Aidan

Chytré, vtipné, nápadité, a dokonce ani můj etický sensor nezablikal červeně. Nejde jen (jako v půlce všech velkých vyprávěnek) o Záchranu Celého Lidstva Před Velkým Nepřítelem, ale také o záchranu lidství hlavního hrdiny. Je to vlastně příběh o dorůstání zbabělce v muže schopného sebeobětování. Tahle zábava nevyvolává pocit viny nad proplýtvaným časem. A další plus: vzhledem k žánru se tu sympaticky šetří krví i pornografickým vystavováním lidského těla.

Ateistova křížová výprava proti lacinou útěchu skýtajícím, iluzivním formám duchovnosti, jakož i proti duchovnosti pokrytecké a duchovnosti démoničnem přitahované vlastně skrývá sveřepou vášeň pro pravdu. "I won´t avert my eyes." ... Neodvrátím oči před zlem a před lží, budu hledat vraha, i když mě to bude bolet a celý život mi to rozvrátí. A se stejnou úporností poběžím za pravdou, byť nebude hřejivá a milá. "Ti, kdo se ve jménu pravdy odvrátí od Krista, nakonec zjistí, že skončili v jeho náručí," pravila Simone Weilová. A právě o tom - o pesimismu, který na dně najde naději - je tento film. Tedy alespoň pro ty, kdo se jim prochmurní až na konec. Funguje tu vše: jen ta zbytečná kopulace v každé druhé epizodě plodí pocit trapna (něco takového zjevně zvyšuje sledovanost... ale hledět druhým do ložnice mi přijde podobně pitomé jako natáčet je, když zrovna na míse trůní...). Kam se podělo umění náznaku?

Vizuální kvality snímku vyzdvihli jiní. Souhlas. Pro mě je to však především film o tom, jak se Sandra Bullock ve své obnaženosti tváří v tvář úžasnému i smrtícímu vesmíru naučila něčemu, co se jí výchovou nedostalo. Modlitbě, slovům prosím a děkuji, která lze vyslovit i tehdy, kdy veškerá lidská blízkost chybí.

Těžko na tomhle filmu hledám šrám. Nejvíce mě vyděsila plíživá normalizační destrukce duše. Z dnešního pohledu jsou hranice mezi dobrem a zlem vidět poměrně jasně, ale tehdy, když byla minulost ještě současností, mnozí sklouzli na "temnou stranu" docela nepozorovaně, třeba jen pro snahu ochránit své nejbližší. Cesta pak vedla od kompromisu ke kompromisu a nakonec ke zlomenému svědomí. Agnieszka Holland mi připravila mocný apel vůči mravní ukolébanosti. Burcuje mě, abych si dával pozor na všechny snazší, příjemnější a bezpečnější životní volby, za něž se platí byť jen trochu nahrbenými zády.

"A potom? A potom?" Otázka, kterou by mohla Anna/Ida položit nejen sympatickému muzikantovi žijícímu jen pro ten dnešní den a prchajícímu před závazky a starostmi, ale celé současné kultuře provizoria. Tahle cesta mladé řeholnice "tam a zase zpátky" se povedla a téměř nemohu uvěřit, že film je dílem téhož režiséra, který natočil i příšerné "Moje léto lásky".

Céline a Jesse již jako odpovědnostmi středního věku poněkud vyčerpaní rodičové, kteří přehodnocují vztah, jenž byl v předchozích filmech pouhým příslibem. Porozumění se zdá po letech paradoxně těžší než na začátku a láska je teď častěji dílem vůle než citu. Navíc ani "epocha dočasnosti" vztahům na trvání nepřidává. Manželé stojí na půl cesty mezi šedovlasou generací, která dosud u oltáře slibovala "dokud nás smrt nerozdělí" a mezi těmi mladými, kteří do svých exotických přeshraničních partnerství již vstupují s tím, že jsou jen na čas. Ve společnosti, která již nevěří na trvalost je těžké u svého "ano" vytrvat. Obzvlášť pokud - tak jako v Jesseho případě - již jedno manželství zkrachovalo. Linklaterův film je opět skvělý, byť v něm oproti tomu minulému zas o něco ubylo lehkého poetična ve prospěch těžknoucí reality. Snímek odkazuje na Rosseliniho "Viaggio in Italia": v jednom okamžiku explicitně, jinde v náznacích. Mezera padesáti let je však znát: zápas o manželství je podobný, jen přibylo pragmatismu a schází tu zázrak.

Poutavé a vtahující. Příběhu však škodí množství "cliffhangerů" a jiného zneužívání nepravděpodobných náhod, takže divák časem hrdinům hrozící nebezpečí přestane brát vážně. A ani míra nenakaženosti hlavních postav nacismem nepůsobí věrohodně: že by Němka, která celé dospívání prožila v Hitlerově stínu, chodila bez mrknutí oka s Židem se mi jeví za vlasy přitažené. Takové skutečnosti žádají vysvětlení, jinak totiž působí jako pouhá úlitba (jistě správné) myšlence, že "nebyli všichni stejní".

Nejčastěji adaptované "ženské" (totiž na ženské hrdinky soustředěné) romány 19. století - totiž Janu Eyrovou, Pýchu a předsudek a Annu Kareninu - spojuje téma, které v našem, dogmaty hedónismu smýkaném století bije do očí: totiž téma problematičnosti tzv. "nespoutané vášně", která lomcuje člověkem a nedbá přitom morálních a sociálních bariér. Joe Wright to tentokrát se stylizovanosti přehnal a jeho do divadelních kulis částečně situovaný spektákl místy diváka mate a odcizuje ději, ale zároveň se mu podařilo do zestručnělého příběhu vtěsnat skutečné charaktery, ne jen panáky v kostýmech. Po zhlédnutí bylo o čem přemýšlet…

Absurdní humor + nostalgie po tajuplných ostrovech dětství + Imaginace téměř vymknutá z kloubů. A výsledek je při vší své divnosti kouzelný.

Několik perel skrytých v příliš patetické, příliš spektakulární a přitom velmi řídké omáčce. Velkolepost, která tak slušela Pánu prstenů, že až v zádech mrazilo, tady místy působí až směšně. Jako kočka převlečená za tygra. Kdyby tvůrci nechali vyprávění tím, čím má být: totiž vtipnou, dobrodružnou pohádkou, mnohem lépe by vyniklo i jeho místo v hierarchii Tolkienova světa, kde nakonec i ty nejmenší příběhy mají svou roli ve velkých dějinách. Pokud se však malé příběhy tváří jako velké, působí to poněkud zpupně. Po zhlédnutí LOTR v rozšířené verzi jsem volal: "Víc!" Zde jsem volal: "Méně!" Přál bych si pokornější film bez umělé vytvářené zlověstnosti, bez záplavy akčních scén, v nichž se padá z výšky a nikomu se nic nestane, bez cliffhangerů a jiných skopičin... Takhle jsem byl až k vyčerpání udojmován, přejeden obrazy a hladový po příběhu.