Aidan

Existenciální muzikál. Hudební čísla jsou skvělá, ještě spíše však film ocením jako memento pro všechny workoholiky.

"Ve třiceti uvěřil v Boha. Skončil tragicky - stal se knězem," varuje nadřízený Stašek svého mladšího kolegu, který právě prožívá vášnivý vztah s kamerou (a žena zatím - ne neoprávněně - žárlí). Kieslowského film je rozvedením Staškova dvojznačného varování, příběhem další takové tragédie (nebo "tragédie"?), jen ne na poli dráhy duchovní, ale umělecké.

Tohle jinak průměrné drama o holocaustu v mých očích naprosto shazuje černobílá a lacině moralizující perspektiva, s jakou je ukázán přístup západních spojenců a Vatikánu k holocaustu. Film vychází z Hochhutova dramatu Náměstek, divadelní hry, která pomohla rozšířit obraz papeže Pia XII. jakožto antisemitského byrokrata, který neměl dost odvahy veřejně odsoudit nacismus. Tato karikatura se bohužel traduje od 60. let až dodnes. Tak i v Amen stojí dva spravedliví mužové - důstojník SS a jezuitský kněz - proti zkaženému světu mezinárodní politiky a diplomacie. Jenomže právě tahle politika a diplomacie byla v danou chvíli možná účinnější než patetické prorocká gesta. Možná ne... vidění tohoto snímku je však nemístně jednostranné. Hochut kritizuje papeže i za to, že srovnával Hitlera se Stalinem. Je to prý něco docela jiného... Ale kdeže! Pokud bychom chtěli porovnávat počty obětí sovětských a německých lágrů, pak by rudý kat dokonce vyhrál. Pius XII. za druhé světové války pod rouškou vnější neutrality pomohl zachránit životy tisíců Židů a po válce vystoupil jakožto odvážný kritik komunismu. Nezaslouží si být proměněn v takovouto karikaturu. Na filmu mi vadila tato historická nespravedlnost a též jeho duchovně beznadějné vyústění. Našlo by se v něm i pár působivých okamžiků - třeba jezuitovo radikální vyjádření solidarity s židovským národem - ale to na záchranu defektního celku nestačí. Jako alternativu doporučuji citlivější Schlöndorffův "Devátý den". Jako doplňující četbu pak například revui Salve 3/2008 věnovanou právě Piu XII.

Nejčastěji adaptované "ženské" (totiž na ženské hrdinky soustředěné) romány 19. století - totiž Janu Eyrovou, Pýchu a předsudek a Annu Kareninu - spojuje téma, které v našem, dogmaty hedónismu smýkaném století bije do očí: totiž téma problematičnosti tzv. "nespoutané vášně", která lomcuje člověkem a nedbá přitom morálních a sociálních bariér. Joe Wright to tentokrát se stylizovanosti přehnal a jeho do divadelních kulis částečně situovaný spektákl místy diváka mate a odcizuje ději, ale zároveň se mu podařilo do zestručnělého příběhu vtěsnat skutečné charaktery, ne jen panáky v kostýmech. Po zhlédnutí bylo o čem přemýšlet…

Příběh slabý, ale kvůli Svěrákovým písničkám a dialogům to za to stojí. Taky zahraný je ten film pěkně. A při chřipce pomáhá. (Po další úvaze musím přiznat, že důvody, proč se mi tento film navzdory svému pionýrskému námětu líbí, jsou ještě méně racionální a ještě subjektivnější: mám prostě rád smutnou Leontýnku a její dumky žalky.)

Pravdou je z mnoha stran slyšené, totiž, že tento film je po vizuální stránce čímsi jako procházkou po rajské zahradě a jinak celkem obyčejným béčkem, které by bylo směšné ve svých přihlouplých holých větách i ve hře na ekospirituální přesah nebýt těch létajících hor a světélkujících rostlin a všech těch barev cizí planety. Vyburcován ohlasem jsem prvně v životě zkusil jít na film v 3D a nemám slov. Co všechno lze dnes už na plátně vytvořit! Proč však musí mít tak úchvatně trojrozměrný film tak strašně jednorozměrný scénář? Sním si o tom, jak by asi za užití podobných technologií býval mohl vypadat třeba Jacksonův Pán prstenů. Takto se mi hodnotí těžko: na televizní obrazovce by tenhle film stěží dosáhl na tři hvězdičky, v 3D je skoro za pět.

Absurdní humor + nostalgie po tajuplných ostrovech dětství + Imaginace téměř vymknutá z kloubů. A výsledek je při vší své divnosti kouzelný.

Jak to, že právě intelektuálově jsou tak často schopni propadat těm nejhorším formám kolektivního šílenství? Ho-ho-Ho-Či-Min... skandovalo se na německých univerzitách konce šedesátých let. Mládí se hněvali na imperialistickou Ameriku, na pokrytecký Západ, na upjaté mravy svých rodičů. Revoluční opojení květinových dětí však skončilo v následující dekádě vystřízlivěním a kocovinou, anebo jako v případě RAF zoufalým příklonem k násilí. O teroristických činech páchaných v Západním Německu rudými ratolestmi převážně buržoazních rodičů se u nás, myslím, málo píše a málo ví. Tento film mapuje osudy radikální levice s téměř dokumentaristickým puntičkářstvím. Nesoudí, spíš ukazuje. Jeho největší klad je však i největším záporem - jak postupně přibývá výbuchů, únosů a vražd, ztrácí se v proudech krve vedle dramatického náboje i to, co by mě jako diváka zajímalo nejvíce: totiž odpověď na otázku, jak vlastně vzniká revolucionář, co se asi děje v jeho hlavě, k jakému přerodu dochází na cestě od idealismu k politické vraždě. Nicméně i s touto výhradou se jedná o dobře natočený snímek se značnou vypovídací hodnotou.

Když jsem na sklonku puberty viděl Babettinu hostinu poprvé, zdála se mi být docela milým filmem skoro o ničem. Tehdy jsem však byl adolescentní ucho zmítané různými módními intelektuálními trendy, a není tedy divu, že mi moudrost skrytá v prostotě nic neříkala. Až později s dalšími zhlédnutími jsem začal nacházet nové a nové symbolické roviny příběhu, který opravdu není jen úsměvnou historkou o jedné slavnostní večeři, ale především obrazem těch nejdůležitějších duchovních pravd. Babettina hostina je snímkem o milosti, o eucharistii, o pokoře, o radosti, o vtělení, o kráse stvořeného světa, o prvenství těch posledních... Můžu se jím sytit stále.

Hypnotická hudba, hory, uhranutí... Jašek z povzdálí miluje, milé na housle hraje - ale jiný s milou tančí. "Ráda ho?" - "Nie, ale taká som ako očiarená." - "Bol bych te na rukách nosil, ležal ti pri nohách ako verný pes." - "Me sa vidíš to nepáčí. Si mäkký." Pozapomenutá perla slovenského filmu.