Aidan

"Ve třiceti uvěřil v Boha. Skončil tragicky - stal se knězem," varuje nadřízený Stašek svého mladšího kolegu, který právě prožívá vášnivý vztah s kamerou (a žena zatím - ne neoprávněně - žárlí). Kieslowského film je rozvedením Staškova dvojznačného varování, příběhem další takové tragédie (nebo "tragédie"?), jen ne na poli dráhy duchovní, ale umělecké.

Chudoba deterministicky podaná. De Sica ukazuje nespravdlivou společnost, která dělá z lidí zločince. Ve filmu - vizuálně krásném a srdceryvném - mi scházelo více prostoru pro svobodu, a tedy skutečné drama. Drama vyžaduje dilemata, zde však jako by bídou drcený hrdina byl spíš jen jedním článkem ve hře příčin a následků. Mám raději neorealismus v Rosselliniho podání: jeho postavám je dána možnost volby.

Mše svatá ve venkovském kostele. Z obřadu dýchá nehybnost, odvěkost... a to navzdory tomu, že kněz u oltáře "zády k lidu" slouží hybridní liturgii již ve slovenštině, ale ještě ne novus ordo. K vidění zde: http://dafilms.cz/download/key/BgLG1UBTM5.

Těžko na tomhle filmu hledám šrám. Nejvíce mě vyděsila plíživá normalizační destrukce duše. Z dnešního pohledu jsou hranice mezi dobrem a zlem vidět poměrně jasně, ale tehdy, když byla minulost ještě současností, mnozí sklouzli na "temnou stranu" docela nepozorovaně, třeba jen pro snahu ochránit své nejbližší. Cesta pak vedla od kompromisu ke kompromisu a nakonec ke zlomenému svědomí. Agnieszka Holland mi připravila mocný apel vůči mravní ukolébanosti. Burcuje mě, abych si dával pozor na všechny snazší, příjemnější a bezpečnější životní volby, za něž se platí byť jen trochu nahrbenými zády.

Kdyby to byl alespoň starý dobrý cynický antiklerikalismus, ale udělat z Elmera Gantryho téměř kladného hrdinu, který klame zástupy tak trochu zištně a tak trochu ze soucitu... to ne. Hněvivý ateismus je mi mnohem milejší, než tenhle blahosklonný. Je příliš snadné odmítnout křesťanství jako báchorku pro slabomyslné, smrti se děsící zástupy.

Marie jako zosobnění k realitě dobrovolně oslepeného snění o lepších zítřcích. Za touhu platí ztrátou vztahu ke skutečným lidem a přítomnému okamžiku. A potom Isa, která ve stejně bědných podmínkách najde cestu ze sebe ven. Jedna skočí kamsi za obzor tohoto světa, druhá obejme všední den. Jedna je érós, druhá - postupně se rodící agapé. Marie mým pokušením, Isa mou inspirací.

Film vzácné výtvarnice Magdaleny Bartákové, který rozum neosloví, emoce neprobudí, a přesto zasáhne hluboko v srdci.

Vizuální kvality snímku vyzdvihli jiní. Souhlas. Pro mě je to však především film o tom, jak se Sandra Bullock ve své obnaženosti tváří v tvář úžasnému i smrtícímu vesmíru naučila něčemu, co se jí výchovou nedostalo. Modlitbě, slovům prosím a děkuji, která lze vyslovit i tehdy, kdy veškerá lidská blízkost chybí.

Terezka úchvatně zahraná. Minimalistický styl filmu sluší. Proč ne pět? Snad pro přílišné zdůraznění erotického rozměru lásky k Bohu - ten se tu místy zdá jako nebeská projekce hrdinčina otce, jemuž se žádný pozemský muž nemůže rovnat. Cavalierova Terezka je vysvětlitelná Freudem, ale ta skutečná, kterou znám z jejích Autobiografických spisů, ne. (Je to jen malá námitka proti jinak skvělému dílu - kéž by takhle vypadalo víc hagiografických filmů!)

Celek slabý. Poslední povídka krásná.