Aidan

Teď, když jsem viděl film znovu, zaujalo mě v něm zejména téma vlivu rodičovské lásky na utváření osobnosti dětí. Na jedné straně je tu Oblomov, kterému se dostává naprostého přijetí z matčiny strany; je to láska hřejivá a poutající, předznamenávající hrdinovu budoucí pasivitu, lenivost a neschopnost samostatného odpovědného rozhodnutí. Na druhé straně je tu Stolz, v jehož životě je dominantní otcova láska, navenek chladná a odmítavá, vedená touhou po synově osamostatnění. Druhý hrdina se oddává horečné aktivitě - podvědomě se tak snaží naplnit otcův sen a zasloužit si jeho přijetí.

Zdrcující svědectví o hrůzách stalinismu, drama o lásce a zradě, povzdech nad prchavým pokiojem prosluněných letních odpolední i nad ztrátou dětství. Herecké výkony, malé i velké, jsou skvělé a nejlepší je ta nejmenší - Naďa. Po všech stránkách výtečné dílo.

Dvouapůlhodinová dávka aplikované freudiánské psychologie. Superega, libida, neukojené touhy a dominantní otcové se z plátna jen valí. Je to intelektuálské a upovídané, ale také (překvapivě) docela zábavné. Freudovým bajkám sice nevěřím, ale v Žižkově (vida, jak se může slovinský filosof - patřičně skloňován - podobat husitskému vojevůdci) předvedení rozhodně nenudí. A zajímavých postřehů je tu dost - například o Lynchových či Hitchcockových filmech. Jinde se však jedná o křečovitá znásilnění původního poselství. Takovýto násilný vykladačský přístup k uměleckým dílům však mají všechny ty redukcionistické interpretace - ať už freudovské, či třeba feministické nebo marxistické - v povaze. Tahle je ještě poměrně tvůrčí.

Kieslowski se v kontextu čtvrtého přikázání věnuje ambivalentnímu vztahu mezi otcem a dcerou. Film není tolik meditací nad vážnými filosofickými či etickými otázkami jako spíše výtečnou psychologickou studií dvou hlavních postav. A několik dějových zvratů jej navíc činí zábavnou podívanou.

Miyazakiho imaginace je obdivuhodná, v pravém slova smyslu mytopoetická, jeho umělé světy jsou bohaté na překvapení a přitom věrohodné a živé. Také Naušika z Větrného údolí představuje velice šťavnatý plod autorovy fantastické představivosti. Snad trochu zvláštní, ne však nesympatická, může pro našince být ona pohanská v japonském cítění zakořeněná mytologie v pozadí většiny jeho filmů, která ukazuje dobro jako stav harmonie s božskými silami v přírodě a zlo jako nevědomostí způsobená násilná narušení tohoto řádu. Stejně zvláštní a o poznání méně sympatická je však režisérova pedofilií poněkud zavánějící potřeba poodhalovat každých pět minut hrdinčinu zadnici. Podobné úlitby chlípnosti odrostlejších diváků působí v pohádkovém dobrodružném filmu jako pěst na oko.

Svěráci natočili další chytrý, vtipný, hořkosladký film. Bavil jsem se, ale při druhém zhlédnutí mě více zasáhla vztahová pustina, v níž se to všechno odehrává. Také mi vadila "přesexualizovanost" příběhu. Vliv hormonů na to, kdo jsme a jak jednáme je tu přeceňován. Jako ostatně v dnešní západní společnosti téměř všeobecně...

Ve svém minimalismu asi nejlepší filmová interpretace evangelia. Její kvality jsem docenil teprve až poté, kdy jsem měl možnost snímek srovnat s jiným, též ceněným, nepochybně komplexnějším, avšak horším zpracováním - s Zeffirelliho Ježíšem Nazaretským.

