Honkyn

Pokud chcete zažít pocit bezmoci a metamorfózu vašich přátel v nepřátele, pak se mrkněte na Hon. Už dlouho ve mne film nezanechal takový neklid. Dílo velkých kvalit, které vás znovu nutí přemýšlet nad lidskou podstatou a stádností, která se kolem nás tu a tam ukazuje. Homo homini lupus! I z lovce se může stát kořist...

Obecně neuznávám řešení psychických problémů skrze antidepresiva, ale zkušenosti některých poukazují na případy, kdy je to oprávněné. Bohužel, mám pocit, že trendem v současné době je to, co je nejsnadnější - předepsat "pacientovi" antidepresiva při první příležitosti a nezaobírat se pravou léčbou. Na základě zážitků lidí z mého okolí usuzuji, že prášky obvykle problém nevyřeší, nýbrž jen odkopnou do kouta, kde na něj nejde vidět... Prozacový národ je filmem, který poukazuje na to, že prášky řešením být mohou. Vzhledem k autobiografické předloze je to silný příběh a hlavní herecký výkon (Christina Ricci) stojí za to. Doporučuji.

Pokud nehledáte přímočarost příběhu a nepotřebujete nutně pochopit celkový děj, pak je tenhle film stvořený právě pro vás. Nedostatky na straně racionality a logiky snímku, jsou notně vyváženy velkými klady po stránce experimentální, herecké (Tim Roth), skvělé kamery (Mihai Malaimare Jr.), zajímavé předlohy (Mircea Eliade) a strhující mystické atmosféry! Podle slov samotného Coppoly bylo jeho záměrem natočit meditaci o času, vědomí a iluzích. Vskutku originální počin, který mě bavil od začátku do konce, a to i přesto, že jsem v ději občas tápal. Uměním je pro mě takové dílo, které nutí člověka přemýšlet a nemá jen jednu narativní rovinu. Dílo, na které se můžete podívat vícekrát než jednou a při každém dalším shlédnutí budete stále schopni objevit něco nového. Tyto kvality pro mě tento Coppolův film má. "Kam položit třetí růži?" Toť otázka nastolená alter egem hlavní postavy, a v souladu s teorií o věčném návratu, jejímž tvůrcem je autor předlohy, se růže navrací zpátky do dlaně hrdiny filmu, který ukončil svůj životní cyklus. Leč, vše se stále opakuje, tak jako smrt a zrození. Můžeme se tomu bránit, vzdorovat, ale nakonec stejně dospějeme do stádia smíření.

Poezie všedního dne ve filmu. Plynule a přirozeně ubíhající scény, které vás přinutí se zamyslet nad dosavadním životem a zapátrat si ve své vlastní historii. Donova poslední láska Sherry žije budoucností (chce dítě a rodinu), jeho soused Winston pátrá po minulosti (je duší detektiv, rekonstruuje předešlé události), Don sám o sobě žije přítomností, která je pro něj ubíjející (právě se s ním rozešla přítelkyně), proto působí rezignovaně a je pasivní, a to pasivní natolik, že se nechá naočkovat Winstonem a vydává se na cestu hledání po možném ztraceném synovi a jeho matce. Najde ho? Najde jí? Najde je oba? Je koho najít? Jde o hloupý žert? Je to pravda? Dá se pravda odhalit? Má to smysl? Stojí za to objevovat? Koho to zajímá, ať se na tento film podívá :-)

Ač se jedná o značně komplikované dílo, těžce pochopitelné, považuji tento film za "majstrštyk." Hudba je geniální a tvoří minimálně polovinu zážitku, občas zajímavě a netradičně mění atmosféru, která by jinak sama o sobě po obrazové stránce měla jinou náladu. Obrazové scény jsou často založeny na kontrastních barvách, díky čemuž dávají více vyniknout možným symbolům skrytým v tomto filmu (červená stuha, červený oblek Roberta atd.). Biblický příběh o ráji a pádu z něj na Zemi je podobenstvím, proto také nemůže divák čekat, že mu bude smysl naservírován jako na stříbrném podnose. Tak jako při důkladném čtení Bible, i v tomto díle je třeba hledat skryté významy a symboly. Interpretace těchto zakódovaných smyslů se za tisíce let nedobrala jednotného výkladu, proto si ani Věra Chytilová nehraje na bohyni a nedává nám jasné poselství, svým dílem nám jen vlastními prostředky předkládá k posouzení daný "materiál" k následnému uchopení a zamyšlení. Základními tématy k uchopení zde jsou "vztah muže a ženy, a jejich odlišné vnímání světa" (u Chytilové klasický motiv) a jak jinak, také "vztah člověka k tomu, co je pro nás transcendentní" (Bůh, Svět). Hranice našeho poznání a víra jsou člověkem odpradávna problematizovány a stavěny do centra našeho zkoumání. Prostředky tohoto zkoumání jsou různé: 1. Racionální: slovní teoretický výklad nebo naopak 2. Umělecké - např. hudební či obrazový (emotivní) výklad, který je buď těžce verbalizovatelný, popsatelný anebo je právě prvním krokem k uvědomění si něčeho, co dále stojí za to uchopit i slovy. Věra Chytilová se vydala touto druhou cestou a je na nás jak si scény a dojmy z filmu racionálně přebereme, jaký nám podají smysl. Film obdivuji za jeho odvážnou originalitu - ztvárnění, hudba - a za to, že se v lidech snaží probudit touhu po přemýšlení, která v dnešní době chybí většině filmů (jimž je vlastní prvoplánovost, "plochost", je rozpoznatelný jasný komerční mustr při tvoření filmu atd.). Kdo má rád experimenty, rád se zamýšlí nad "věčnými otázkami" a nepreferuje převážně racionální uchopení tématu - slova uslyšíte opravdu jen sporadicky (ženy jsou obvykle emotivnější než muži, tedy i jejich díla jsou podobného charakteru), nechť neváhá a zhlédne tento film.

