tammsin

Po přečtení několika komentářů před výpravou do kina jsem si říkala, že to nebude vůbec špatné, vychvalována byla hlavní hrdinka, zpomalovačky, vizuální stránka, no prostě téměř všechno. A výsledek? Proboha, kam autoři komentářů dali oči?! Nevím, jestli mají většinu hodnocení na svědomí nepříčetné sufražetky, ale WW je pro mě ohromné zklamání. Proč? Asi takhle: Themiscyra je ráj (otřesných vizuálních efektů), její obyvatelky jsou bojovnice v krátkých sukýnkách (a nejsou vůbec sexy), WW je dcera vládce bohů (naivní až na půdu, hovořící snad všemi světovými jazyky, aniž by jí snad napadlo, že opravdu existují nějaké národy, které je teda asi používají). Gal Gadot, zejména v samostatných scénách, herectví vůbec nezvládá, otřesný závěr trvající staletí v podobě: Chris Pine (mimochodem jediná dobrá postava ve filmu) v letadle, WW sevřená takovými pásy, Chris Pine v letadle, WW sevřená takovými pásy, Chris Pine v letadle smějící se, WW sevřená tankovými pásy... Tak hej, já už to chápu, vím, že ona se dívá na to blbý letadlo a taky je mi jasný, jak to asi bude pokračovat. Haló, můžeme se prosím posunout? A tak je to s velkou částí scén, jsou dlouhé k uzoufání, zbytečné a tupé. Ve scéně, kdy WW shazuje plášť a vydává se na bojiště jsem si chtěla říct WOW, tak tohle je pecka. Chtěla jsem obdivovat ženskou super-hrdinku bojující za záchranu lidstva, hrdinku, ze které přímo sálá síla, která mě doslova zhypnotizuje, protože ztělesňuje světlo, ideály a zapomenuté ctnosti dávných hrdinů. A co jsem viděla? Děsivě zpracovanou digitální postavičku zasazenou na bojiště první světové války, a to bez logicky vystavěných předchozích událostí, bez kontextu, jen proto, že se na obdobnou scénu asi teda čekalo. Dvě hvězdy dávám, že si jako žena nechci tak úplně připustit selhání filmu v hlavní roli s ženou-hrdinkou a druhou za Chrise Pinea.

Nic zajímavého, nic nového. Jinými slovy, jak je vidět, silné a do určité míry vlastně stále aktuální téma není samo o sobě zárukou dobrého filmu. Hlavní postava je nesympatický krkavčí a zjevně poněkud asociální otec (oficiálně umělec, patrně má být vnitřně rozervaný a to nejen s ohledem na nastávající éru), který je obklopený neustále usměvavými studenty (ti se navíc usmívají opravdu téměř neustále a téměř neustále je jejich úsměv k uzoufání nemístný až debilní). Nedozvíme se ale téměř nic o minulosti a například o zraněních umělce, což by případně mohlo alespoň trochu vysvětlovat jeho netečný postoj téměř vůči všemu, vyjma komunismu a malířství, ale včetně své dcery, a nemáme vůbec možnost se s danou hlavní postavou ztotožnit. A dále je tu právě jeho dcera, dívenka v červeném kabátku, která má v životě pekelnou smůlu a i když je vlastně dítě, tak je jedinou postavou filmu schopnou se o sebe postarat, jednající racionálně a vzbuzující sympatie. Film se neuvěřitelně vleče, je nudný, nezajímavý a nedobrý, prostě stejně jako komunismus, proti kterému chtěl asi „probouzet“. Za mě se to ale bohužel nepovedlo. Škoda.

Vizuálně i hudebně skvěle. Chtěla bych napsat i herecky, protože tomu tak samozřejmě bylo, ale musím se nad tím zároveň pozastavit, protože se mi vtírá otázka, CO přesně herci hráli. Nerozumím tomu. Pro mě osobně ve většině obsahově vyprázdněný film, který tím, že se (asi) snaží dopracovat až ke kořenům (smyslu) existence, nedopracuje se vlastně vůbec k ničemu. Nanejvýš se posune jen k dalším slepým skvrnám a zajímavé scény se utopí ve zbytečně mnohovrstevnatém kontextu.

