jichola

Film mě pobavil, dojal, vystrašil a předně ohromil: tohle všechno je možné?! Myslím, že takhle bývali kdysi ohromení diváci prvních němých snímků, i když možná ze zcela jiných důvodů. Říkám si, jestli tohle není smyslem filmu: dát dnešnímu divákovi možnost zažít čistý úžas, ať už podbarvený znechucením, nebo nadšením. - V první půlhodině mě film dokonale vtáhl, pak (někdy ve chvíli, kdy jsem pochopila, že jde o herce putujícího za denním chlebem) moje pozornost trochu polevila, ale záhy začala narůstat zájem jiného druhu - co je to za člověka? Jak zvládá dělat tuhle náročnou práci tak poctivě, když je zjevně dost unavený? K přemýšlení mě nevedly narážky (jak zjišťuju, skoro žádnou jsem nerozklíčovala), ale prostě potřeba představit si svět, ve kterém je tohle všechno možné najednou, abych film vůbec mohla vnímat... s odstupem je pro mě osobně nejopoutavější téma reality a fikce, iluze - rovina "doopravdy", na které by jako na jediné bylo možné uplatňovat psychologii postav, je naněkolikrát zpochybněna a posunuta. - Ke konci se vkrádal čím dál zřetelnější smutek za uplývajícím časem (a ozřejmil se mi úvod včetně významně pootevřeného notebooku), kdy lidi prostě chodili do kina...

Díl s krásnou atmosférou, oproti všem těm vesnicím příjemná změna. A nemůžu si pomoci, slečna Marplová je mi čím dál sympatičtější. Poirot občas někomu pomůže tím, že zůstane diskrétní, ale Marplová je v mnoha dílech (krom toho, že občas zafunguje jako dohazovačka) doslova mentorkou nebo koučem některé z vedlejších postav. Bystrý zrak a pronikavá mysl se dají zúročit i takto.

Přiměřeně poučné, přiměřeně mystické veřejnoprávní dílo s příjemným komentářem Marka Ebena a režiséra O. M. Schmidta, u kterého, nemůžu si pomoci, pořád čekám trochu jiné blázniviny... Největší přínos pro mě jsou výklady významu některých slov, máme v jazyce obrovský zdroj autentického poznání ne snad reality nebo minulosti, ale toho, jak lidé některé jevy vnímali a hodnotili.

Můžeme filmu vytýkat tisíc a jednu nedokonalost, ale jako celek má říz, atmosféru a taky to, co opravdu asi nejlíp vystihuje slůvko glamour. Sedmdesátky měly věru něco do sebe!

Jako audiovizuální a epické dílo naprostá špička.

Nevyrovnaný film, možná spíš psychologické drama než kriminálka. Hlavním tématem je jednoznačně násilí, celý systém založený na tom, že bezmezně uplatním svou moc nad někým, kdo je pode mnou (a takto funguje i policejní výslech nebo přístup ředitele ke svým zaměstnancům), a nechám se ponížit, jakmile zjistím, že někdo je prostě silnější než já (viz scéna podrobení mazáka) - i tenhle výklad název filmu nabízí. Tomuto systému se vzepře pouze vychovatelka, když přes "otcovskou domluvu" nahlásí přepadení, a mladší vyšetřovatel (Karel Roden), polemizující s "metodami" svého kolegy a v závěru bránící vraha před veřejným lynčováním - scéna v policejním autě mi přišla hodně silná a jsem ráda, že jsem si na ni počkala, i když u obrazovky mě zprvu držel spíš mladistvý vzhled řady současných známých tváří v kombinaci s atmosférou pozdních eightees.

Udělat něco na úkor svých chuťových buněk je pro Poirota jedna z největších obětí a je vidět, že pro dobro vyšetřování je této oběti schopen. A jsem opravdu ráda, že nepije čaj.

Zlaté časy, kdy důkazy byly viditelné pouhým okem... Výborná zápletka, promyšlená, plná zvratů, ale uvěřitelná. Jeden z nejlepších příběhů s Poirotem.

Komedie o tom, kolik je v Brně za noc asi souloží, svého času příjemné překvapení, i s časovým odstupem pobaví rady nezkušené Olince ("no hezký to nebude!") a Standovi ("nikdy neroluj mimo rohlík!"), natvrdlí soutěžící v pořadu Pyramida, sebeironický Miroslav Donutil coby herec Hebda, hvězda fiktivního seriálu Nesahej na tu plotnu, či mimořádně civilní Pavel Liška. Vladimír Morávek je srdcem divadelník, což se mimo faktu, že v brněnských divadlech našel prakticky všechny herce, projeví i v takových maličkostech, jako je divně zatuchlé kafe. Čert ví, proč musí být Olinka a Standa mentálně zaostalí a proč je ten film černobílý, tahle noc v Brně nenudí.

Neokázalý a jen lehce sentimentální snímek o poslední repríze jedné rozhlasové show. Přesvědčivě vykreslená atmosféra zákulisí, vztahů mezi lidmi, kteří si dlouho dobu patřili do života jako obsluha pumpy nebo holič na rohu... zkrátka americký středozápad, sobota večer. Show v reálném čase zaplňuje téměř celou stopáž filmu, přičemž nám kamera střídavě nabízí scény z pódia a ze zákulisí. První dějový plán (poslední večer divadla, které se bude bourat) je jasný od začátku a divák tuší, že osud budovy a ansámblu nezmění ani záhadná žena, z níž se vyklube anděl smrti, ani špetka zájmu, kterou z pověřeného likvidátora vydoluje pár minut v lóži, kam chodil samotný Fitzgerald. V pozadí se skládají střípky osudů a povah - zatímco Lindsday Lohan v roli dcery jedné z dvojice zpěvaček (Meryl Streep) se dozví pár detailů ze života svého otce, dítě, které nosí v břiše mladičká produkční, bude podobné otázky řešit za patnáct dvacet let. Dvojice kovbojů, kteří se na scéně maximálně respektují a přihrávají si jeden fór za druhým, se k sobě chová jako manželé po třiceti letech a těžko říct, jestli to není jejich další číslo, čistě pro přátele a pro radost. Něco je naposledy a něco poprvé, nic nového pod sluncem. A všechny ty písničky jsou vlastně o tomhle, jak člověk neví, co bude zítra, jak voněla kuchyně v neděli ráno a jak to jeden grázlík nehrál se svou holkou fér. A že málokdy je tak špatně, aby se z toho nedalo vyzpívat.