Očekával jsem příliš a byl jsem zklamán. Tento snímek je standardním a v dobrém slova smyslu nerevolučním zpracováním Ježíšova života, ale přesto se mi tolik nelíbil. Převody evangelií na plátno jsou vždy ošemetnou záležitostí; neznám žádný, s nímž bych byl zcela spokojený - a i tento je jen velmi důstojným selháním. Alespoň pro mne. Sám Ježíš je již jako dítě ukázán jako modrooký andílek a též v dospělosti se mi zdá být příliš barvotiskový, odtažitý, spíše jako postava ze zbožného obrázku na záložce v breviáři než jako ten, který je zároveň pravý Bůh a pravý člověk. Jeho lidství je v průběhu filmu neustále ve stínu - namísto paradoxního boholidství tu máme jakési kompromisní nadlidství s pronikavým pohledem. To je má největší výhrada. Powellova interpretace hlavní postavy mě na několika místech až provokovala. Za další nedostatek považuji pojetí Jidáše jako idealistického intelektuála, který to vlastně myslel dobře. Též citáty z evangelií jsou někdy neúplné a nevhodně vytržené z kontextu (viz například scéna s bohatým mladíkem a následující výrok o velbloudu a uchu jehly). Z uměleckého hlediska nešťastné jsou některé vysvětlující dialogy. Zélót říkající zélótovi: "My jsme zélóti, chcem římskou vládu svrhnout násilím," je směšný. Podobné zmínky patří do encyklopedie spíše než do filmu. Mnohá místa snímku jsou však zdařilá a nápaditá a totéž platí i o některých postavách (Pilát, Jan Křtitel). Pro nejširší křesťanské publikum je Zeffirelliho zpracování jistě dobrou, korektní volbou ke zhlédnutí.

Dobrodružná akční smršť, jež se člověka snaží ubavit až k smrti. Ony potřebné ingredience, po nichž volá chlapecké srdce, jsou tu přinejmenším všechny - tropické ostrovy, pirátské lodě, lidojedi, odvážné snoubenky, nemrtvé opice, antropoidi s chobotničí tváří, lepé voodoo vědmy, šarvátky, azurové moře, dálky, výpravy za obzor a taky kraken. Jen je toho prostě moc a je to příliš divoce namícháno. Trochu jako když pejsek s kočičkou vařili dort - ne snad, že by mi z toho bylo špatně, ale nijak zvlášť dobré to nebylo. Dávám přednost "Masteru and Commanderu", kde je z méně přísad uvařen chutnější celek.

Tato televizní verze divadelní hry Williama Nicholsona o pozdní lásce C.S. Lewise má oproti slavnějšímu filmovému zpracování z roku 1993 jednu přednost - představitel hlavního hrdiny je svou fyziognomií Lewisovi skutečně podobný. Také v několika dalších drobnostech je tento snímek věrnější realitě. Ve všech ostatních ohledech je však mnohem slabší. Člověk, který toho o Lewisovi moc neví, se nebude orientovat, a člověk, který toho ví víc, se bude nudit. Celé je to takové unylé a nevzrušené. V dialozích sem tam probleskne vtipná replika, která je však hned zadušena mdlými hereckými výkony. A hrdinův pláč v závěrečných minutách svou nevěrohodností překonává dokonce i Brada Pitta v "Sedmi letech v Tibetu" - zprvu totiž připomíná zívání a posléze sípavý chechot. Lewisofilové i nelewisofilové nechť tedy raději sáhnou po oné bohatěji vypravené verzi s Anthony Hopkinsem - ten sice jako Lewis nevypadá, ale dokáže dojmout a vtáhnout do děje. [A ještě jedna poznámka: Neustálé odkazy k vezdejšímu světu jako ke stínu nebe až zkreslujícím způsobem podtrhují lewisovský platonismus. Vydávat Platóna za křesťanskou odpověď na otázku utrpení a smrti se mi nezdá být úplně šťastné.] [A ještě druhá poznámka: přidal jsem filmu hvězdičku. Vím totiž, že pro řadu lidí je tato televizní verze mnohem duchovnější než ta slzodojná z roku 1993. Začínám se obávat, že byla chyba ve mně. Možná jsem z těch britsky mumlaných dialogů nevytěžil všechen smysl.]