopna ani pozdravit popcorn-uklízeče při odchodu, jenom jsem kývla a asi pochopili. Svět se změnil.