Tento film inspirovaný skutečnou událostí je pro mě hodnotný hlavně svým obsahem, nikoli formou. V dnešní době, kdy je morálka v úpadku je každé dílo, jenž poukazuje na humanistické a vyšší ideály společnosti důležité, neboť je třeba vypravovat a šířit zprávy o osudech lidí, kteří jsou schopni podstoupit osobní oběť ve prospěch ostatních. Takový námět je pro mne smysluplný na rozdíl od filmových děl, jenž oslavují trestance, lidi bez skrupulí a činí tak z nich hrdiny (viz. např. Kájínek, Bestie Karla apod.) Ač je Insider snímkem poněkud zdlouhavým, za celou dobu jsem se nenudil. Jen víc takových filmových lahůdek, které probouzejí v lidech to dobré a pravdivé!

Konec / počátek mohou být chápány jako dvě strany téže mince. Stejně tak je to se snem a bděním. Snění je realitou dne i noci, avšak teprve ve stavu bdění si plně uvědomujeme svět kolem sebe. Jenže když jsme vzhůru, jsme podřízeni zákonům vnějšího fyzikálního světa. Ve snu jsme svobodnější a můžeme být architekti svého vlastního vnitřního světa - snu. Christopher Nolan však zachází ještě dále a představuje nám podívanou ve formě společně sdíleného snu několika lidí, kde je celý průběh v moci všech aktérů samotného snu. Režisér snímku nás zavádí do nižších úrovní vědomí hlavní postavy špičkového extraktora - Dom Cobb (Leonardo DiCaprio) - a postavy syna zesnuvšího podnikatelského magnáta (Cillian Murphy) . Zásadním východiskem myšlenky filmu je Freudovská premisa, že naše vědomá rovina je výsledkem podvědomých a nevědomých procesů. Jakmile pronikneme do skrytých hlubin něčí duše (skrze sen navštívíme něčí podvědomí či nevědomí), máme možnost naočkovat dotyčné osobě pocit či zárodek myšlenky (vnuknutí), jež lze doopravdy realizovat teprve v našem skutečném světě ve stavu bdění. Proniknout do nevědomí však není nic snadného a je třeba projít skze obranné mechanismy daného individua (ve filmu symbolizované ochrankou). Celý film plujeme na vlnách několika rovin snění, abychom se na samotném konci mohli zase opětovně probudit a začít plně žít (konec snu - > počátek bdění). Samotný termín "inception" - ač významově rovněž "počátek" - je překládán valnou část filmu jako "vnuknutí", které sice nezní tak dobře pro titulek filmového díla, zato vyjadřuje daleko více samotnou podstatu celého příběhu. A jak vlastně poznáme, že jsme vzhůru? Jednoduše. Pokud víte jak jste se dostali na místo či do situace, v které se právě nacházíte, pak zřejmě bdíte.

Vidět svět z výšky neznamená vidět opravdovou skutečnost. O tom se přesvědčil i divák spolu s hlavní postavou fotografa Ondřeje, který se až příliš zaměřuje na to, co vidí, spíše než na to, co fakticky je - zřejmě profesionální deformace... Celý příběh je tak vystavěn na tenké hranici mezi realitou a jejím zdáním. Souhlasím s uživatelem PCHE, že zvuková stopa k Válce barev (Ondřej Soukup) je do jisté míry hudební parafrází soundtracku k Twin Peaks (Angelo Badalamenti). Nicméně právě proto mi přišla daná hudba skvělá a vkusně spoluvytvářející atmosféru tohoto tajuplného filmu. Stejně jako hudba, ani hlavní zápletka není příliš originální - odkaz na Antonioniho Zvětšeninu je patrný (nemluvě o scéně na tenisových kurtech). Originalitu od tohoto snímku nečekejme. Můžete se však připravit na příjemný let, který vás nudit nebude. Atmosféra a vizuální stránka stojí za to. Na české poměry zajímavé dílo, které je dle mého názoru neprávem opomíjeno. Čtyři hvězdičky hlavně za odvahu natočit u nás koktejl z Lynche a Antonioniho. A Mejla Hlavsa v roli ruského mafiána mě fakt odrovnal!