Tenhle film je děsnej, o tom asi není sporu, ale ráda bych po přečtení některých komentářů dodala, že za " ty pitomý kecy těch slepic" nemůžou herečky, ale patrně bych to viděla hlavně na tvůrce scénáře. A jo, jasně, nemusely ty role brát. Nojo, dobrej argument...

Tenhle film je přibližně (a tím myslím prakticky zcela) o tom, že Rooney Mara počumuje za sklem osobního automobilu, který řídí Cate Blanchett, která vypráví zcela nesmyslné věci o sněhu a tak podobně. Pokud pak zrovna v autě nejednou (což se také občas stane), tak poté buď mlčí (což je lepší varianta) nebo vedou poměrně bizarní rozhovory absolutně neodpovídající délce jejich známosti. Doplňuji, že celou první hodinu se ve filmu vůbec nic neděje (a tím myslím, že se tam OPRAVDU nic neděje). Scénář pro mě osobně nedává moc smysl a konverzace se nese v duchu, že Cate Blanchett se snaží jen málo příčetnými řečmi svádět sociálně zaostalou až chorou Rooney Maru, protože ne, opravdu není normální ptát se někoho, koho jste potkali v obchoďáku co pro něj po dvou setkáních můžete udělat, a že strašně trpíte a jste zbyteční, protože nemůže vlastně udělat nic. Jediné světlé scény se odehrávají za přítomnosti advokátů (cca 3 - 4 minuty filmu), kdy má Cate Blanchett konečně rozumný prostor pro herectví. Kamera je fajnová.

Úsporné lokace, úsporné kulisy, úsporné projevy a úsporné moudré projevy. Drobné úsměvy, drobní padouši, drobné politické pikle a sex na Codexu gigas. Celé to bylo takové úsporné, úsměvné a bohužel i špatné.

Nechápu, co je to za úzus, že záporná postava musí páchat zlo až do poslední chvíle a to tak hraničně poslední, kdy již všichni "přívrženci toho zlého pána" už dávno bídně pomřeli nebo dostávají pořádný finální kotel. Asi napětí nebo co...

Otevřené a báječně ironické. Natočené ale také tak "americky", až je to občas přes čáru. Ale upřímně, nevadí to, dobře jsem se bavila. Děj má spád, v žádném obrazu zbytečně nezabředne. Závěrečná patnáctiminutovka velkých přiznání a vyznání už trochu mimo. Ale i tak, zábava, patrně pokud nejste republikán, zaručena. 70%.

Neuvěřitelně nevtipné. Leslie Mann je nervy drásající (ve smyslu - pojetí její role je pro mě vyloženě nesnesitelné až odpudivé). Drsnou právničku na úrovni pronásleduje ubožačka v domácnosti aby nakonec spojily síly proti nevěrnému manželovi. Opravdu bylo třeba komediální námět změnit v tragédii? Trapnost z tohoto filmu přímo kape. Cameron Diaz hraje i v komediích, kterým se dá zasmát, ale tohle je vpravdě krok vedle a byl by skutečně obrovský skok pro lidstvo, kdyby už nic jako tohle nespatřilo světlo světa.

Dokument není bezhlavou adorací Marty Kubišové a není, což velmi kvituji, ani zatrpklou výpovědí o minulosti, na kterou by k tomu měla hlavní protagonistka svým způsobem nárok. Řemeslně umně zpracovaný dokument, v pasážích dotýkajících se okupace i silnější, než klasické (lze je-li tak označit) historické dokumenty věnované roku 68, kde si většina nesmyslně a prvoplánově sype popel na hlavu, že opravdu nevěděli, že podepisují Antichartu, atd. Marta Kubišová působí velmi přirozeně, vlídně a lidsky, neprohlašuje se za hrdinku a, což obdivuji nejvíc, nezahořkla. Vkusně poskládaný materiál, v němž lze číst i mezi řádky, vše za doprovodu krásné hudby. Nikdy jsem výrazněji osudy Marty Kubišové nesledovala, věřím však, že práce Olgy Sommerové je do určité míry rehabilitací zpěvačky. Úsměvné i dojemné, které se však neutápí v patosu. V éře Golden Kids se o zpěvačce říkalo, že má v hlase slzy, po zhlédnutí dokumentu oceňuji z lidské stránky to, že je nemá v duši.