Uschi

Tenhle snímek Andreje Tarkovského si pět hvězdiček rozhodně zaslouží, i když pro toho, kdo již předtím viděl jeho Stalkera, možná bude nepatrným zklamáním. Dobrá předloha, výtečná režie a kamera, která Vás nechá po celé minuty si vychutnávat sugestivní záběry. Dlouhá stopáž filmu je v tomto případě předností, vždyť tady jde o to, nechat si dost času pro zamyšlení, a to právě nekonečné prodlevy kamery, ať už při pohledu na vlnící se trávy, bublající mořskou hladinu nebo zamyšlené obličeje hlavních protagonistů, umožní více než dostatečně. Mizerné barvy ruského filmu počátku sedmdesátých let jsou v tomto případě spíše předností, i když černo-bílá by byla ještě lepší. Trošku nepochopitelný a zbytečně zdlouhavý je podle mého úvod filmu v jakémsi luxusním obydlí kdesi na nedefinovaném místě. Záběry z dálnice budoucnosti byly jistě sugestivní v roce 1972, v roce 2010 ve mně vzbudily trochu rozpaky, i když jejich úspornost, která jen dává tušit, že auta nemají řidiče, situaci přece jen značně dramatizuje. Od okamžiku příchodu hlavního protagonisty na stanici Solaris už film nemá chybu. Prostředí lodi doplněné zvláštními zvuky vzbuzuje ty správné emoce a - jak je Tarkovského dobrým zvykem – divák se nikdy nedozví nic zcela konkrétního, dialogy jsou plny náznaků, které dávají prostor fantazii a úvahám. Pro mě byla snad jen trochu nepravděpodobná a vzhledem ke stopáži filmu snad až zbytečně rychlá přeměna hlavního hrdiny z vědce snažícího se zlikvidovat monstrum na obyčejného člověka, který toto monstrum v podobě jeho zemřelé ženy začne chránit. Love-story, která jistě byla zásadní i v literární předloze (kterou sebekriticky přiznávám, jsem nečetla), je pro mě trochu neuchopitelná. Ale filosoficky laděné dialogy, probíhající mezi vědci na palubě lodi, nemají chybu, stejně tak i celkové vyznění filmu, dávající mnoho prostoru k zamyšlení nad lidstvem jako celkem i nad každým jednotlivcem – tedy i sám nad sebou.