-Ravee-

Smekám před Truffautem a jeho neskutečným citem, se kterým zamával taktovkou při režii tohoto "filmu o filmu" prostoupeného neuvěřitelně příjemným feelingem a lidskostí. P. S.: Bisset naplno odpoutala svá kouzla a ztvárnila jednu z nejpůvabnějších ženských rolí, které jsem na plátně viděl..

Stejný problém jako s Kaurismäkiho tvorbou. Příliš "východního" chladu a špíny, statické herectví i kamera a pochybné poselství zasazené v pochybném příběhu s pochybnými charaktery..

Nakonec velmi nejisté a vřele darované 3* a to především proto, že Bez Doteku je poměrně nevšedním závanem v zatuchlých českých stokách (nechci říct přímo čerstvým) a v panu Chlupáčkovi shledávám potenciál v budoucnosti natočit něco dost možná výjimečného. Teď tedy zbývá jen čekat a doufat, že tohle víno dozraje a nezhnije. Co se týče obsahu filmu, celé téma a vyznění působí výrazným dojmem teenage tvorby (címž vlastně i je) se všemi jejími zápory ale i klady. Výrazným minusem jsou pak nehomogenní výkony herců, kterým neohroženě vévodí Vagnerová s Malým..

Míšenec "I Spit on Your Grave" a "Funny Games", jehož rádoby šokující scény šokující nejsou. Pobavila jedna ze ženských postav, která má neustálou potřebu zbytečně se promenádovat po plátně nahá..

Silně masochistický zážitek, který se dotýká témat víry, vůle, lidskosti, vzájemného neporozumění a především svobody. Scénář záměrně zahazuje události minulosti a soustředí se výhradně na probíhající dění protestu ve věznici v nelidských podmínkách, což divákovi velmi chytře odebírá možnost předem kohokoli soudit a nutí ho přemýšlet o lidském výkonu "spravedlnosti". Scéna rozhovoru mezi Bobbym a knězem je pak hereckým i režijním orgasmem a Fassbenderova proměna je sugestivně bolestivá na pohled. Nezbývá mi než pokleknout před jeho i McQueenovým uměním a oddaností řemeslu..

Skvěle zrežírovaná supersonda do stylu života a mentality afroamerické komunity zabývající se především rasovou problematikou s ní spjatou. To vše zahaleno do velmi zábavného hávu. Takhle by se měly dělat učebnice..

Napodruhé musím s hodnocením dolů (z původních 4*). Umučení silně zavání samoúčelností a lacinými triky, jak vyvolat u publika znechucení a hněv (tím nemyslím samotné mučení, nýbrž např. pečlivý výběr záměrně odporných a neustále se chechtajících tváří se žlutými zuby, kteří se lynčování chopí apod.). Po vizuální stránce je vše nadmíru v pořádku, naproti tomu zvuková stránka umělého čvachtání a dunivých ran pěstí je vyhrocena do takové míry, že ubírá celé tortuře na autenticitě. Ačkoli jsem se snažil číst mezi řádky, žádnou výraznější přidanou hodnotu téhle sadistické ujetiny jsem však nenašel..

Doposud žádný podnět mě nedonutil přemýšlet o stáří tak moc, jako to udělal Haneke. Jeho dokonale promyšlená strohá forma až sadisticky roztahaných záběrů poněkud nezajímavých aktivit ve filmu podtrhává zdánlivou emocionální prázdnotu hlavních hrdinů, kteří však žijí plnohodnotný a důstojný život. Tuto skutečnost naruší první mrtvice, která zahájí postupný rozklad všeho v závěru života hlavních postav a právě Hanekeho minimalistická forma bylo to, co ve mně vyvolalo až mučivý smutek, který byl ale překvapivě apatického charakteru. Takto silnou autenticitu si pamatuji naposledy u Entre les murs. Mrazí mě v zádech..

Na truc původním očekáváním stylově špinavé noirovky (které jsem opustil po prvním zhlédnutí traileru) se z Gangster Squad vyloupla popová gangsterka zaměřená především na náctileté publikum. Příběh postrádá atmosféru a práce s kostýmy a kulisami byla prakticky zbytečná, protože "lovit" by se bez větších problémů mohlo i v současné Americe. Celá story se zarytě nese v naivních ideálech amerického snu, je prorostlá klasickými macho hláškami a od začátku se jede podle černobílého vzorce, kdy špatní jsou jednoduše špatní se vším všudy a naopak (hrdinové střílí Thompsony, padouši německými MP 40, záporáci mají jedno oko mrtvolně bílé apod.). Dějová linka je jedno záměrné klišé za druhým, objeví se klasický motiv schodů (tentokrát bez kočárku) a dokonce i vizuální kopírování matrixu (závěrečná přestřelka). Finální sekce pak odporně smrdí digitálem a definitivně ničí nádech pozdních 40tek (obdobný problém jako u Public Enemies). I přes to všechno těch 113 minut odteče svižně a bez větších zaskřípání, Penn je klasik (Brolin moc ne) a label "inspired by a true story" je pravděpodobně největším režisérským trollingem v dějinách kinematografie..

Zatím nejúchvatnější film nové dekády. Fassbender a Mulligan excelují, dlouhatánské nepřerušené záběry (nejen) konverzací fungují na 150%, estetika kamery čarovná a rozbor postupně se rozpadajícího charakteru hlavního hrdiny pod náporem sexuální závislosti je vykreslen do sebemenšího detailu takovou formou, až se sevře žaludek. Velká paráda a klobouk až na zem..